Nejviditelnější paradox pana prezidenta Václava Klause je v rozporu mezi jeho pravicovou rétorikou a čím dál tím zřetelnější podporou levice, proti které ještě před lety mobilizoval národ. V sobotních Lidových novinách se zase – pár týdnů před volbami do Evropského parlamentu, o kterých je zřejmé, že budou první zkouškou rozložení sil před říjnovými volbami do parlamentu – pustil ostře do Lisabonské smlouvy a ODS pod vedením Mirka Topolánka.

Je nabíledni, že poté, co podporoval vznik několika odštěpeneckých stran od ODS, jako jsou strany pánů Havlíka, Macha a strana Libertas, snaží se dál o marginalizaci strany, kterou založil. Tím se samozřejmě zvětšují šance sociálních demokratů v čele s Jiřím Paroubkem a komunistů dostat se k moci. Přičemž je to právě Jiří Paroubek, který je nejhlasitějším a nejsilnějším zastáncem Lisabonské smlouvy, proti které Václav Klaus tak vehementně brojí, protože v ní – jak v rozhovoru prohlásil – spatřuje největšího nepřítele Evropy.

Ve zmiňovaném interview prezident rovněž ostře útočí na politický lobbing, ale zapomíná, že bez velice masivního lobbingu pod vedením právě Mirka Topolánka by se nikdy nedostal podruhé na Hrad.

Pan prezident stále volá po návratu ke kořenům ODS, jenže nehovoří o tom, jaké má na mysli. Přece právě za jeho vlád se zastavila privatizace a podporovaly se nesmyslné státní podniky pánů Stehlíka či Junka a dalších. A jediná privatizace z období velkého vlivu Václava Klause, která se povedla a z níž naše ekonomika dodnes žije, byla přímá privatizace Škody Mladá Boleslav firmou Volkswagen, která šla mimo něj. Podobně rozběhnutou privatizaci Tatrovky do rukou firmy Mercedes již znemožnil.

Rovněž privatizaci bank nastartovala až sociální demokracie, a když došlo na IPB, přes niž teklo nejvíc peněz do různých prapodivných projektů, byl to právě Václav Klaus, který hovořil o krádeži za bílého dne: brojil tedy proti privatizaci. Item: byly to právě tyto paradoxy v jednání Václava Klause, které začaly obsahově vyprazdňovat Občanskou demokratickou stranu a otevřely ji naplno klientelismu.

Pravice podle klasických definic znamená víru v konzervativní představy o povaze občanské společnosti s důrazem na zvyklosti, tradice a city. Koncepce občanských povinností bazíruje na pojmech slušnost, legitimita a pieta a za velké nebezpečí považuje vzdalování se práva od morálky. Proto pravidla: ústava a zákony jsou pro konzervativce tou nejdůležitější zárukou pro fungování demokratické společnosti. A proto také musí existovat nezávislé instituce, především soudy a Ústavní soud, kde rozhodují pouze ti, kteří se ve věci opravdu vyznají.
Jenže náš pan prezident neuznává ani občanskou společnost, ani nálezy Ústavního soudu, a proto si pojmy pravice a konzervativnost vypůjčil pro své označení neprávem.

Jak napsal Roger Scruton, guru britských konzervativců: „Pokud demokracii začnete považovat za nejvyšší kritérium ospravedlňující vše, pak se také vše dostává do nebezpečí“.