Tak se jmenuje titul knihy osmasdmdesátiletého berlínského novináře a historika Klause Hemmo, který má podtitul Němci a jejich slovanští sousedé a která vyšla v nakladatelství Artemis and Winkler v Düsseldorfu a Zürichu. Kniha má 230 stránek a je rozdělena do tří oddílů. První nese název Němci a Poláci, druhý Němči a Češi a třetí Nemci a Lužičtí Srbové.

Mezi intelektuály v Německu vzbudila pozornost hlavně asi proto, že se pokouší vyprávět příběh našeho vzájemného potýkání a stýkání bez národních pozic, bez snahy stranit komukoliv. Vychází z předpokladu, že spojování Evropy, které má sice ekonomické pozadí, se nedá ničím zastavit, rozhodně ne rozdílnými názory na tento proces starých a nových členů Evropské unie, které vyplývají hlavně z různých očekávání: Jedni už nechtějí být těmi, kteří všechno platí, a ti druzí odmítají být členy druhé kategorie. Za hlavní důvod těchto rozdílných postojů označuje autor předsudky a strachy. Doslova napsal: „Kořeny a pozadí současné krize EU se nachází v našich srdcích.“

Knihu Dlouhá cesta do Evropy je možné totiž číst jako pokus o nový narativ, který má státy ve střední Evropě spojovat a ne rozdělovat, jako to dělaly staré dějepisy. Klaus Hemmo, který pracoval jako korespondent v Moskvě, Praze, Helsinkách a Vídni, ví, že to, co dnes nazýváme globalizací, je proces, který nelze zastavit a že to, co dnes zažíváme, je jen úplný počátek skutečné globalizace, která nás čeká. Největší změny, s kterými se budeme muset vyrovnat, stojí teprve před námi. A právě toto poznání ho vede nejspíš k tomu, aby přispěl k zacelení starých jizev v našich srdcích, které brání vzájemné užší a efektivnější spolupráci, bez níž Evropa v tom obrovském globalizačním procesu (tavícím kotli) by nejspíš neměla šanci na přežití ač právě Evropa dala světu liberální demokracii, tedy sekulární formu křesťanského univerzalismu, jako jediný koherentní politický cíl, který sjednocuje různé části a kultury světa. (Proto Fukuyama hovoří o konci dějin.)

Novinář Hemmo se snaží vyprávět dějiny střední Evropy tak, aby bylo možné snáze zahlédnout vlastní chyby, zatímco doposud jsme byli v Evropě zvyklí je vyprávět tak, aby tyto chyby byly chybami druhých. Kapitola věnovaná spolužití s Čechy opakuje zevrubně výklad starých sporů pro ty, kteří nestudovali dějiny, a proto se zaměřím jen na několik momentů, o kterých se u nás většinou moc nehovoří.

Autor upozorňuje například na to, proč byl ve střední Evropě problém převzetí principů výsledků Francouzské revoluce zroku 1789, tedy u nás po dvou stech letech rekatolizace (V roce 1651 se hlásilo ke katolické církvi jen jedna pětina obyvatel Bohemie.), které bazírovaly na liberálním, demokratickém národním státě.

Kolega Hemmo napsal: Němečtí romantikové přišli s úplně jinou představou národního státu, která neměla s francouzským a angloamerickým pojetím nic společného. V tomto pojetí nevytváří stát národ, ale naopak národ vytváří stát. Zdrojem moderního státu tedy na našem území nebyl chladný aparát prosazující společná práva, ale etnické znaky lidu: řeč, náboženství, zvyky a tradice vytvořily národ a vlast, kterou musíme vášnivě milovat. A právě tyto znaky, byť oslabené, Češi měli a staly se základem národního hnutí a s nimi začali chtít víc, než zachování vlastní identity. A to je podle autora hlavní důvod, proč každý národ si na těchto základech vyvinul vlastní státní koncept, který ovšem zcela jistě musel kolidovat s představy sousedů zvlášť těch, kteří žili ve velkých státech.

