Jak nedávno připomněl německý filozof Peter Sloterdijk: Po roce 1989 si svět myslel, že připojením střední Evropy k Západu dojde k oživení evropského myšlení novou mízou, ale po dvaceti letech se zdá, že jsme nekompatibilní. Západ a střední Evropa mluví různými jazyky a moc si nerozumí.

Na tuto větu jsem si vzpomněl 1. ledna 2009 při poslechu pořadu Václava Moravce, který měl ve svém pořadu dva hosty: Václava Bělohradského a Jacquese Rupnika, tedy dva univerzitní profesory, filozofa a politologa, kteří trvale přednášejí v zahraničí, Bělohradský v Terstu a Rupnik v Paříži.

Moderátor oběma položil stejnou otázku: Co říkáte našemu sloganu, který jsme si vytkli při řízení Rady Evropské unie do štítu a který zní Evropa bez bariér?

Bělohradský zcela spontánně hovořil o tom, že to je dobré heslo, neboť vychází vstříc invalidům, aby se mohli všude po Evropě se svými vozíky volně pohybovat a Rupnik se zase spontánně divil, jak v době, kdy se naší civilizaci v krizi zřítila na hlavu střecha, může někoho napadnout, že zbourá ještě rychle stěny jako tu poslední ochranu, kterou má. Češi, respektive naše vláda, to myslela jinak: chtěla prosazovat odstraňování dalších hranic při pohybu osob, zboží a kapitálu.

To hlavní, co za tímto rozdílným chápáním slov je, je jiná politická kultura. Díky velké víře v ideologii, která ovládá ve střední Evropě politický diskurs, se stále hledá nepřítel a převažuje tendence něco bořit místo budovat a vést dialog. Opoziční nepřítel není partner, což je vidět opět i na jazyce. Profesor Rupnik mně řekl: „Pro členy ODS není člen ČSSD sociální demokrat, ale socan, což je málem komunista a opačně člen ODS není občanský demokrat, ale ódéesák, což zní jako esesák, nebo alespoň tunelář a čert. Tenhle postoj je tak zjednodušený, že už člověk nemusí umět vést dialog a nemusí ničemu naslouchat, ani vnějšímu světu. Má to jen jednu výhodu: Na každou otázku znáte předem odpověď. Proto taky v Česku se nerozumí Obamovi.“

Za této situace je naše předsednictví v Radě Evropské unie ze strany EU rozhodně dobře promyšleným krokem: Představuje šanci častým stykem a řízením staré Evropy naše kulturní a politické ghetto prolomit a uvědomit si třeba to, na co ve stejném rozhovoru s Václavem Moravcem upozorňoval další profesor žijící dlouhodobě v zahraničí, a sice Jiří Přibáň, sociolog práva, přednášející na univerzitě v Cardiffu, když artikuloval na příkladu miliardáře Ganleye rozdíl mezi Evropou demokracií a demokratickou Evropou, který naši euroskeptici včetně prezidenta vůbec nechápou.

Evropa demokracií se opírá o existence suverénních států a naopak demokratická Evropa se opírá o existence suverénních Evropanů. Instituce demokratické Evropské unie jsou odpovědné suverénním Evropanům, nikoliv státům a jejich exekutivě. Jenže náš pan prezident nepřijel za Declane Ganleyem jako za irským disidentem, který bojuje za suverénní Irsko, ale jako za disidentem Evropské unie, zakladatelem nadnárodní strany Libertas, tedy obhájcem demokratické Evropy, proti které celou dobu tak tvrdošíjně Václav Klaus vystupoval.

Tento omyl jen opět dokazuje naši nekompatibilitu a utvrzuje okolní svět v tom, že žijeme stale v ghettu: za nějakou plechovou (když už ne železnou) oponou.