V pozůstalosti Leonida Brežněva, který byl v roce 1968 předsedou Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, se našlo nepodepsané memorandum ze srpna téhož roku, zveřejněné v Izvestijach 22. srpna 1995, následujícího znění: „Nastolení vojenské kontroly nemůže samo o sobě vést k dosažení vytyčených cílů [v Československu] … Musí být doplněno politickou a administrativní kontrolou. To znamená – musíme se nejrozhodnějším způsobem vměšovat do československých záležitostí, vykonávat nátlak ve všech možných směrech, vznášet nejultimativnější požadavky … Politická situace v Československu je sice již tak dost komplikovaná, ale musíme dělat všechno, aby se stala ještě komplikovanější.“ Toto memorandum je možné považovat za instruktážní návod k provedení tzv. normalizace.

Plán tzv. normalizace, někdy také konsolidace, tedy upevnění sovětského panství v Československu (toto označení přeložené do češtiny odpovídalo více skutečnosti), byl vyložen v materiálu datovaném 6. září 1968, jehož hlavním autorem byl Alexander Jakovlev (později otec glasnosti, jak vidno, žádný demokrat, ale technolog moci), tehdy vedoucí oddělení propagandy sovětského ústředního výboru. Dokument podle profesora Karla Durmana shrnoval dosavadní výsledky srpnové propagandistické činnosti, jako bylo vydání dvou a půl milionu letáků zdůvodňujících invazi, a navrhoval také, aby byla uvedena do provozu rozhlasová stanice mluvící jménem československých ideologických pracovníků oddaných věci socialismu. Tak se zrodilo rádio Vltava, které mělo za cíl dále kompromitovat a odhalovat antisovětské osobnosti a organizace v ČSSR. Tzv. normalizaci předcházely různé podvratné akce organizované či vyprovokované Státní bezpečností a nátlaky všeho druhu: od požadavků na předepsané způsoby úpravy účesů (muži nesměli nosit dlouhé vlasy) a oblékání (nová ředitelka ČT soudružka Balášová kontrolovala ve vrátnici, jestli zaměstnankyně nosí podprsenky) až po snahy, aby všichni pracovníci centrálních úřadů byli členy Svazu československo-sovětského přátelství, tedy aby byli poníženi tím, že se manifestačně přihlásí k přátelství s okupanty.

Za nejdůležitější úkol v daném momentu označoval dokument posilování a rozšiřování autority prezidenta generála Ludvíka Svobody, který za druhé světové války velel československým jednotkám v Sovětském svazu a vrátil se přes Duklu do ČSR. Tento akt měl sehrát rozhodující roli pro rozštěpení té části československého vedení, která se v roce 1968 tak či onak ztotožnila s polednovou politikou Pražského jara, tedy s tzv. socialismem s lidskou tváří, který se pokoušel zavést v ekonomice prvky tržního hospodářství, uvolnit cestování a dát větší svobodu umělcům. Všechny ústupky učiněné sovětskou stranou v Praze měly být výlučně spjaty s prezidentovým jménem, nikoliv s Dubčekovým. Alexander Dubček měl být zcela odepsán jako nespolehlivý, protože se stal symbolem změn. Celková kádrová politika okupantů měla být založena, a také nakonec byla, na navazování všemožných kontaktů, aby tak byli objeveni ochotní spojenci i mezi dosud poměrně neznámými jednotlivci, a izolováni nepoužitelní, tedy ti, kdo nebyli ochotni zradit sami sebe a svou čest, a především Dubček.

Kreml vsadil na několikrát historicky ověřenou pasivitu českého obyvatelstva, kvůli čemuž již za Rakouska-Uherska nedošlo ani k velké asanaci Prahy na konci 19. století. Vídeň se po zkušenostech z roku 1848 nebála revolučních nálad a nepotřebovala v Praze bulváry, které původně měly sloužit hlavně rychlému přesunu většího množství vojáků ve velkých městech proti revolucionářům. Na rozdíl třeba od Polska jsme i za německé okupace byli spíše nečinní a Kreml počítal s tím, že historické vzorce chování se moc nemění a, jak známo, nemýlil se.

