Před časem navštívil redaktor renomovaného měsíčníku Cicero, který má podtitul magazín pro politickou kulturu – mimochodem ho vydává v Německu Michael Ringier, který u nás vlastní Blesk – asi dnes nejznámějšího německého filozofa Petera Sloterdijka. Rozhovor, který spolu vedli, se týkal budoucnosti kapitalismu a vyvolal v Německu velmi živou veřejnou debatu, na kterou Peter Sloterdijk odpověděl tzv. Měšťanským manifestem.

Manifest se snaží pojmenovat hlavní důvody německé slabosti (a tím pádem ale i evropské). Autor tvrdí, když to hodně zjednoduším, že jsme paralyzováni zbabělostí, že náš slovník prošel dezinfekční koupelí, a proto není schopen pojmenovat skutečnost. Říká, že jsme politiky drezúrovaní v deficitu citlivosti, že nás ovládla letargokracie a stojíme v reformní zácpě. Chováme se podle hesla: Buď hloupý a měj práci, to je tvoje štěstí! Mohou za to ale prý hlavně straničtí funkcionáři, kteří upřednostňují zájmy strany před zájmy státu. Touha po moci je zcela oslepila, což vede k zeslabení psychodynamiky společnosti, protože se politici soustřeďují jen na populistické přerozdělování peněz a zanedbávají výkonnost. Vzato čistě statisticky, říká Sloterdijk, čtyřicet procent daňových příjmů, z nichž stát žije, vytváří jen dvacetina obyvatel, která je na špici a horní pětina dokonce přináší státu v Německu sedmdesát procent veškerého příjmu. Rozumný hospodář se proto musí starat hlavně o tuto pětinu a teprve pak o přerozdělování.

Za současný neutěšený stav dává Sloterdijk největší vinu kancléři Kohlovi, který zmrazil psychodynamiku společnosti a už svou neforemnou fyziognomií ztělesňoval lásku k pouhému konzumu. A vzhledem k tomu, že byl kancléř Kohl u moci dlouhých šestnáct let: Od roku 1982 do roku 1998, Německo to značně odneslo a doplácí na toto umrtvení dodnes. Podle autora i pozdější velká koalice byla ukuta z této letargie a společnost dál uspávala. Kohl ovládal umění ničeho si nevšímat na vysoké úrovni a kvůli tomu všichni zpohodlněli, celá společnost usnula.

Vítězství pravice v letošních zářijových volbách pak Sloterdijk vidí jako začátek nové éry, která ale venkoncem nemusí být nejšťastnější, protože nikdo neví, jak bude fungovat demokracie bez masových stran: sociální demokracie se v Německu podle něj skoro vytratila ze scény. Dříve se střídaly u moci de facto dvě velké strany, které představovaly dvě alternativy, ale po sedmi letech rudo-zelené koalice a čtyř letech rudo-černé koalice se všechny barvy trochu umazaly a jsou spíše šedivé. Na této situaci zatím profitují malé strany, protože ještě reprezentují nějaký čistější profil a nahrávají starému stranickému libidu voličů. Jenže jde skutečně o strany, ptá se filozof? Nejde jen o platformy, které fungují na základě jednoho tématu? A připomíná, že jednostrannost v politice je vždy nezodpovědná! Když se ale tyto malé strany dostanou do parlamentů, byť zatím jen zemských, zjistí jak je politika komplikovaná a budou se muset naučit i jiná témata, jen v tom je naděje.

Manifest končí slovy: Kdo má jen mínění, patří minulosti. Kdo cituje jen sám sebe, je zastaralý. Musíme otevřít okna, aby k nám mohl nový vzduch a budoucí muzika. A především musíme aktivně otevřít hranice, aby každý cizinec u nás mohl být úspěšný... Jinými slovy autor volá po radikální změně. Tento závěr je evidentně poučný pro celou Evropu. Pokud chceme přežít, budeme muset podporovat všemocně ty nejschopnější, protože jinak od nás odejdou. Z Německa už dnes elity odcházejí: ročně se jich vystěhuje okolo 250 000.

Napsáno pro ČRo6