Ve středu 21. ledna 2009, zemřel v Praze, po dlouhé nemoci, šestasedmdesátiletý historik, spisovatel a komentátor Emanuel Mandler. Mladší čtenáři si ho mohou pamatovat z devadesátých let jako originálního komentátora z Lidových novin a z Mladé fronty Dnes. Díky svým velmi kritickým postojům – jak poznamenal jeho bývalý přítel Bohumil Doležal v nekrologu – měl málokdo tolik vlivných nepřátel jako on.

Poprvé jsem se s jeho jménem setkal v půli šedesátých let, kdy začal právě s již zmíněným Bohumilem Doležalem (který nyní zveřejňuje své komentáře v Lidových novinách) publikovat na stránkách zřejmě prvního našeho nemarxistického časopisu Tvář. Oba dva byli kmenovými autory tohoto časopisu, který byl založen roku 1964.

Dodnes si pamatuji na jeho článek Literatura v Plameni z roku 1965, ostře kritizující tento oficiální literární časopis, který šéfredaktoroval Jiří Hájek (otec bývalého mluvčího Václava Klause Petra Hájka).

Pan Mandler již v tomto článku (který se mi podařilo nyní vyhledat) velice jasně formuloval své zásadní postoje, od kterých – jak se mi zdá - nikdy neustoupil. Svým kolegům, mladším i starším, většinou vyčítal strach z toho se odchýlit od „správného směru“, což způsobuje, že „jakmile vybočí doprava, musí zároveň vybočit doleva, vzpínají-li se vzhůru, řítí se současně a záměrně dolů.“

V textu najdeme i tuto větu: „Synchronizací obou protisměrných pohybů vzniklo u nás nové myšlenkové a vyjadřovací schéma, které se zmocnilo kondicionálu a běžných mluvnických vazeb „jak – tak“, „na jedné straně – na druhé straně“, “ani – ani“, „jednak – jednak“ apod. a dovedlo je ad absurdum.“ V závěru pak Emanuel Mandler rozzloben konstatuje: „Nevycházíme z toho, co literatura je, ale čím ji chceme mít.“

Zřejmě právě tento před-strach většiny našich autorů, který již třiatřicetiletého Mandlera tak silně iritoval a s kterým se pak v Česku setkával po celý život, ho vedl v kritických statích ke stále ostřejším pohledům a v literatuře (v roce 1966 vydal prózy Atrakce a v roce 2007 Poslední Branibor, soubor próz z šedesátých a začátku sedmdesátých let) k pesimistickým či bezperspektivním vyústěním, kvůli kterým byl přirovnávan k Franzi Kafkovi.

Emanuel Mandler se narodil 2. srpna 1932 v Třebíči, vystudoval historii na Karlově univerzitě, pracoval jako archivář v Benešově a redaktor Pedagogického nakladatelství a později Dějin a současnosti. V letech 1968 a 1969 byl ředitelem nakladatelství Horizont.

Se svou veřejnou publicistickou činností se asi nejvýrazněji rozloučil článkem o Karlu Kosíkovi v prvním čísle Tváře z roku 1969, v němž polemizoval s jeho kritikou české politiky a s tezí Karla Marxe, kterou Kosík citoval, že „v politice k dosažení svého cíle je možné se spojit i s čertem, ale je třeba mít jistotu, že ty přelstíš ďábla, nikoliv on tebe“. Emanuel Mandler v textu důsledně kritizoval Karla Kosíka za návaznost na neplodnou českou tradici politického radikalismu a položil v této polemice základní otázku: Jací budeme, jací máme možnost být a jak této možnosti využít. V odpovědi na tuto otázku čteme: „Malý národ se často dostane do situace, že mu ty ostatní křivdí… Z toho jistě vyplývá nebezpečí neustálého společenského, ekonomického a kulturního zaostávání, ale zároveň také prohlubující se resentiment křivdy. A právě to je největší spára, kterou ZLO proniká dovnitř společnosti, našeptávajíc, že my za nic nemůžeme, to všechno že způsobili ONI.“ Nad těmito větami bychom se měli zamýšlet i dnes.

Od konce 60. do konce 80. let postupně Emanuel Mandler pracoval ve výrobních družstvech a komunálních podnicích a byl programátorem Závodů průmyslové automatizace Košíře a Mototechny. Před pádem komunismu v Československu se zapojil do opozičních politických aktivit proti tehdejšímu režimu. V letech 1987 až 1990 byl členem politického hnutí Demokratická iniciativa, které se v roce 1990 přejmenovalo na Liberálně demokratickou stranu (LDS). Od září 1989 do června 1990 byl předsedou Demokratické iniciativy. V letech 1990 až 1992 byl federálním poslancem.

Dokud byl zdravý, bylo o něm slyšet. Teď bychom si ho měli číst.

Připomínám závěr jednoho z jeho posledních článků s názvem Jací budeme z 27.června 2007: „Nedávná minulost je pro národ nesmírně důležitá. Aniž si to uvědomujeme, přizpůsobujeme své jednání už od školních let lidským i institucionálním vzorům z minula, a tak přispíváme k tomu, aby si členové národní pospolitosti byli blízcí a rozuměli si. Nedivme se, že tolik lidí má rádo Rusko, vždyť naši předkové se před Sovětským svazem uctivě klaněli. Samozřejmě, že existovaly rovněž další vlivy. Ale nepůsobí hrubost a cynismus, s nimiž byli lidé zbavováni majetku za národně socialistické revoluce, právě tak jako neúcta k lidskému životu, doprovázející hromadné vyhánění Němců z Československa, nepůsobí to dodnes?”

Opravil jsem chybný údaj o věku Emanuela Mandlera. Libor Stejskal, editor blogů