Druhý moment, na který Klaus Hemmo upozorňuje, se týká událostí po 28. říjnu 1918, tedy po vyhlášení samostatnosti Československa. Němci podle něj na tento moment čekali a byli na něj připraveni, protože okamžitě druhý den, tedy 29. října, ani ne 24 hodin po vyhlášení samostatnosti ČSR, vyhlásili němečtí poslanci z Čech v dolnorakouské zemské kanceláři Deutsch-Böhmen jako provicii německého Rakouska a podobně v severních Čechách byla vyhlášena provincie Sudetenland rovněž jako součást německého Rakouska. A 3. listopadu se ustavily další dvě proncie, které se nazývaly Deutsch-Südmähren a Böhmerwaldgau.

Vyhlášení techto provincií se odvolávalo na Wilsonův program, který hovořil o sebeurčení, ale nehovořil ani o lidu, ani o národu. Zřejmě záměrně, protože němečtí Rakušané na českém území byli považováni za druhý lid Bohemie. Jenže, a v tom je ta potíž, upozorňuje autor, tímto krokem se právě rakouští Němci v Čechách z tohoto postavení vyvázali, zřetelně celému světu dali najevo, že se jako druhý lid v Bohemii necítí a díky této chybě dali možnost Čechům , aby řekli: „S Rebely nejednáme.“ A to byl také důvod, proč nebyli němečtí Rakušané 14. listopadu pozváni na první zasedání revolušního Národního shromáždění. A to je ten moment, v němž vidí dodnes hlavně sudetští Němci a i někteří historici základní chybu, která se stala při založení Československa. Jak je z této interpretace ale zřejmé, není tato chyba v Hemmově interpretaci vykládána jako čistě česká, ba naopk.

Klaus Hemmo nám všem i Němcům de facto vzkazuje: Naše cesta do Evropy bude tak dlouhá, jak dlouho nám bude trvat, než budeme schopní si osvojit jiný narativ, než ten z XIX. století.

P.S. Pro zájemce připojuji rozhovor s Jiřím Grušou, který jsem učinil pro Respekt a který se dotýká podobných témat.

Pořád si pleteme národ a nárok
Rozhovor s Jiřím Grušou
Jiří Gruša (69) je český a německý spisovatel a diplomat. V šedesátých letech iniciátor literárního časopisu Tvář a kolumnista časopisu Sešity. V sedmdesátých letech pracoval pro Edici Petlici, byl zatčen za román Dotazník a posléze zbaven občanství. Osmdesátá léta strávil v exilu v Bonnu, kde v devadesátých letech začal svou diplomatickou kariéru (byl naším velvyslancem v Německu a Rakousku) , v které dnes pokračuje ve Vídni jako ředitel Diplomatické akademie Píše básně, prózy a překládá. Z románů je nejznámnější Dotaznkí a z básnických sbíre asi Cvičení mučení. Překládal F.Kafku, R.M.Rilkeho a P.Celana.

Už dva roky stojíte v čele Diplomatické akademie ve Vídni. To je velice prestižní místo, zvlášť pro Čecha v Rakousku. Jak jste k němu přišel?

Akademii založil v roce 1754 hrabě Kounic, takže je to tak trochu naše instituce. Je to nejstarší diplomatická škola v Evropě. S ústupem Osmanské říše potřebovali rakouští diplomaté znalosti pro Balkán a Blíz;ký východ, proto jsme se zpočátku jmenovali Orientální akademie. V minulém století se tady ucházel o místo Tomáš Masaryk. Kdoví, jestli bychom měli republiku, kdyby si to byl nerozmyslel.

Naše absolventy najdete po celém světě. Studovali u nás ministři zahraničí, o státních sekretářích ani nemluvě. Přednášel tady Kissinger, každý měsíc tu vystoupí alespoň jeden úřadující ministr zahraničí. Měl jsem tu Foxe i Havla a de Hoop Scheffera z NATO.

Dobře, ale jak jste získal to místo?

Jsem první česká osoba, která tu řediteluje po roce 1918. Vyhrál jsem tender, do kterého jsem se přihlasíl asi tak, jako se u mně doma v Pardubicích sázelo na koně. Pak mě udivilo, že jsem v cílové rovince před tolika jinými, možná líp sedlanými oři. Prezentoval jsem ale postnacionální koncept diplomacie.

