Třetí (závěrečná) část rozhovoru s Jacquesem Rupnikem. Předchozí naleznete ZDE a ZDE.

Obama za jednadvacet měsíců kampaně nasliboval výdaje za 1,3 bilionu dolarů. Kdyby chtěl vše splnit, zadluží dál Ameriku nevídaným způsobem… Zásadní tedy bude, koho si nově zvolený americký prezident vybral za ministra financí. Bude-li to bývalý rektor Harvardu Lawrence Summers (sloužil už za Billa Clintona), může Obamovi některé líbivé nápady - třeba dotace hypoték - rozmluvit. Vy právě učíte na Harvardu, co se tam o tom soudí? Vždyť to jediné, co bude USA potřebovat, je dojít zase jednou k vyrovnanému rozpočtu…
Jak už víme, nastupují „osvědčení odborníci“ - ministr financí Timothy Geithner a Lawrence Summers je šéf ekonomických poradců prezidenta. Konzervativní komentátoři a Wall Street Journal tleskají. S deficitem je to ale tak, jak jsem říkal: ten nadělali ti, co chtěli zkrouhnout roli státu! Clinton naopak deficit vytáhl a nechal po sobě přebytek, teď je třeba nastartovat ekonomiku a teprve pak je možné myslet na obrovský deficit, který po sobě nechal Bush. Opačný postup by americkou ekonomiku ochromil, to říká i nový nositel Nobelovy ceny za ekonomiku Paul Krugman. Krugman v The New York Times varoval Obamu před opatrnictvím. A dodává: Amerika se „nevrací ke Karlu Marxovi, ale znovu objevuje poznatky Franklina Roosevelta před pětasedmdesáti lety.“

Jinými slovy je tu očekávání, že by Obama mohl prosadit reformní program úměrný hloubce krize. Mimochodem, poslední čtvrt století se pod vlivem „reaganomics“ slovo “reformy” ztotožňovalo s privatizací a deregulací. Dnešní „reformy“ budou spíše znamenat návrat role státu a regulace do tržní ekonomiky. Co možná Obamu dnes ohrožuje, je to, že se moc obklopil starými lidmi z éry Clintona a bude se nažit dělat známou „rozvážnou“ politiku pro časy, které vyžadují neotřelé, „odvážné“ myšlení.

Co to je sociálně-ekologický koncept ekonomiky, s kterým má přijít nová administrativa, která chce nahradit ekonomiku volných trhů Alana Greenspana, jenž v kongresu ještě před volbami prohlásil, že se jako šéf Fedu zmýlil při úvahách o fungování kapitalismu a že neví, jak situaci zachránit? Jak tomu novému pojmu i té nové situaci rozumíte? Například stanice NPR (něco jako americké veřejnoprávní rádio) byla tímto prohlášením tak zaskočena, že Greenspanova slova vysílala několikrát za sebou… Jeho teorií se totiž řídily všechny administrativy od Reagana až po Clintona…
To je vskutku komické, když ti lidé, kteří zavedli deregulaci a systém donekonečna prodávaných hypoték, jako je pan Greenspan, se omlouvají.
Nic takového nečekali, státní pokladna prý musí zachránit krachující soukromé banky, a pak dodají, jakmile zmíníte možnost užití těchto prostředků pro skutečnou ekonomiku: dejte pozor na deficit. Tomu se v New Yorku říká „chucpe“. A to platí i na pražské zastánce totální deregulace. Po tom, co tito lidé natropili, mají nejmenší legitimitu dávat rady. Inflace jejich ega byla úměrná závratné inflaci zisku na finančních trzích. Chtěli odbourat „pečovatelský stát“, který se prý přliš staral o chudé, a teď prosazují z veřejných peněz záchranu bankovnictví, tedy „pečovatelský stát“ pro bohaté. Pražsky řečeno: to nemá chybu!

Vraťme se ale k otázce: Co představuje sociálně-ekologický koncept ekonomiky?
S tímto konceptem už začal Al Gore a Obama jej převzal a prosadil na veřejnosti. Koncept stojí na myšlence, že se nesmí proti sobě stavět hospodářský růst a ekologicky zaměřené hospodářství. Republikáni říkají: vy chcete zavést regulaci, to nás omezí, mezi tím Číňané a Indové jedou bez regulací a my na to doplatíme. Sociálně-ekologický princip ekonomiky se snaží o to, aby se ekologie i ekonomika navzájem podporovaly, a poukazuje na to, že existují celé nové obory, které jsou spjaty s naší starostí o životní prostředí a které mají budoucnost ekonomickou: konkrétně třeba automobilový průmysl, který se bude muset – zvláště kvůli krizi – soustředit na výrobu aut s velice nízkou spotřebou, protože jinak ho stát nebude zachraňovat. Uz nestačí se spoléhat na princip: „Too big to fail“, příliš velký, aby zkrachoval, nebo na slavný dávný výrok ředitele automobilky: „Co je dobré pro General Motors, je dobré i pro Spojené Státy.“

