Komunisté a dr. Milada Horáková
Těsně před víkendovými volbami do Evropského parlamentu komunisté odhalili svou pravou tvář, když se jejich předseda Vojtěch Filip snažil zakázat vysílání desetidílného dokumentu o procesu s Miladou Horákovou a spol. nazvaný Proces H. Komunisté obviňují tvůrce seriálu, který je pouze věrnou rekonstrukcí procesu z dochovaných dokumentů doprovázený komentáři historiků, z toho, že jsou neobjektivní.
Česká televize je podle nich primitivně antikomunistická a vysíláním narušovala volební kampaň. Přičemž datum vysílání jen kopíruje přesně dny, kdy byl před devětapadesáti lety proces s dr. Miladou Horákovou a spol. veden. Datum si nezvolila televize, ale sami komunisté, kteří tento umělý proces v tyto dny za pomocí sovětských poradců zinscenovali.
Pan Filip navrhoval, že by České televize měla zároveň vysílat pořad, který by ukazoval, jak rozhodování politických stran ODS, ODA, KDU-ČSL a dalších vedlo k nevratným škodám, oslabení a neústavnímu rozbití Československa. Tím ale předvedl starý komunistický argumentační mustr: Když komunistům byly vyčítány v padesátých letech procesy, odpovídali, že Američané taky lynčují černochy. Na současnou Komunistickou stranu Čech a Moravy tedy prozrazuje neschopnost jakékoliv osvobozující sebereflexe a starý způsob uvažování: Vše by řešili nejprve pouze zakazováním, pak vyhazováním z práce a nakonec vězněním. Jen na popravy by už asi neměli sílu. Navíc dokument usvědčuje paní Ludmilu Polednovou-Brožovou, bývalou prokurátorku z tohoto procesu, která nedávno byla odsouzená, že lhala, když říkala, že byla mladá a nezkušená. V procesu hraje, jak jsme mohli vidět, zásadní a velmi agilní roli a její vystupování jasně směřovalo k tomu, aby obžalovaní byli popraveni.
V procesu s Miladou Horákovou a spol. bylo navrženo sedm rozsudků smrti a z toho bylo pět vykonáno, popravena byla i paní dr. Horáková. Ač již z dikce obžalovaných bylo zřejmé, že jde o nesmysly (výpovědi se všichni museli naučit nazpaměť), komunisté oběti sami nikdy nerehabilitovali. Existovaly jen několikeré pokusy o rehabilitaci, které však nikdy nebyly dovedeny do konce, protože k tomu chyběla politická vůle. K rehabilitaci došlo až v demokratickém Československu v roce 1990.
Vše o těchto pokusech je možné nalézt v publikaci Karla Kaplana, která vyšla v nakladatelství Karolinum s názvem Druhý proces, Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968 – 1990. Jde o doposud nejúplnější rekonstrukci průběhu či lépe řečeno neprůběhu a věčného oddalování rehabilitace na 600 stranách. V knize jsou také shromážděna svědectví odsouzených, kteří v roce 1969 ještě žili, výpovědi svědků i osob, které byly souzeny v následujících procesech a nevystupovaly v procesu hlavním, a spoustu dalších důležitých dokumentů.
V dopise, který pan Filip do televize odeslal a kterým se pokusil vysílání zakázat, sice stojí, že se jeho strana hlásí k minulosti, ale z celého kontextu vyplývá, že se od ní nehodlá distancovat, což konec konců dokazuje i fakt, že jako jediná z postkomunistických zemí ve střední Evropě nezměnila svůj název a jen ho kosmeticky upravila. Komunisté s námi hrají falešnou hru: Od krvavé minulosti se nehodlají řádně distancovat, ale zároveň chtějí, abychom je vnímali jako demokratickou stranu, a to nelze. To je jim třeba neustále připomínat.
Česká televize je podle nich primitivně antikomunistická a vysíláním narušovala volební kampaň. Přičemž datum vysílání jen kopíruje přesně dny, kdy byl před devětapadesáti lety proces s dr. Miladou Horákovou a spol. veden. Datum si nezvolila televize, ale sami komunisté, kteří tento umělý proces v tyto dny za pomocí sovětských poradců zinscenovali.
Pan Filip navrhoval, že by České televize měla zároveň vysílat pořad, který by ukazoval, jak rozhodování politických stran ODS, ODA, KDU-ČSL a dalších vedlo k nevratným škodám, oslabení a neústavnímu rozbití Československa. Tím ale předvedl starý komunistický argumentační mustr: Když komunistům byly vyčítány v padesátých letech procesy, odpovídali, že Američané taky lynčují černochy. Na současnou Komunistickou stranu Čech a Moravy tedy prozrazuje neschopnost jakékoliv osvobozující sebereflexe a starý způsob uvažování: Vše by řešili nejprve pouze zakazováním, pak vyhazováním z práce a nakonec vězněním. Jen na popravy by už asi neměli sílu. Navíc dokument usvědčuje paní Ludmilu Polednovou-Brožovou, bývalou prokurátorku z tohoto procesu, která nedávno byla odsouzená, že lhala, když říkala, že byla mladá a nezkušená. V procesu hraje, jak jsme mohli vidět, zásadní a velmi agilní roli a její vystupování jasně směřovalo k tomu, aby obžalovaní byli popraveni.
V procesu s Miladou Horákovou a spol. bylo navrženo sedm rozsudků smrti a z toho bylo pět vykonáno, popravena byla i paní dr. Horáková. Ač již z dikce obžalovaných bylo zřejmé, že jde o nesmysly (výpovědi se všichni museli naučit nazpaměť), komunisté oběti sami nikdy nerehabilitovali. Existovaly jen několikeré pokusy o rehabilitaci, které však nikdy nebyly dovedeny do konce, protože k tomu chyběla politická vůle. K rehabilitaci došlo až v demokratickém Československu v roce 1990.
Vše o těchto pokusech je možné nalézt v publikaci Karla Kaplana, která vyšla v nakladatelství Karolinum s názvem Druhý proces, Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968 – 1990. Jde o doposud nejúplnější rekonstrukci průběhu či lépe řečeno neprůběhu a věčného oddalování rehabilitace na 600 stranách. V knize jsou také shromážděna svědectví odsouzených, kteří v roce 1969 ještě žili, výpovědi svědků i osob, které byly souzeny v následujících procesech a nevystupovaly v procesu hlavním, a spoustu dalších důležitých dokumentů.
V dopise, který pan Filip do televize odeslal a kterým se pokusil vysílání zakázat, sice stojí, že se jeho strana hlásí k minulosti, ale z celého kontextu vyplývá, že se od ní nehodlá distancovat, což konec konců dokazuje i fakt, že jako jediná z postkomunistických zemí ve střední Evropě nezměnila svůj název a jen ho kosmeticky upravila. Komunisté s námi hrají falešnou hru: Od krvavé minulosti se nehodlají řádně distancovat, ale zároveň chtějí, abychom je vnímali jako demokratickou stranu, a to nelze. To je jim třeba neustále připomínat.