V čem spočívá ten koncept?
V tom, že nacionalita a racionalita nesmí kolidovat. A že si lidi i dneska nic nespletou tak snadno jako národ a nárok. Že dneska můžete zakládat a úspěšně spravovat jenom samostatně závislé státy. A že naiva a nakonec i smolař je ten, kdo si myslí, že nemusí přistoupit na to, že diplomacie je praxe pravdy, která má verze.

Mám tu studenty z dvaatřiceti států pěti kontinentů, učíme anglicky, německy, francouzsky. Zavedl jsem s velkým ohlasem čínštinu. Můžete si zapsat i češtinu. V takovém kontextu se těžko uplatní nacionalistický žvást. Zato si ale musíte zvykat na jiné momenty.

Na které?

Nejméně na čtyři. Musíte mít schopnost vcítit se do druhého, odvahu nebrat sám sebe smrtelně vážně, plus vědomí, že rozdíl není to, co máte zničit, ale začlenit a že jazyk domluvy je jazyk jazyka.

Jak vám to prošlo na našem ministerstvu?

Takové věci neprocházejí nikde jen tak. Jsou ale dva druhy kariér, při jedné kontext hledáte, při druhé hlídáte. To nemusí být v rozporu, ale běda, když jste jen hlídač.

Co na akademii učíte?

Já neučím, řediteluji, to znamená - starám se o profesory, kteří lákají studenty svým umem. Máme čtyři rezidentní, brzy k nim přibude pátý. Učíme právo, politiku, ekonomii a historii. Náš dnešní limit je sto dvacet míst za studijní poplatek. Na každé se hlasí nejméně pět uchazečů. Zajímavé je, že Slovensko, ač poloviční než my, dodává v průměru dvojnásobek uchazečů.

Chybí nám ctižádostivost?

Nemusí to být jen ctižádostí. Ale z Bratislavy můžete dojíždět do Vídně jako třeba z Dobřichovic do Prahy .
Jenže mně se opravdu zdá, že mají větší ambice. To, že nemuseli vždycky sáhnout do včerejších schránek, že nevytahují stará klišé, snižuje automaticky jejich sterilitu.

Liší se ještě nějak postkomunističtí studenti od ostatních?

Elementárně. Vědí že svoboda není přírodní jev, ale pracně dobývaná, osobní přednost.

xxx

V čem se liší stará diplomacie od moderní?

Starou charakterizuje stará anekdota tvrdící, že diplomat je slušný člověk venku, který v zájmu vlasti slušně lže. Kdysi šlo hlavně o bilaterální džob. Problémy vznikaly, když jste lhal neslušně, takže vám venku nevěřili. Nebo, když jste se doma snažil vysvětlit, že by se mělo míň lhát. To druhé bylo nebezpečnější.

Od Vídeňského kongresu 1814 a zejména pak po první světové válce se z diplomacie stává stále více jakási výšivka, coby práce mnoha jehel a nití. Jde o pohyb v systémech mnohovrstevné závislosti. To, čemu se dnes říká globalizace, zní sice monumentálně, ve skutečnosti se ale jedná o minimalizaci. Zmenšování světa, jeho proměnu ve velkou vesnici na břehu vesmíru. Jsou statistiky, které tempo tohoto zmenšování měří. Dobrá diplomacie relativizuje vaše místo v téhle souhře a tím vás stabilizuje. Hloupá sází na staré preference.

Nezadělává si tedy Česko někde na veliký průšvih?

V tom máme jistou tradici. Třeba Beneše, který se zabýval víc hlídáním, než hledáním kontextu. Docela chytře věřil, že versailleský systém odpovídá dlouhodobému trendu dějin, ale nechtěl v něm riskovat. Myslel si, že ví, co prospívá Francii, lépe než ona sama.

Po roce 1945 byl přesvědčen, že Stalin bude víc opravovat než popravovat a využije českého industriálního umu k posílení opravdové síly impéria. Systémový odhad si ale nesmíte plést s pohybem uprostřed systému. Tam se občas povede něco chytřejšího, když riskujete hledaní místo hlídání. Proto se Beneš dvakrát nezasloužil o stát. Jsou totiž situace, kdy i stát musí stát rovně. A dokud my definujeme nestání jako státnost, nejsem si tak docela jistý naší zralostí.

