1.října 1938, po dvaceti letech první republiky, byla ustavena druhá republika, která představuje jedno z nejhorších období našich moderních dějin. Nebezpečná otázka zní: Nečeká nás po dvaceti letech budování demokratické čtvrté republiky nějaká mutace do páté, nedemokratické republiky?

O čem vypovídají zprávy, že chystaná předvolební kampaň bude nejdražší? V době krize do ní strany investují přes půl miliardy korun: ČSSD chce útočit na pravici a ODS zase chce mobilizovat proti levému nebezpečí, ale zároveň se čím dál častěji hovoří o velké koalici.

Já vím, nejde ty dvě doby takto zjednodušeně srovnávat, kontext se zásadně změnil a geopolitická situace je rovněž úplně jiná. Nejsme ohroženi žádným vnějším nepřítelem, ale některé nebezpečné momenty ukazují stejným směrem. Jako v roce 1938 i po roce 1989 jsme ztratili kus území, tedy zrcadlo, které nás nutilo k hlubší sebereflexi, a jsme opět nebezpečně sebestřední. A tak jako zahlédl Karl Kraus v legálním usmrcování koček v Českých Budějovicích předzvěst plynových komor v koncentračních táborech, tak i my můžeme z tiskové zprávy z 18. června 2009, že usmrcování norků výfukovými plyny zůstane zřejmě legální, usuzovat na to, že je opět v naší civilizaci překročen práh citlivosti vůči některým hrubým projevům. A to nejen v politice.

Připomeňme si, jak tomu v roce 1938 bylo: I tehdy, jak napsal třeba Jan Rataj, vše začalo brutalizací duše a veřejných vystoupení politiků a bylo opuštěno od Masarykova pojetí české otázky jako otázky evropské a světové: frekvence slov národ a národní se prudce zvyšovala. Národ neměl být rozdělen na levici a pravici, občanské či demokratické strany. Dne 28. října 1938 uveřejnilo Právo lidu provolání: „Občané a občanky! Pracující lidé měst a venkova! V textu stálo, že Antonín Hampl byl zmocněn k jednání k utvoření demokratické strany všech pracujících. Sociální demokraté pak spolu se skupinkou národních socialistů okolo bývalého generálního tajemníka Karla Moudrého utvořili 11.prosince 1938 Národní stranu práce, tedy obdobu jakési velké koalice.

Projekt demokratizace beze stran zredukoval stranický systém v Česko-Slovensku na stranu, v níž by byly zastoupené všechny politické elementy. Jen komunisté jako celek byli nadále pokládáni za nespolehlivého a neupřímného partnera a disciplinovaný instrument sovětské politiky.

Premiérem se stal agrárník Rudolf Beran, jenž provozoval politiku jako obchod, a proto byl českým politikům blízký a srozumitelný. Jeho koníčkem bylo budování agrotechnicky vzorného hnojiště na rodné usedlosti v Pracejovicích a psaní kuchařek (poslední napsal v komunistickém vězení v Leopoldově.) V zahraniční politice pan premiér požadoval vstřícný obrat Černínského paláce k Hitlerově Německu. Heslo znělo: K mocným sousedům je třeba se chovat slušně. Proti Benešovi a Čapkovi byla nastolena vulgární kampaň, která násobila svou účinnost tím, že hrála na sociální strunu: zdůrazňovaly se příjmy jednotlivých lidí a jejich majetky.

Humanita malého národa, psalo se tehdy, prý vede k uvolňování beztak skrovného životního prostředí cizincům a jiným kulturám. Druhá republika byla budována jako stát jednostranně technického a ekonomického rozvoje, v němž měly zelenou technické, přírodní a matematické vědy. Pyšnila se programovou antiintelektualitou, odvratem od abstraktního filozofického a historicko-teoretického společenského myšlení k prakticismu.
Díky tomu všemu politika ve vědomí veřejnosti přestávala být záležitostí etiky, ale byla spojena s ideologiemi, silou a penězi.

Později Edvard Beneš v emigraci v tzv. chicagských přednáškách vše zdůvodňoval nepřipraveností středoevropských národů na demokratický režim: podle něj jsme neprošli dlouhodobým demokratizačním vývojem a nebyli jsme připraveni na moderní demokracii. Dvacet let s mnoha krizovými momenty nebylo s to demokratické hodnoty ve vědomí české společnosti stabilizovat, ale zároveň neodpovídalo úrovni politického myšlení a míře demokratické praxe valné části českých politiků, limitovaných provinčním rámcem. Tehdejší politici pokládali demokracii za příliš složitý cizokrajný prvek, vnesený po první světové válce do Československa západoevropskými vlivy.

Politické strany a politici už za první republiky byli považováni za neschopné parazity, žijící na účet státu a celé společnosti ze stáních fondů, subvencí a podivných obchodů. Klientelismus vyhloubil propast mezi voliči a politiky. Nejčastěji kritizovaným zlořádem první republiky byla korupce.

S řešením tohoto problému se tehdy vyrovnal Jiří Stříbrný podobně jako Marek Benda tzv. náhubkovým zákonem (z roku 2009), zákonem č.124 (z roku 1924): potírání korupce už v médiích nebylo možné! Opozice se místo základní součásti demokratického systému stala, jak napsal Oldřich Suchý v Brázdě (1.února 1939), „společenským plevelem.“

(psáno pro ČRo6)