Proč umělci protestují proti volbě generálního ředitele České televize, která se má uskutečnit 15. července 2009, žádají zrušení konkurzu a ty, co se dostali do druhého kola, vyzvali k odstoupení? Co je za těmito velmi radikálními postoji, s kterými se již několik stovek renomovaných tvůrců a dnes i občanů obrátilo na politiky začátkem minulého týdne, tedy těsně před volbou, která má proběhnout tento týden?

Než se pokusím odpovědět, připomenu klíčové věty z dopisu, v nichž umělci citují ze studentských požadavků z minulého roku: „Obsazování mediálních rad podle politického klíče je absurdní… Veřejnoprávní média jsou ovlivňována radními, kteří se cítí být odpovědni konkrétním politikům, ne veřejnosti. Mají pak tendenci volit slabé a ustrašené ředitele, jimiž je možno snadno manipulovat. A ovládají média argumentem takzvané „vyváženosti“, což v praxi znamená povinnost mechanicky vyhovět všem politickým tlakům.“
V těchto větách je ukryt smysl celého protestu. Naši politici chtějí ovládat nejdůležitější média, což jsou bezesporu televize: chovají se stejně jako Putin v Rusku, jen s tím rozdílem, že on to přiznává veřejně, když říká, že televize je hlavní nástroj propagandy, a proto ji musí mít stát pod kontrolou.

Veřejnoprávní instituce ve staré demokratické Evropě vznikly ale právě z opačného důvodu, aby nejprve byznys a později stát na ně neměl žádný vliv. První takovou institucí byla britská BBC, která se v roce 1927, tedy po pěti letech své existence, změnila z company na korporaci, tenkrát ze strachu před komercionalizací, tedy podlézání masovému veřejnému vkusu: měla být zárukou vysoké kulturní kvality všech pořadů. Tehdy se zrodily rady, které měly dodržování těchto zásad chránit. Víc jim nepříslušelo.

Po druhé světové válce, v níž byl tehdy Stalinem a Hitlerem rozhlas zneužit ke státní propagandě, se vítězné mocnosti dohodly, že po vzoru Velké Británie se v poraženém Německu promění státní rozhlas (a později i televize) v podobnou veřejnou službu, která bude nezávislá na státu, aby naopak mohla kontrolovat moc legislativní, výkonnou a soudní. Jinými slovy, aby se média stala čtvrtou velmocí ve státě. Tehdy se zrodil model rozhlasu a později televize veřejné služby, který na rozdíl od řečí českých politiků je velmi přesně definován (jako vše, co přichází z Anglie a Německa). Tento model se v sedmdesátých letech rozšířil po celé Evropě a jen v málo pozměněné formě funguje od konce šedesátých let i ve Spojených státech.

Veřejnoprávní instituce (öffentlich-rechtliche Anstalt) je taková, která je placena veřejností pomocí tzv. cílené daně, tedy koncesionářských poplatků, a někdy ještě z přesně definovaného množství inzerce či státní dotace. Právo, tedy zákon, pak těmto institucím určuje povinnost a rozsah veřejné služby.

Česká televize je veřejnoprávní instituce, která má svou působnost vymezenou zákonem a její povinností je „poskytovat efektivní, ověřené, všestranně vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů“. Tak nějak to stojí v preambulích všech veřejnoprávních stanic.
Na plnění přesně vymezených povinností a právních předpisů upravujících televizní vysílání dohlížejí rady, které v různých státech či zemích mají od několika až po několik desítek členů. Členové rad bývají většinou voleni oběma komorami parlamentu a prezidentem (aby byla zajištěna co největší pluralita) a zasedají v nich kromě mediálních expertů politických stran (většinou univerzitních profesorů z mediálních fakult) zástupci církví, univerzit, odborů a jiných respektovaných občanských sdružení i mediální advokáti či soudci.

Každopádně jde o nezávislé odborníky, ne laické zástupce lidu, protože mediální problematika vyžaduje vysokou kompetenci (jak to řekl výstižně před pár dny na filmovém festivalu v Karlových Varech pan Jan Švankmajer: o umění se nedá demokraticky hlasovat, protože většina mu nerozumí). Aby tomu tak mohlo být, tak třeba v Německu instituce, které vysílají do rad své zástupce, taxativně vyjmenovává zákon a parlament radní de facto jen formálně schvaluje. Každopádně radní jsou i v Německu nezávislými odborníky (a také alespoň v severní a západní Evropě, neplatí to už o Rakousku, Itálii a jižní Evropě). Členové rad během funkčního období jsou neodvolatelní, odvolat je může jen soud, stejně jako ředitele. Rovněž navyšování poplatků je automatické podle navýšení tzv. spotřebního koše, což je regulováno zákonem. Uvnitř těchto institucí ještě platí tzv. redaktorský a dramaturgický kodex, který těmto pracovníkům zaručuje nezávislost a v případě sporu určuje mechanismy, jak se spory řeší, aby nikdy nemohlo dojít k tomu, co jsme zažili na konci roku 2001 a čemu říkáme televizní stávka. Tento mechanismus byl zvolen proto, že média veřejné služby či veřejnoprávní média jsou považována za jeden z pilířů demokratické společnosti.

Již z tohoto výčtu základních znaků veřejnoprávnosti vyplývá, že u nás de facto veřejnoprávní mediální instituce nemáme (a tudíž ani demokracii): v České republice existují nadále státní rozhlas a televize, do nichž jsme sice implantovali instituty veřejnoprávnosti, ale všechny byly zneužity a slouží naopak politikům k tomu, aby média mohli ovládat.

Do rad jsou voleni buď bývalí politici, nebo jim jinak zavázaní lidé a zvolit je tam mohou třeba zahrádkáři, rozhodně to nejsou erudovaní odborníci (říkají jim zástupci občanů), radní i ředitel mohou být odvoláni, a to celkem lehce kdykoliv, a televize i rozhlas mohou být vydírány pomocí nenavyšování koncesionářských poplatků.

Umělci tedy protestují po právu, i když volba probíhá podle zákona (jak říkají někteří kandidáti), jenže ten zákon je špatný. Ukazuje na to i ta možnost, že víme předem, jak volba bude probíhat: S velkou pravděpodobností 15. července nikdo nebude zvolen, protože radní mají instrukce od svých politických stran, aby s volbou posečkali a proběhla až po parlamentních volbách. Vítěz chce mít v televizi větší vliv. Proti tomu by ale měli vehementně protestovat i občané, nejen stovka umělců.