Jaký máte nejhorší zážitek ze své diplomatické služby?

Vysloveně negativní zážitek nemám, ale zlobily mě kavanoviny. Tedy triky a tiky ministra Kavana. I když věděl, jak jsme velcí a kde ležíme, což ne každému z našich činitelů bylo jasné, měl jakousi přirozenou amoralitu, která uváděla v úžas. Jednal vždycky podle zásady: nic slizského mi není cizí. Mohli byste udělovat cosi jako Kavanův Kabát za podobné zásluhy.

Třeba Čunkovi?

No, ten by musel napřed vysvětlit, proč si říká křesťan. Ke mně ale tyhle věci doléhají s jistým zpožděním a už mě tak netrápí.

Po málem třiceti letech působení v Evropě a při vytížení ve Vídni se do Prahy už nedostanete tak často. Co vás, když sem přijedete, nejvíc překvapí?

Pokud se zde nestýkám s některými patry v politice, pozoruji rychlý vývoj k evropskému standardu: v dobrém i ve zlém. Když do Prahy člověk přijel před patnácti lety, bylo vidět ohlíživé a přikrčené chování.

A co vás zaráží v těch vyšších patrech české politiky?

Ty věčné pokusy přihrát něco vlastním pejskům. Neochota vstoupit do soutěže. Vždycky najdou nějaký argument, proč se něčemu vyhnout a proč něco odložit. Budou potřebovat nejméně patnáct set dobrých vyjednávačů pro české prezidenství v EU a dělají, že je dost času.

Tedy opět strach z přísnějších měřítek?

V uzavřeném systému, kterým do určité míry každý stát je, můžete ovlivňovat kritéria a mluvit přitom o národních zájmech.

Národní zájmy tedy existují?

To se ví, že ano. Nejlíp je ale určuje common sense, ne politická propaganda. My ovšem – a s námi celá kontinentální Evropa - common sense skoro neznáme. Nemáme ani adekvátní překlad. Zdravý selský rozum je něco jiného. Nejde totiž o selskost ani o švejkování, ale o vzdělanou občanskost, pro kterou není určující krev, půda nebo prodchnutost jazykem, ale masarykovská ochota “nebát se a nekrást“.

Už první republika s tím měla potíže a právě Masaryk tvrdil, že bude potřeba padesáti let, aby život mimo zlodějiny přitahoval trvalou většinu. I dnes je u nás jednodušší ironizovat šlechtu a církev, než přemýšlet o šlechetnosti a víře jako solidních komponentách úspěšného života.

Takže vás politický provoz v Česku přece jenom zlobí?

S úlevou zjišťuji, že mě nemusí existenčně zajímat. Tím radši ho ale pozoruji. A mám radost, že finta demokracie funguje i u nás. Ten, kdo ráno volí voloviny, se nesmí divit, že je pak dostane k večeři. Volby jsou totiž zdravotní test politického organismu. Notářské ověření dohody o politickém provozu na příští čtyři roky. V tomhle ohledu nemáme horší výsledky než bývalá NDR, Polsko nebo Maďarsko. Maďarsko má dokonce „výhodu“, že mu díky specifice jazyka projdou výroky, za které my jsme káráni.

Přesto zažíváme ve středoevropském prostoru zřetelný návrat k nacionalismu. Dokonce se tu můžeme setkat se slovníkem z 19. století.

To je pravda, já se tím zabývám dokonce teoreticky. Návrat k národoveckým pojmům je vidět všude. Není to ale sebezvětšovací nacionalismus 19. století, ale defenzivní destrukce. Odklad konkurence, ve které by současné garnitury pravděpodobně nevyhrály.

Není ale tenhle nacionalismus vlastně úspěšnější než ten někdejší, když dnes jsou nacionalisté dokonce prezidenty?

