O uplynulém víkendu oslavil Ladislav Horáček a jeho spolupracovníci dvacetileté výročí své firmy Paseka, podle všeho vůbec prvního soukromého nakladatelství v této zemi po roce 1989. Rád bych toto pozoruhodné výročí připomněl, a proto zde uveřejňují rozhovor, který jsem s ním vedl na jaře minulého roku.

Dobré knihy mají být v knihkupectví vždy k dispozici, nikdy se nemají vyprodat, tvrdí muž, který se stal prvním českým soukromým vydavatelem po roce 1989. Letos šedesátiletý Ladislav Horáček vydal nejprve dva texty svých oblíbených autorů, Krvavý román od Josefa Váchala a Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy. Nyní již má na svém kontě tisící publikaci, další Váchalovu knihu Šumava umírající a romantická v původní velikosti (jako faksimile) 65 x 49 centimetrů vázanou v kůži. Kniha váží patnáct kilogramů. Váchal jich vydal jedenáct, Horáček 200. Cena se pohybuje podle druhu vazby až do 40 000 korun. O publikaci je zájem, protože lidé jejím nákupem zhodnocují peníze, jako kdyby kupovali obrazy.

* Po bezmála dvaceti letech fungování vašeho vydavatelství Paseka jste evidentně jedním z nejrenomovanějších českých nakladatelů. Pustil jste se do tak odvážných projektů, jako je znovuvydání Ottova naučného slovníku, inicioval jste a vydáváte mnohadílné české dějiny, byl jste jedním z vydavatelů Václava Havla... Přesto se ale i váš podnik hodně liší od evropských vydavatelských domů, a to hlavně tím, že neposkytuje svým autorům stabilní servis, nezastupuje je na hlavních veletrzích ve světě, neinformuje v pravidelných bulletinech o tom, na čem autor pracuje, nepořádá pro své autory autorská čtení po celé republice a na Slovensku, nemá ani uzavřenou autorskou stáj. V Česku jsem nikdy neslyšel nějakého nakladatele říci: Jste dobrý autor, ale naše stáj je už plná, na víc nemáme kapacitu. Proč tomu tak je?

To je fůra otázek. Začnu stájemi. Těch hřebců a klisen je příliš málo, aby mohly být plné. V Česku se vydavatelé o komerčně úspěšné autory, kterých je asi sedm, přetahují. Mít je všechny, je nemožné, protože stavovská čest autorům často nedovolí opouštět své nakladatele. Já jednoho takového charakterního úspěšného autora v Pasece mám, a to je Petr Šabach. Proto v tak malé zemi vytvořit silnou stáj, aby mohl člověk někoho odmítnout, nelze. Tady se stáje teprve tvoří a česká literatura je malá literatura ve srovnání s německou či francouzskou. My se můžeme srovnávat tak s dánskou literaturou. Všichni nakladatelé stále hledají a jsou rádi za každý trochu výjimečný rukopis. Většina rukopisů je vyprávěcích a chybí jim originální jazyk a taky humor. Na druhé straně je řada textů, které by měly vyjít, i když budou mít jen 500 nebo 600 čtenářů. To je u malých literatur běžné.

* A jak je to s tím servisem?

Servis samozřejmě poskytujeme, na Frankfurtský knižní veletrh jezdíme. Já dokonce rád, od roku 1990 jsem nevynechal ani jeden. Květa Legátová vyšla německy, holandsky, polsky, francouzsky, italsky, španělsky, chorvatsky a slovinsky. Europeana od Patrika Ouředníka také v mnoha jazycích. Ten si ale některá práva zařizoval sám. Petr Šabach vyšel francouzsky, maďarsky a chorvatsky, Petr Jarchovský japonsky. Snažíme se prodávat i práva mladých autorů. Je to však obtížné s češtinou. Kupodivu ji skoro nikde neumějí. Autorská čtení u nás nemají tradici, ale v poslední době se to zlepšuje. Autogramiády děláme často, zejména v Knihkupectví Fišer.