Na místo Dubčeka nastoupil bývalý komunistický vězeň a bratislavský advokát dr. Gustáv Husák, který se po smrti generála Svobody stal i prezidentem. „Prezidentem zapomnění“, jak ho přesně pojmenoval Milan Kundera, protože to byl právě Husák, který nejbedlivěji dohlížel na to, aby docházelo k co nejhlubšímu vykořeňování paměti. Ze všech satelitních státníků byl v tomto směru nejkrutější, a proto také, jak připomněl profesor Durman, stál na žebříčku těchto politiků na posledním místě, i za Ceauşeskem. Dr. Husák byl dle znalců malicherný, pomstychtivý a mocí posedlý komunista, ochotný v zájmu svého přežití na špičce moci učinit cokoliv kromě poprav. Nechal uvěznit i svého přítele, historika, který se angažoval za jeho rehabilitaci a rektora Vysoké školy stranické Milana Hübla, který byl ještě po odstranění Dubčeka hlavním Husákovým advokátem mezi stranickými liberály. Dostal za to pět a půl roku vězení.

Porovnáme-li komunistický puč z roku 1948 s tím, co se odehrálo po roce 1968, rozdíl je evidentní: Zatímco první puč se uskutečnil po vítězném tažení sovětské armády proti nacistům, tedy sice na dobytém území, ale bez přímého vojenského zásahu do následujícího politického vývoje a za podpory (a teroru) části obyvatelstva, která věřila v lepší sociální perspektivu, druhý komunistický puč se odehrál po okupaci Československa sovětskou armádou (a vojáků Varšavské smlouvy), která se opřela o malou skupinu buď hloupých, zneuznaných či vypočítavých lidí, kteří vytvořeným strachem a Husákovou touhou po moci ovládali dalších dvacet let většinu obyvatelstva. Proto k obratu u nás došlo na rozdíl od Polska, Maďarska a NDR až 17.listopadu 1989 (později už to ani nešlo).

Nebezpečná otázka, kterou bychom si tedy měli klást, zní: Proč tomu tak bylo? Tento strach se v nás zabydlel tak snadno nejspíš proto, protože naše společnost historicky postrádá prvky aristokratického sebevědomí (a neužitečné ctnosti), ke kterému patří právo odporu (ius resistendi) a strach tu existuje stále: brání nám ve vybudování řádné demokratické struktury, která se vždy rodí v občanském sporu, jehož nejsme schopní. Naši politici dědičný strach zneužívají stejně, jako s ním pracovali původně Němci, pak Rusové a komunisté. Výročí srpna 1968 by nám tuto skutečnost mělo připomenout. Stejně, jako bychom si měli připomenout tehdejší naivitu a sebestřednost našich politiků i intelektuálů, kteří nevnímali skutečnost (byli omámeni iluzí, že je k nám upnut zrak celého světa) a žili ve snu, který nám zabránil odhadnout své vlastní síly a možnosti. Měli bychom si i v této souvislosti položit otázku, jestli neopakujeme v nějaké modifikaci dodnes i tuto chybu. Jestli i současní politici se svým zatíženým svědomím „nepřivítali“ hospodářskou krizi stejně jako tehdejší politici „přivítali“ okupaci, protože je zbavila zodpovědnosti i tíživého svědomí za stará selhání.

Neselhávají opět intelektuálové, univerzity, církve a občanská sdružení, když nejsou schopní situaci přesně popsat a pojmenovat nebezpečí, která nás ohrožují? Není tomu tak, že euforie z Pražského jara a později z pasivního odporu v roce 1968 překryla naše selhání podobně, jako euforie z pádu komunismu v roce 1989 a rychlé transformace? Neopakujeme příliš často podobné chyby? Nejde o stále stejný defekt české politiky? Nezakrývá a nemaskuje naše skepse jen naší neschopnost se chovat realisticky? Nejsme „občané zapomnění,“ kteří si z porážek pamatují jen sentimentální slzy, kterými i při výročích nadíváme titulky v novinách? Nejsme věčnými milovníky heroizované malosti a heroizovaného kapitulantství? Nevyčítáme stále nesmyslně Bohu, že příliš zdůrazňuje náboženské hodnoty?