Koho volit, to je otázka, kterou dostávám v posledních dnech nejčastěji, a proto se pokusím na ni zevrubněji odpovědět v tomto komentáři.

Situace dvou největších stran, tedy ODS a ČSSD, je dva a půl měsíce před volbami přibližně vyrovnaná. Jejich preference se pohybují někde okolo 30 procentních bodů, například podle průzkumu STEM vede v červenci ČSSD, zatímco měsíc před tím tomu bylo opačně. Komunisté mají něco kolem 12 či 14 procentních bodů, lidovci v témže průzkumu získali 7,8 procentních bodů a TOP 09 pánů Schwarzenberga a Kalouska v průzkumu STEM získala 6,5 procentních bodů.

Podle jiných agentur má až 9,8 procentních bodů, což je vrchol, který kopíruje oblibu Unie svobody z roku 1998. Ta tehdy ve stejné době před volbami dosáhla až 18 procentních bodů, ale pak klesla a její preference se ustálily na 8,6 procentních bodech, které získala i ve volbách. I kdyby se podobný pokles opakoval, s největší pravděpodobností se tento nový politický subjekt do parlamentu dostane.

Ostatní politické strany mají dohromady podporu pouhých 5,3 procentních bodů, což znamená pokles podle STEM skoro o tři procentní body. Z toho je evidentní, že u veřejnosti malé a ne moc známé či rozhádané strany ztrácejí.

Z těchto čísel lze usuzovat na několik variant: Buď by mohla vzniknout skrytá koalice sociálních demokratů s komunisty, protože otevřenou koalici zatím Bohumínský sjezd ČSSD zakázal a protože se tyto strany zásadně liší v přístupu k NATO a Evropské unii. Že by se k sociálním demokratům, kteří by tiše vládli s komunisty, připojila KDU-ČSL (která je proevropská a pro NATO), lze v tuto chvíli rovněž vyloučit. S ČSSD ji spojuje jen sociální politika.

Nebo by mohla vzniknout pravicová koalice ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, v níž by KDU-ČSL stála nejvíc vlevo a zmírňovala některé silně pravicové představy o tom, že každý se má postarat sám o sebe. Tuto variantu by si nejspíš zavinila do jisté míry i sama sociální demokracie, která od sebe verbálními nevýkony pánů Paroubka a Ratha odradila řadu přemýšlivějších voličů: Paroubka s Rathem rozhodně volit nechtějí, jak na to upozornil v Právu Alexandr Mitrofanov, Topolánka díky nízké sociální inteligenci, jak trefně poznamenal pan Nečas, také ne. Takže budou volit nejspíš TOP 09, která si jako nemasová strana může nejvíc dovolit pojmenovávat problémy naší politické krajiny - hovoří o privatizování veřejné moci a napichování žil politiků nezodpovědnými lobbisty, kteří inkasují peníze i za projekty, které se z nějakých příčin nepodaří prosadit.

Poslední varianta, o které se buď nejvíc hovoří, nebo se jí nejvíc straší, což využívají hlavně malé strany (naposled třeba zelení pana Lišky) je velká koalice. Ta ale představuje tradiční problém české politiky již od roku 1861, kdy se politika začala formovat tím, že si založila jen jednu stranu, a sice Národní. Podobně jsme se chovali v roce 1938, 1948, 1989, kdy jsme založili Občanské fórum, ale i v roce 1998, kdy vznikla tak zvaná opoziční smlouva. Demokracie jako složitého projektu se zřejmě stále bojíme. Nebezpečí tohoto modelu je v tom, že odbourává kontrolu vládnoucí strany či vládnoucí koalice, a tím otevírá největší prostor pro klientelismus a protekci.

Pan Kalousek to artikuloval přesně - když řekl, že politik má být zástupcem neorganizované většiny obyvatel. Je-li tomu opačně, zastupuje-li zájmy organizované menšiny, stane se de facto zaměstnancem organizované menšiny a dochází k privatizaci veřejné moci.

Za této situace je tedy evidentní, že obecný zájem občana by měl být na tom, aby nemohla vzniknout velká koalice. Tedy aby mohl fungovat systém kontroly moci alespoň ve vrcholné politice, když už na krajské úrovni v některých krajích velké koalice ve skutečnosti léta vládnou a veřejné zakázky si tito straníci „spravedlivě“ rozdělují mezi sebou bez řádných výběrových řízení.

Velká koalice tedy představuje v naší politické krajině za dané situace tu nejhorší variantu a měla by být tím nejnouzovějším řešením, jako tomu bylo v Německu po minulých volbách, kde se demokratické strany pokusily zabránit vstupu do vlády postkomunistické levici pánů Gysiho a Lafontaina. V Rakousku se sice tato varianta opakuje častěji, ale tam alespoň dobře fungují již od Rakouska-Uherska nezávislé soudy, které největším excesům dokáží zabránit. Naše situace, jak dobře víme minimálně od doby pana Čunka a tzv. justiční mafie, je jiná a nová ministryně spravedlnosti, byť v úřednické vládě, to jen potvrzuje.

Za takové situace se mi zdá, že každá volba, která nepovede k vytvoření velké koalice je lepší, protože dává možnost opozici pojmenovávat chyby vlády a eventuálně vyvolat předčasné volby, což velká koalice nedovoluje. Proto by měli ti, co váhají, spíš volit menší strany, nebo tu, která je v největším ohrožení, že se tam nedostane, ale ještě má reálnou naději se dostat do parlamentu.

Volit strany, které předem nemají vůbec šanci se dostat do parlamentu, je stejné jako nejít k volbám a zbavovat se odpovědnosti za další osud země. Rozumní a váhaví či nespokojení voliči v těchto volbách by tedy neměli volit svou nejoblíbenější stranu, ale svou volbou podpořit parlamentní systém, který zajistí kontrolu výkonu moci.