Dnes by mělo platit: spíš než zachraňovat průmysl minulého století je třeba vsadit na dopravu XXI. století. Koncept, který zkrachoval, symbolizuje myslím automobil, který americké firmy prosazovaly od devadesátých let: SUV, tedy soukromé auto coby rodinný obrněný transporter, ve kterém se můžete cítit za temnými okny v bezpečí. Je to auto jakoby stvořené pro dobu „války s terorismem“ a levné nafty na věky věků…

Na vzkříšení tohoto zbankrotovaného konceptu by neměli dostat ani korunu. Protože dlouhodobá odpověď znamená vsadit na veřejnou dopravu ve městech, na železnice, které byly kdysi tak spojeny s „dobýváním západu“ a dnes jsou důležité pro snížení emisí.
Takových příkladů – o kterých hovoří sociálně-ekologický koncept - lze vyjmenovat celou řadu; tedy nejen alternativní zdroje energie a hospodářského růstu, ale hledat i jiný způsob života.

A co říkáte Obamovu ekonomickému týmu, kde najdeme tak zvučná jména jako Summers, Geithner či Paul Volker…
Ano, je to hvězdná sestava těch nejkompetentnějších a nejchytřejších. Trochu to připomíná Kennedyho tým, který podrobně popsal v nepřekonatelné knize ze sedmdesátých let David Halberstam „The best and the brightest“, ti nejlepší a nejchytřejší. Je to ovšem přirovnání ošemetné: Halberstamův titul byl ironický. Kennedy se obklopil nejbrilantnějšími odborníky a mysliteli na zahraniční politiku: McGregore Bundy, poradce pro národní bezpečnost, byl nejmladším děkanem na Harvardu, dále tam byl „úžasně nadaný“ Walt Rostow z M.I.T, ministr obrany byl Robert McNamara, nejmladší a nejlépe placený profesor z Harvard business school a pozdější ředitel Fordovy automobilky atd.
Všichni měli univerzitní „cévéčka“ a společně přivedli zemi do války ve Vietnamu a její eskalaci, kterou Halberstam popsal jako „nejhorší tragédii Ameriky od občanské války“. Nejchytřejší nejsou tedy nutně ti nejmoudřejší. To platí ostatně i pro Wolfowitze a neokonzervativce, kteří připravili argumentaci pro iráckou válku.

(Protějškem selhání intelektuálů v poválečné Evropě ve vztahu ke komunismu je, relativně vzato a samozřejmě i v jiném kontextu, selhání intelektuálů a expertů-poradců ve dvou nedávných amerických válkách.)
Nechci tím vůbec říci, že se kolem Obamy rýsuje něco podobného. Určitě po iráckém dobrodružství se žádný prezident jen tak nepustí do nové války. Ale uvidíme, zda paralela nebude platit pro schopnost těch „nejlepších a nejchytřejších“ ekonomů najít adekvátní odpověď na výzvy dnešní hospodářské krize.

Protože ale nikdo neví, jak se krize bude vyvíjet, těžko někdo může vědět, jaká by měla být adekvátní odpověď, nebo se mýlím?
To asi tuší skutečně málokdo a určitě ne já. Jen je oprávněné se tázat, zda novou politiku budou schopní formulovat ti, co v devadesátých letech prosazovali globalizaci trhu bez přívlastku a bez regulace. Tato éra myslím současnou krizí končí tím, že přesvědčivě ukázala věřícím absolutní neschopnost seberegulace finančních trhů.

Jde tedy o zásadní přelom, a nejen o špatné počasí v příštím roce. Odtud otázky o světě, který přichází. Existuje již delší dobu v odborných i politických kruzích debata o „variantách kapitalismu“, abych použil titul knížky Petera Halla. Zjednodušeně dosud: liberální anglosaský model volného trhu bez bariér a kontinentální evropský model „koordinovaného tržního hospodářství“. Nevznikne-li z této krize nová varianta kapitalismu úměrná jejímu rozsahu a potřebě investic státu, bude to problém. Poslední období znamenalo privatizaci mnohých tradičních hospodářských a sociálních funkcí státu a zároveň nástup bezpečnostního státu, který „v zájmu všech“ a bez vzdoru společnosti spotřebitelů postupně připravuje jednotlivce o občanské svobody. Teď mají Obama i Evropané příležitost alespoň částečně obrátit trend: stát se jako „poznaná nutnost“ vrací do hospodářského i sociálního řešení krize a zároveň by se měl stahovat z omezování občanských svobod a soukromého prostoru. Politický liberalismus má přednost před ekonomickým.

