…kdyby se našlo dost odvážných poslanců, konkrétně nejméně 41 či nejméně 17 senátorů, dala by se podat žádost na zrušení ústavního zákona o předčasných volbách, protože nedošlo ke třem pokusům o sestavení vlády. Na to, že došlo k porušení ústavy, v různých souvislostech upozorňují profesoři Gerloch, děkan Právnické fakulty UK a šéf katedry ústavního práva, Cepl, emeritní ústavní soudce či docent Kysela nebo advokát Kalvoda, a vláda by mohla dokončit předsednictví Rady Evropské unie v demisi. Bude zajímavé pozorovat, kam se svým chováním budeme posunovat, jestli směrem na Východ, nebo na Západ. Jestli pochopíme, že v moderní demokracii nevládnou lidé, ale zákony.

Je ale třeba podotknout: Nikdy jsme v tom hlubokém slova smyslu k Evropě nepatřili, protože jsme neprošli normotvorným evropským vývojem, máme jinou právní kulturu, jak často zdůrazňuje profesor Vojtěch Cepl: neměli jsme Francouzskou revoluci (1789), která přišla s legalitou (naopak ještě po roce 1848 byl Havlíček konfinován do Brixenu a zavládl tzv. Bachův absolutismus), ani Výmarskou ústavu z roku 1919, která učinila z Německa Rechtstaat, právní stát, tedy přesvědčení, že občan může všechno, co mu zákony nezakazují, kdežto státní úředníci mohou pouze to, co jim povoluje ústava. Ve Spojených státech šli ještě dál a nastolili vládu práva. Říkají: V USA nevládnou lidé, ale pouze zákony! Naše ústava z roku 1920 byla opsaná z části z monarchistické ústavy Rakouska-Uherska a z té jsme zase vycházeli, když se psala narychlo ústava v říjnu a listopadu 1992, jak uvádí profesor Vojtěch Cepl, jeden ze spoluautorů ústavy, pod kterou je podepsaný Václav Klaus.

V první hlavě naší ústavy, článku 2. a odstavci 3., sice stojí: „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“

Naši státní úředníci, vládní činitelé, prezident a politici vůbec to bohužel nerespektují, proto je náš, ale i celý středoevropský prostor dodnes tak zásadně jiný a se starou Evropou nekompatibilní.

Tímto jiným pojetím práva, jinou právní kulturou, se náš prostor z Evropy stále vyřazuje a spíš se blíží východnímu pojetí práva, kde moc slouží státu, a ne občanům, jak to vidíme v Rusku.

Kdyby státní úředník věděl, že je jen ve službě občanů, kteří mu vymezili přesně, co musí dělat, jak mu to předepisuje ústava, byl by nucen myslet na stát a jeho zájmy, a pak i na jeho roli v Evropě. Hlavní zájem malého státu v době globalizace, hospodářské krize a terorismu je přece být součástí co největšího a dobře fungujícího společenství.

Když si ale ústavu vykládá takový úředník či prezident po svém – o ústavních odbornících hovoří opovržlivě, jako o badatelích, kteří se nemají co plést do politiky, viz Václav Klaus v dubnu 2009 – jsme v pasti. Pak už stačí státní zájmy zaměnit za národní zájmy a jsme v mlžině, za kterou se dají snadno skrýt už zájmy čistě osobní.

Hlavní úkoly, před kterými naše společnost nyní stojí, tedy jsou: zvýšit právní vědomí veřejnosti (což je úkol pro média) a dokončit emancipaci justice od politického provozu (což je úkol pro soudce a zákonodárce). Jak známo, kultura čehokoliv, a tudíž i právní, není nic biologicky daného, tu je třeba dlouhodobě pěstovat.