„Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění“, napsal Milan Kundera, kterému bude tento týden, na apríla, osmdesát let. Jenže jak bojovat proti zapomnění v civilizaci, která bazíruje na zrychlení, a tím zapomnění usnadňuje? Mocní to mají čím dál tím snazší a občan těžší: ztrácí orientaci.

To minulý týden našim občanům předvedli politici u nás doma dost jasně. Jiřímu Paroubkovi, předsedovi sociálních demokratů, se na pátý pokus podařilo svrhnout vládu, ale s takovýmto vítězstvím asi ani nepočítal a zdá se, že si s ním ani neví rady. Zvlášť za situace, kdy se jeho donedávna příznivé volební preference podle průzkumů veřejného mínění začaly rovněž minulý týden vyrovnávat s preferencemi konkurenční Občanské demokratické strany. Rozdíl se nyní pohybuje někde kolem tří procentních bodů, což už je číslo odpovídající statistické chybě.

Jan Hamáček, předseda zahraničního výboru sněmovny za ČSSD, hned po svržení vlády přiznal, že ještě půl hodiny před hlasováním netušil, že by mohli vyhrát. To je zřejmě důvod, proč neměli připravený plán B. Hru na svržení Topolánkova kabinetu brali zřejmě jen jako politický rituál.

Nejspíš právě tato okolnost způsobuje, že veškeré dohody z páteční noční schůzky mezi pány Topolánkem a Paroubkem jsou vykládány různě nebo alespoň mlhavě. Pánové se sice dohodli na předčasných volbách, jak si to přeje i prezident, ale ve skutečnosti předčasné volby v nejbližším termínu vyhovují ze všech hráčů jenom občanským demokratům. Ukazuje to i rétorika Jiřího Paroubka, který včera hovořil o říjnu a listopadu a pak v Mladé frontě Dnes řekl, že by vláda mohla být v demisi u moci třeba do 5. června, tedy až do voleb do Evropského parlamentu. Pak je otázka, proč ne do konce června, kdy jí končí předsednictví? Takový termín zpochybňuje zároveň i existenci překlenovací vlády, která by byla v úřadě jen přes prázdniny, někdy do září či října, a to opravdu jiný než symbolický význam mít nemůže. Navíc přes prázdniny se nic moc neděje a pak by se stejně jen vedla volební kampaň. V tomto světle jsou i ostatní Paroubkovy požadavky mnohem méně důležité. Vše se bude s velkou pravděpodobností točit převážně kolem termínu voleb.

Důvody neshod jsou ale evidentní: Jiří Paroubek se bude snažit volby oddálit co nejdál, aby se zapomnělo na poměrně zdárné řízení Evropské unie Mirkem Topolánkem, které mu přineslo plusové body i na zmatek, který jeho strana udělala vybíráním-nevybíráním poplatků u lékaře a v lékárnách. A zároveň bude doufat, že hospodářská krize už bude za námi a jeho případná vláda ji nebude muset naléhavě řešit pomocí nepříjemných kroků. Zelení i lidovci se pohybují na hranici volitelnosti a oddálení voleb by jim mohlo rovněž pomoci. Komunistům to bylo nejprve jedno, nyní se přiklánějí k zářijovému termínu. Pan prezident je pak jediným silným přirozeným spojencem Jiřího Paroubka, protože kdyby nedošlo k dohodě s Mirkem Topolánkem, stal by se hlavním hybatelem všech dalších dějů právě on. Proto se také Jiří Paroubek v již jednou zmíněné Mladé frontě Dnes zastává Václava Klause a tvrdí, že on vládu neshodil.

Takovéto spojenectví by mohlo být pro Jiřího Paroubka výhodné i v tom, že při trvajících neshodách s Mirkem Topolánkem by se mohl šéf ČSSD dohodnout s prezidentem a nechat pod různými záminkami – třeba, že je nutné lépe přepracovat nový volební zákon, aby se neopakovala patová situace z minulých voleb v roce 2006 – protáhnout mandát nějaké překlenovací vlády až do řádného termínu voleb v roce 2010.

Za to by ale musel Jiří Paroubek panu prezidentovi něco slíbit a v tom je ten problém: Václav Klaus si totiž za svůj hlavní cíl určil katapultování Lisabonské smlouvy, to řekl několikrát naprosto zřetelně, a proto – jak dneska zopakoval – by rád tuto vládu jako polovládu vygumoval. Jiří Paroubek se naopak vymezoval proti ODS plnou podporou Lisabonské smlouvy a ODS mnohokrát vyčítal, že smlouvu neschválila. Za takovéto situace, která je zatím hypotetická, by se ale nejzřetelněji ukázalo, jestli jde Jiřímu Paroubkovi jenom o moc, nebo jestli hájí také státní zájmy České republiky. Kdyby spolu s prezidentem Lisabonskou smlouvu potopili i přesto, že v Irsku prošla, způsobili by rozdělení Evropy na eurozónu a zbytek. To by znamenalo, že by se ani třetí pokus o sjednocení Evropy, po křesťansko latinském a osvícenectví, nepovedl.

(Napsáno pro ČRo6)