* Jakou strategii volíte pro tvorbu portfolia vašich autorů? Přemýšlíte o tom v těchto souvislostech? Kolik můžete mít těch exkluzivních autorů a kolik potřebujete mít těch, kteří se prodávají hodně?

Nakladatelství, která mají štěstí, mají úspěšného autora alespoň jednoho. Pluháček má Viewegha, my máme Šabacha, Motto mělo Pawlovskou, nebo Pawlovská má Motto, paní Kopecká má Sommerovou... Slávka Kopecká je přesně ta nakladatelka, o kterých jste hovořil: její portfolio tvoří herci. Paseka má stáj vynikajících historiků, ale neříkám tomu stáj, spíše tým. Hřebci aklisny se k jejich vědeckým titulům moc nehodí.

* Ve který moment jste se rozhodl začít s nakladatelováním. Pamatujete si na to?

Že budu nakladatelem jsem se rozhodl již za komunistů, někdy v letech 1983 až 1985. Chodil jsem po Praze a vybíral jsem si domy, do kterých bych nastěhoval nakladatelství, „až bude po válce“. V té době jsem pracoval jako redaktor v malém Středočeském nakladatelství, které sídlilo u Prašné brány, a snil jsem o tom, jak se jednou osamostatním, že budu vydávat, co chci, a nebude mi do toho mluvit žádný stranický orgán. Chtěl jsem zkrátka svobodnou práci, ta je fascinující.

* A kdy jste skutečně začal?

Dne 9. prosince 1989.

* To jste byl nejrychlejší…

Byl jsem první. Petr Šabach říká, že bejt druhej je prima, ale bejt první, je o hodně lepší. A vzniklo to tak, že na kongresu Protialkoholní společnosti doktora Řimsy (postava zVáchalova románu) latinsky Societas contraalkoholika doctoris Řimsae, jsem vyhlásil nakladatelství Paseka za založené. A bylo to. Nakladatel Paseka, to je také pseudonym z Váchalova románu. Na kongresy chodilo tak dvacet až padesát lidí, pili jsme pivo a klábosili. O Váchalovi, boji proti alkoholismu, dialektickém materialismu. Většinou takový poučený inteligentní bláboly. Bylo to moc fajn, pomáhalo to přežít. Všude okolo jsme poslouchali a četli různé pitomosti, na fakultě, v rádiu, v novinách. Utahovali jsme si z nich, bylo to velmi osvobozující. Utvrzovali jsme se, aniž jsme o tom věděli, že se dá přemýšlet i jinak.

* Kdo tam chodil?

Zakladateli byli v roce 1972 Jirka Kaše, kunsthistorik, který nyní učí v Litomyšli na restaurátorské škole, a Jula Hůlek, muzikolog, jenž pracuje v Národní knihovně. To jsou kamarádi, kteří mě přivedli ke Krvavému románu, a ten určil celý můj osud. Všechno, co souvisí s tímto nakladatelstvím, souvisí s Krvavým románem. Vlastně jsem nakladatelství založil jen kvůli tomu, abych mohl vydávat Váchala, pak ale přišli přátelé, hlavně historici, a ti to posunuli úplně někam jinam.

* Vraťme se do roku 1990, tehdy jste vydal jen Krvavý román?

Ve stejném roce ještě vyšel Ladislav Klíma a astrologický kalendář dalšího řimsologa Víti Čížka, Úsporná kuchařka… Tedy jak je vidno, dělali jsme i ptákoviny. Zároveň jsme s Petrem Šabachem, se kterým jsem se znal již od osmdesátých let z hospod, domluvili, že budu jeho vydavatelem.

* A první jeho kniha u vás byla která?

Ta nejúspěšnější: Hovno hoří. Nad tím rukopisem jsme dlouho seděli a nevěděli, jak ji nazvem. V jeden moment povídal: Víš, já mám takový pracovní název: Hovno hoří. Mně se hned líbil a říkal jsem: Petře, to je geniální. On se bránil: Prosím tě, co by tomu řekla Andulka a děti, kterým tenkrát bylo mezi deseti a patnácti lety. A tahle kniha udělala Šabacha, protože většina lidí se bála název vyslovit a říkala: Dejte mi toho Šabacha.

