(Řeč nad hrobem Ferdinanda Peroutky přednesená 23. dubna 2009)

Z mého pohledu z dějin české žurnalistiky vystupují výrazně jen dvě postavy: Karel Havlíček Borovský a Ferdinand Peroutka. Tyto dvě osobnosti spojuje nejen cílený boj za svobodu vůbec a svobodu slova zvlášť, kterou v půlce 19. století vedl Havlíček proti oktrojované ústavě a tiskovému zákonu z roku 1849 a Peroutka po druhé světové válce až do své smrti proti komunistické totalitě, ale i jejich osud. Nikdy nevstoupili do politiky, celý život zůstali novináři a oba byli z českých zemí nuceni odejít: první byl konfinován, tedy vyvezen do Brixenu, a druhý přešel zelenou hranici a pak žil v New Yorku.

Na nejrozšířenější lidové ikoně je Karel Havlíček vymalován neznámým naivním umělcem jako hrdý exulant v Brixenu, v čamaře se šňůrovým zapínáním (což byl tehdy znak demokratického smýšlení), který má u nohou ležérně položený klobouk s oblým dýnkem a hůlku. Za ním leží kámen s nápisem: “Přislibujte si mně. Poroučejte si mně. Vyhrožujte si mně. Přece zrádcem nebudu”. V tomto malém tyrolském městě onemocněl a brzy po návratu, ve svých pětatřiceti letech, zemřel v Praze.

Ferdinanda Peroutku zase známe hlavně z karikatur a fotografií jako vysokého štíhlého elegantního muže s fajfkou, přítele Karla Čapka a Jiřího Voskovce. Byl jedním ze symbolů první republiky. Jeho hlas ještě má generace mohla slýchat z Rádia Svobodná Evropa, které spolu s Američany založil a které 1. května 1951 bylo předáno československým exulantům, proto i jeho přesun do Prahy po roce 1989 má jistou logiku. Ve slavné řeči, která byla tenkrát do Československa vysílána, řekl: “Moderní tyran dělá zároveň dvě věci: mučí národ a přikazuje mu, aby se usmíval jako u fotografa”. Ferdinand Peroutka zemřel v New Yorku a jeho urna byla převezena do Prahy skoro ve stejné době, jako se sem přestěhovala Svobodná Evropa. Z obou se stali v očích národa pronásledovaní mučedníci, ale ne hrdinové.

Dlouho jsem hledal nějaký příklad, jak se s podobnými novináři jako byl Havlíček přibližně ve stejné době a za podobné situace, zacházelo jinde, až mi ho dodal kolega novinář Peter Adler z Kanady. Na přelomu 18. a 19. století se totiž právě díky novinářům měnila postupně Kanada z kolonie v dominium.

Za zlomový moment lze považovat soudní případ novináře Josepha Howea, který na Nový rok 1835 zveřejnil ve svém listě Novascotian dopis podepsaný jednoduše Národ, v němž obvinil nejrůznější vysoké státní úředníky z korupce. Vláda ho žalovala. U soudu se pustil do vášnivého šestapůlhodinového projevu k porotě. Vylíčil jí, jak to bylo doopravdy, a skutečnosti, na které článek poukazoval, ještě doplnil. Hlavně ale porotcům vysvětlil dopodrobna, proč musí být občané - a oni, jako jeho zástupci - nadšeni, že někdo poukázal na to, jak vláda zneužívá peněz, které jí nepatří. Soudce Brenton Halliburton sice porotě málem nařídil, že musí Howea uznat vinným, ale porotci se vrátili za pouhých deset minut, aby soudu sdělili své rozhodnutí: pan Howe je nevinen. To byl precedent, který zabil v Kanadě cenzuru.

Tedy zatímco z Karla Havlíčka se stal vyhnanstvím mučedník a díky němu byly v Čechách zrušeny porotní soudy, z Josepha Howea se stal po osvobozovacím rozsudku porotního soudu hrdina a následováníhodný vzor. Zdá se, že k něčemu podobnému u nás dodnes ještě nedošlo: Peroutka skončil podobně jako Havlíček. Neexistence českého Howea je zřejmě pravým důvodem našeho současného stavu i postavení české žurnalistiky. Německo mělo po válce podobnou postavu v Rudolfu Augsteinovi, který byl nejprve držen za zveřejnění tajného materiálu ve vazbě a později osvobozen Ústavním soudem, Polsko je má v postavách Heleny Luczywové (která za totality vydávala ilegálního Robotnika nákladem 20 000 výtisků a později Tygodnik Mazowsze, který měl v ilegalitě náklad až 60 000 výtisků) a Adama Michnika (osobitého a nebojácného komentátora). Oba dodnes vedou Gazetu Wyborczu, hlavní polský deník. Nejsou barvotiskovými ikonami, ale živými hrdiny, kteří se prosadili.

Zatímco Howe změnil již v roce 1835 kanadskou novinařinu i politiku, Rudolf Augstein donutil k odstoupení Franz Josefa Strausse a Konrada Adenauera a Luczywová s Michnikem změnili novinařinu i ovlivňují polskou politiku od začátku osmdesátých let, v českých zemích politika za Havlíčka i za Peroutky umlčela novináře a o to se pokouší od té doby nejrůznějším způsobem dodnes, i když po roce 1989 jsou metody mnohem rafinovanější.

Pokud budeme mít v České republice jenom mučedníky, je to známka toho, že jsme stále nesvobodní: znamená to, že mezi sebou nemáme žádného vítěze a jsme stále jen porážení. Bendova novela zákona, která upravuje od 1. dubna 2009 trestní řád, zákon o přestupcích, zákon o ochraně osobních údajů a trestní zákon, má za následek, že o řadě závažných kauz je nemožné srozumitelně přímo psát, je toho jen dalším důkazem. Je jenom na nás, kdo se hlásíme k odkazu novinářů, jako byli pánové Havlíček a Peroutka, abychom v boji za svobodu médií pokračovali, jinak o ni zase přijdeme.

Ferdinand Peroutka k devadesátému výročí úmrtí Karla Havlíčka Borovského do Svobodných novin v roce 1946 napsal: „Jakou oporu může mít nestranický novinář v tomto světě stranických mocností? Zdá se, že jedinou: víru v pravdu… Novinář je povinen nebát se říkat pravdu. Tuto věc je možno prohrát, ale není slušno ji opustit“.