Pozorujeme-li jednání našich politických špiček největších politických stran, zdá se, že při výběru našeho eurokomisaře poté, co tam odmítl odejít premiér Jan Fischer, v němž vycítili velmi silnou potenciální konkurenci (mohl by se začít rozhodovat sám, a tím narušit zavedený politický byznys s tendry i politickými posty, vždyť už nejspíš i kvůli tomu padl kdysi premiér Špidla a taky musel odejít za trest do Bruselu) a chtěli se ho tímto krokem zbavit, při výběru bude platit zákon negativní selekce.

Místo Jana Fischera, který dosáhl bezmála osmdesátiprocentní popularity mezi občany a dokázal briskně vyřídit kompromis kolem prezidentova požadavku ohledně Lisabonské smlouvy (aniž přitom používal ideologickou bleble řeč), se politici budou asi schopní shodnout jen na někom, kdo nebude nikomu vadit nyní, ani v budoucnu. Jmenování kandidáta na tento post spěchá, protože bude-li platit smlouva od 1. prosince, měla by nová Evropská komise fungovat nejpozději od konce roku.

Připomeňme si, jak jsou v tento moment rozloženy síly ve vládě:

ODS tam má sedm členů, ČSSD osm a dva hlasy mají zelení, proto i na nich bude záležet, když ani jedna z velkých stran není ochotna zatím přistoupit na kompromis. A šéf zelených Ondřej Liška této situace využívá k tomu, aby upozornil na svého kandidáta profesora Jana Švejnara, který by se šéfovi Evropské komise José Barrosovi jako nestraník a odborník do týmu velice hodil. Protože byl pan Švejnar prezidentský kandidát za ČSSD, je velmi pravděpodobné, že by části sociálních demokratů ve vládě nemusel vadit a i ministryně školství za ODS Miroslava Kopicová prohlásila, že si ho jako eurokomisaře dovede rovněž představit.

Bohužel situace je ale taková, že kompromisní řešení má mizivou šanci: pánové Topolánek a Paroubek jsou schopní se zřejmě domluvit jen na tom, kdo je ohrožuje a jinak budou negovat kandidáty druhé strany už z principu. Chtějí ukázat svým spolustraníkům, že jsou silnými hráči. To je ten hlavní důvod, proč si můžeme dovolit spekulaci, že tím otevřou exit pro negativní selekci.

Po tahanicích kolem ratifikace Lisabonské smlouvy by to byl další krok, jak Českou republiku v rámci Evropské unie marginalizovat. To by byl ale zároveň krok, který by uvítal jen prezident a hrstka jeho přívrženců. Občané by byli zase poraženi a to akorát v době oslav dvaceti let svobody.

Situace ale má i jedno pozitivum: V dnešní těžko přehledné situaci rozdělení hlasů ve vládě a jednotlivé nominace na eurokomisaře tak mohou být pro občany jedním z vodítek, komu dát hlas v jarních volbách.