Kontinentální nacionalismus vycházel z francouzské definice nedělitelnosti a jedinečnosti národa. Potřeboval spoustu válek, než jeho dva hlavní protagonisté Berlín a Paříž museli uznat svou nezvětšitelnost. EU je vlastně jejich institucionalizovaná interdepence, vzájemná souvislost. A pravidla, která z toho plynou: Žádný národ není čistá jedinečnost a každý se musí o něco dělit.

Propojenost Evropy je spojena s požadavkem dvojí identity: národní a evropské. Jak se s tím požadavkem Evropa vyrovnává?

Tím, že si obstará výchovnou ťafku, když to zkusí někdo po staru a nepřijme dvojí identitu. Nemluvme pořád jen o nás. Hlavní malér poslední doby bylo přece francouzské vótum o evropské ústavě. Anebo to německé vrtání v Baltu, při kterém vyplavala mastnosta, bez které by dneska i Varšava jistě voněla líp. Ale přísně vzato, nejde o dvojí identitu. Identita je vždycky trochu bohorovné tvrzení: jsem, který jsem. Ostatní si toho mají všimnout a většinou zjišťují, že si dost vymýšlíte. Identita, na kterou se ptáte, je vlastně schopnost identifikovat se s něčím, co je lepší než my.

To zní jako globalizační evangelium.

Já vím, že to zní panevropsky naivně. Ale všechny tyhle antievropské výlevy zapomínají na základní věc: evropeizace je část globalizace a ta zase není výmysl zlých kapitalistů, nýbrž konsekvence našich přístrojů, počítačů a médií vůbec. Komunikujeme planetárně. Když se chci podívat ve Vídni, co dělá akademie v Honkongu, za pár vteřin to vidím na obrazovce a dokonce slyším.

Národní ekonomie je podobor plus včerejší pojem. Existuje měřitelnost výkonů. A když by mě třeba natření dveří u rakouské firmy stálo 1500 eur a u české 500 eur, začnu uvažovat vlastenecky. Měřitelnost znamená kontrolu pretence, tedy nároku, a protekce. Kvantifikovatelná kvalita není ničení hodnot, nýbrž jejich údržba. Je to sociální spravedlnost pojatá jako minimum konzumu všude.

Jak byste odpověděl lidem, kteří tvrdí, že evropská identita je nesmysl, že hranice a národy jsou základem demokracie atd.?

Základem demokracie je demos a demos byli svobodní lidé městského státu ve starém Řecku. Vymezoval se svým závazkem ke svobodě hledání norem. Za účelem její obrany si stavěli hradby. Vždycky totiž existovaly také kmenové svazky a nájezdníci, které si mysleli, že je jednodušší nějaké to město dobýt ve jménu nějakého toho My jsme My.

A uměla by se Evropa bránit?

Evropa se do značné míry odnaučila černobílému vidění světa. Je nás tu příliš mnoho na jedné hromadě, abychom věci neviděli ze všech úhlů. Zejména když i příklady starodávné heroiky končí v Haagu. Ale právě proto existuje šance, že také novější tribální triky bude Brusel redukovat účinněji než americká ráznost.

V rodinné zahrádce našich státečků musí existovat citový bazén vlažné vody, kde si můžete zaplavat a uvolnit svaly. Že do něj někteří noví nájemníci občas čůrají, je dáno tím, že ještě nemám společnou hygienickou sirénu. Evropská ústava by měla takovou funkci. Jde prostě o to neprovádět negativní selekci.

Co to je? Můžete být konkrétnější?

Citová identifikace s vlastním prostředím je klíčový úkon lidského života. Adaptujeme se na to, co máme. A to, co máme, chce mít nás. Proto si od nás žádá vždy také přizpůsobivost směrem dolů. Až vznikne nějaká komická klauzura, která vytřiďuje chytřejší hlavy a odvážnější srdce. To znamená, že místo přirozeného výběru provádíte nepřirozený. Zatímco v tom přirozeném vyhrává chytrost, v nepřirozeném servilnost. To platí i pro konkurenci jazyků - když němčině začal vadit Einstein, dostala Eichmanna a ztratila přirozenou prioritu. Ač žiji ve Vídni, mým akademickým jazykem je angličtina.

xxx

Milan Kundera kdysi řekl, že v Čechách má jen asi šest procent čtenářů, a tak jim věnuje šestiprocentní pozornost. Jak jste na tom vy?