To je ta pozitivní varianta, ale co když zvítězí ta negativní, silný stát v bezpečnostní politice a slabý v ekonomice?
Z dějin minulého století víme, že z krize mohou také vzejít i hrozby pro demokracii, to je pravda. Nelze vyloučit posílení krajně pravicových hnutí založených na xenofobii nebo radikálně levicově populistických sil v Evropě. A když už přemýšlíme o „variantách kapitalismu“, je třeba pamatovat, že se vždy nutně nesnoubí s demokracií a že je pravděpodobnější nástup „autoritářského kapitalismu“, jaký vidíme v Číně a Rusku. Má to jednu výhodu právě v době hospodářské krize: lze tak všemi prostředky potlačit protest.

V tomto případě lze tedy poprvé hovořit i o „globální krizi“, nejen o krizi jedné civilizace…
Ano, ale i o krizi globalizace. V devadesátých letech panovalo opojení ze „šťastné“ globalizace trhu a šíření demokracie. Po 11. září 2001 přišla temnější stránka globalizace teroristických hrozeb. Teď jsme svědky toho, co Zygmund Bauman nazval „sebevražedný sklon globalizace finančních trhů“. Žádná vláda (ani ne česká!) tomu nemůže čelit sama a namlouvat si, že to je problém sousedů, kteří mají holt smůlu a euro.

Krize sice začala v Americe, ale rozšířila se do celého světa, a tudíž končí poslední iluze o „plné svrchovanosti“. Problém je v tom, že krize je sice globální, ale nikdo neovládá globalizaci. „Unipolární moment“ Spojených států je jen dávná vzpomínka na konec minulého století a zbyl tu jen samopohyb globálních trhů. Odtud obrovská propast mezi globalizovanou ekonomikou a politikou, která zůstává především doménou národního státu. A tudíž vyprazdňování demokratické politiky: hlasujte pro vlády, které se jenom přizpůsobily trhům. Právě proto potřebujeme mezinárodní odpověď na krizi, proto potřebujeme nejen evropský trh, ale i politickou Evropu a Lisabonskou smlouvu, která pomůže pro to vytvořit podmínky.

Myslíte, že by bylo možné obnovit smysl politiky právě díky globální krizi? Vidíte takovou šanci?
Skončilo období, které začalo na podzim 1989 s návratem demokracie a smysluplnosti politického počínání. Jsme po dvaceti letech v krizi, která zpochybňuje nejen naivní víru v „neviditelnou ruku trhu“, ale dává většinou tristní pohled na unavenou politiku demokracií. Před dvaceti lety Západ čekal obnovení demokratického ducha z Východu. Dnes je naděje rehabilitace politiky spíš spjatá s nástupem Obamy nebo zítra možná s myšlenkou sjednocené Evropy, pokud si uvědomí, že nemůže být jen trhem „bez bariér“.

Ale to hlavní je myslím jinde. Krize, která přichází, nás totiž nutí znovu přemýšlet o nejzákladnějších věcech naší společnosti a jedinců, o našem krédu osobním i společenském a pečlivě vážit slova. Protože v prvé řadě jde o krizi důvěry. Důvěry v politické i ekonomické aktéry. Vždyť, jak teď zjišťujeme, nám většinou lhali a lhali si i do vlastní kapsy. Věděli, že dávat 15 procent zisku akcionářům nějakého fondu je neúnosné, když vaše hospodářství roste jen o tři procenta. Kam se poděly „protestantská etika a duch kapitalismu“, o kterých psal Max Weber? „Obnovit důvěru v trhy“ slyšíme dnes a denně. Slovo trust v angličtině znamená důvěru a zároveň investiční fond. I z toho jasně vidíte, že to není otázka jen ekonomická a politická, ale také morální. Šéf veleváženého investičního fondu v New Yorku „prošustroval“ padesát miliard dolarů a zjišťujeme, že mezi zákazníky jsou i velmi důvěryhodné a důvěřivé nadace a i filantropické fondy, jako třeba nadace Elie Wiesela.

Nebo ředitel velké finanční instituce, co do poslední chvíle lhal, a přitom bral 15 000 dolarů za hodinu, dostal nakonec těsně před krachem zlatý padák. Měl pojistit zákazníky a teď čeká spásu své pojišťovny od daňového poplatníka. To je morálně neúnosné, a proto musíme v krizi znovu definovat, co je přijatelné, spravedlivé a důvěryhodné v našich společnostech. Na začátku budovatelských devadesátých let napsal Václav Bělohradský – konec konců na tvůj popud, články psal pro tvé noviny – knížku Kapitalismus a občanské ctnosti. Teď jde o kapitalismus a morální ctnosti.

Motto pro krizové časy z poslední desky Leonarda Cohena:
„Forget your perfect offerings
There is a crac in everything
That’s how the light gets in“

Zapomeň na své skvělé nabídky
Ve všem je prasklina
Kterou se dovnitř prodere světlo
(překlad Ivana Wernische)

Praha, Paříž a Boston 2008 a 2009
Ukázka z připravované knihy Příliš brzy unavená demokracie