To bude dneska méně než šest procent, když je nejčtenějším zahraničním autorem v Číně. Ale i já znám tuhle relaci: moje „Česko návod k použití“ má v němčině už páté vydání. Kundera se k mému obdivu z českého kontextu vypsal, já se – jak ukazuje náš rozhovor – pořád vracím. A zkouším dobré skutky. Viz třeba Česká knihovna v němčině. Před deseti lety jsem sehnal sponzory na jejích třiatřicet svazků.

Je ta nostalgie dána poměrně pozdní ztrátou češtiny?

Asi, byl to můj kreativní jazyk. A dodneška, kdybych měl psát zcela nespoutaně jako nějaký mladý Američan, musel bych psát česky. V mateřštině bych se vyžíval, v němčině jsem kratší. Kdybych měl překládat do češtiny, dokázal bych minimálně tři či čtyři jazykové roviny. Jediné, co bych nezvládl, je nová pražština. V němčině umím jen Grušu. To je ale výhoda. Nemohu si dovolit pábení a krasosmutnění.

Jak tomu mám rozumět?

Nemohu si dovolit naši sebelítost. I tam, kde se mně zmocňuje, neumím ji vnímat esteticky. Ačkoli Hrabala obdivuji, krása a smutek jsou pro mě protiklady. Smutek německy souvisí se Schmutz. Krása, Schöhneit, je něco, co musíte schonen, šetřit.
My jsme v rámci nepřirozeného výběru obojí úspěšně míchali.

Žijete dlouho v Rakousku. Proč jsou Rakušané ve vztahu k Čechům tak nevrlí?

Protože jsou to naší bratří. Karl Kraus, rodák z Jičína, který jako kritik, komentátor a poeta udělal kosmickou kariéru – a kterého mimochodem u nás imitoval F. X. Šalda –, odpověděl, když se ho ptali, co odděluje Rakušany od Němců: že prý stejný jazyk. Čechy od Rakušanů dělí stejný charakter.

Dělí nás romantická definice, podle které je jazyk duší národa. Vymysleli si to Herder se Schleiermacherem, ale česky to zabralo daleko nejvíc. Od té doby, co laboratorně víme, že duše je tělo a tělo duše a že jazyk je minimalní diference s maximálními účinky, měli bychom se s Rakušany mít daleko radši.

Ve středoevropském prostoru se znovu vynořuje otázka tzv. tlusté čáry. Teď dokonce vnitropoliticky: někteří míní, že není nutné zpřístupnit archivy StB, Stasi atd. Co si myslíte vy?

Historie nezná konečnou stvrzenku. Můžete ale udělat tečku za svou větou. Vyprávění jde ovšem dál. Nejlepší interpunkční znaménko je tedy dvojtečka. Ta je znamením dialogu. Zrovna teď mi vyplavalo dalších tři sta stránek z mého estébáckého spisu. Nehledám a snad bychom obecně neměli hledat juristické konsekvence, chci ty narativní. Dobrý příběh se nedá vyprávět z tribuny nebo tribunálu. Ale existuje něco jako estetika étosu. Dosáhnete k ní skrze neštvavé vyprávění. Dlouho jsme nevzdorovali hlouposti, snášeli křivdy a pěstovali neomalenost v povoleném závětří. Narkotikum upovídanosti překrývající denní neradost...

Otevření archivů znamená vyvětrat strašidelný zámek. A pomůže to literatuře. Ta byla vždycky pojmenováváním ještě nepojmenovaných věcí, tedy zážitkem, který je poznatkem. Otevření archivů obnoví naši arché. Tak ve starém Řecku, abych se vrátili k pojmologii, nazývali pravý začátek všeho. Bude to smutně vznešený příběh o osudu asi třetiny našich obyvatel, podrobených negativní selekci.

Jak jste došel k tomu číslu?

Když počítáte české, německé a židovské padlé, zavlečené, uvězněné, vyhnané a uprchlé osoby, lidi v koncentračních i nápravných táborech za nacistů i komunistů dojdete k nějakému takovému závěru. To všecko v období jednoho možného věku, který začal mými narozeninami.

Jenže to bychom asi museli začít ještě dřív, příběhem o husitství, o baroku, kterému u nás pořád říká temno atd….

Náš národní narativ byl geniální epos Františka Palackého. V něm jsme byli první slovanští křesťané, první boží bojovníci, čili džihádisté pokroku, setba demokracie atd. Pak jsme ten epos vyprávěli méně kvalitně. Byli jsme obětní beránek demokracie, socialisté s lidskou tváří a nakonec sametoví revolucionáři.

Jenže dynamická společnost musí starý narativ bořit a vytvářet jeho nové verze. My na tuto samozřejmost zapomínáme …

Ne, my jen ještě neumíme vyprávět u táborového ohně světovsi, kde se vypravěči střídají podle toho, jak živý je jejich jazyk.

Vy se na Čechy díváte již bezmála třicet let zpovzdálí, jakých chyb jsme se za posledních osmnáct let podle vás dopustili?

Myslím, že na začátku nám disidentům chyběla větší politická razance. Taky jsme politiku příliš moralizovali. Opravdu mocichtiví a vůbec přirození amoralisté nás prokoukli a obešli zezadu. Na druhé straně jsme světu předvedli solidní způsob řešení otázky interdependence. Nás rozchod se Slováky byla globální maturita. Zároveň jsme kázali liberální hospodářství a provozovali etatizmus. Hlavní národní zájem – investice do českého IQ – nám pořád ještě připadá jako conspicous consumption.

Hostina vejtahů?

Tak nějak. Energetická základna postnacionálních států je jejich národní IQ.

Čím bychom měli začít, abychom vykročili z „pasti vlasti“?

Kompatibilitou vzdělávacího systému, a to i na základních a středních školách V Indii to už vědí.

xxx
Jste prezidentem PEN-klubu, který sdružuje 15 000 spisovatelů z celého světa. Co je přimělo, aby si vás zvolili do čela?

Není to jednoduchý spolek. Když chce být někdo dobrým literátem, musí mít představu, že před ním nebylo nic napsáno. Moji kolegové jsou dobří řečníci, dobří sebeprofilátoři a egománi jako já, tudíž je to nejméně disciplinovatelný spolek, jaký znám. Ale současně velmi chytrý. Myslím, že si mě zvolili jako literáta, který si už dost užil, takže může být diplomatický.

PEN-klub je nejstarší mezinárodní organizace literátů (85 let), jakou má úlohu dneska?

Poeti, Esejisté a Novelisté jsou narážka na anglické slovo pen čili pero. Jenomže kdo dneska píše perem? Hlavním nástrojem je počítačová myš. A tahle změna je mentální a praktický problém naší práce. Přesto jde stále o svobodu vyjadřování a my se staráme o to, aby se projevovala jako svoboda od nenávisti. V Číně, Africe, Rusku. Využíváme mezinárodní autority, abychom pomohli pronásledovaným.. Ještě dnes je stále ve vězení kolem tisíce novinářů a spisovatelů. Situace je napjatá, dokonce i v Evropě zažijete trageadii Anny Politkovské.

Jakou váhu má podle vás slovo v době informační tsunami, která obsahy uvolňuje, vyprazdňuje?

Živý jazyk je spojen s rizikem pojmenování. Dobrá zpráva to má horší než špatná. Za dobrou se křižovalo a mučilo. Jde o to riskovat slušnost.

Jenže při současné estetice médií jsou slušnost nebo živý jazyk z veřejného prostoru stále víc vytěsňovány. Co ten posun dělá s naší civilizací?

To je otázka, na kterou neumím odpovědět. Když mladý student ve věku mých posluchačů před několika dny postříli v univerzitním kampusu třiatřicet svých kolegů, je to možná genetická porucha. Když ale mediím pošle svoje video a má jistotu, že bude globálně medializován, je to porucha našeho světa. Pleteme si svobodu exprese se svobodou deprese. To pak i mně napadne ďábelská otázka, jestli by represe nebyla humánnější. Ale odpověď na ni opravdu neznám.