* Jak se kniha prodává?

Do teď tak asi 70 000 exemplářů. Pravda, je to za sedmnáct let. Ale prodává se stále. Film Pelíšky, který byl podle ní natočen, tomu sice trochu pomohl, ale i bez nich bylo tenkrát prodáno asi už dvacet tisíc.

* Na začátku byl tedy Horáček, Váchal a Šabach. A jak se k tomu přidali historici?

K těm jménům bych právě doplnil Pavla Bělinu, Petra Čorneje, Jana P. Kučeru a další desítky se doufám neurazí, že z našeho rozhovoru nevznikne telefonní seznam.

* Ale jak jste se seznámil s touhle partou?

Jednou, v roce 1991, jsme šli s Jirkou Kašem Liliovou ulicí, a tam na konci, na Betlémském náměstí, byla hospoda U Betlémské kaple. A protože bylo horko, zaskočili jsme na pivo. U jednoho stolu seděl hlouček lidí, některé jsem znal, a to byl právě kroužek historiků. Kromě těch, které jsem jmenoval, tam byli ještě Jirka Rak, Jarda Hrbek, Petr Mareš, Dagmar Moravcová a další, a když jsem si k nim přisedl, zrovna se dohadovali o tom, že se jim cosi nelíbí na jakém si pedagogickém nakladatelství a že chtějí vydat učebnici historie. Někdo z nich nad tím pivem povídá: Heleďte, kluci, vždyť Láďa má nakladatelství. Já mlčel a po chvíli se někdo zeptá: Vzal bys to? Řekl jsem: Jo – samozřejmě. Pak jsme se začali bavit o honorářích. Zeptal jsem se, kolik budou chtít procent. Oni procenta tvrdě odmítli, že chtějí paušál, že na ty mé kapitalistické triky neskočí. Chtěli tři tisíce za arch. Kdybych jim dal jenom ty tři tisíce, tak by mi všechny honoráře vyšly na 30 000. Mně se to zdálo málo, a tak jsem jim slíbil navíc šest procent. Nechtěl jsem je obrat. Oni se smáli a říkali: Jestli chceš, tak přidej.

* Kolik se té knihy prodalo?

Asi 200 000 výtisků, takže jsme vydělali víc než milion (dnes je to režie nakladatelství na měsíc, tenkrát to stačilo na rok). A přestože jsem jim přidal, měli někteří pocit, že mohli vydělat víc. Už nechtěli nic slyšet o tom, že jsem jim nabízel od samého počátku podíl v procentech. Řekli si tehdy běžnou vyšší částku, kterou platila státní nakladatelství za komunistů.

* Pak jste ještě otevřel u Vinohradského divadla v Praze prodejnu…

Copak prodejna. V tom mém podnikání byla ještě jedna významná věc, a to hospoda Paseka, kterou jsme vybudovali z bývalého divadelního klubu hned vedle naší prodejny, založené v roce 1991. To bylo pro mé nakladatelování strašně důležité.

* Proč právě hospoda?

Ta byla strašně důležitá, protože tam začali nejprve chodit všichni emigranti, rozhlasáci, novináři, televizáci, grafici, ba i politici. Chodíval tam Jan Ruml, Václav Havel tam představoval své knihy, stálé stoly měli výtvarníci, historici a tohle bylo pro mě velice výhodné. Stačilo chodit od stolu ke stolu a sbírat náměty. Právě díky této hospodě se zrodily Dějiny Prahy i ty Velké dějiny. Svou kancelář jsem využíval jen po ránu na pár telefonů a zbytek se vyřídil v hospodě. Důležitá byla i pro styk s novináři. Když neměli o čem psát, přišli za mnou a já jsem jim dal buď nějakou knihu na recenzování, nebo rozhovor. Byl jeden čas, kdy se mnou vycházely rozhovory každý týden. Na takovou reklamu bych nikdy neměl peníze.

* A ta hospoda vydělávala?

Kdepak, prodělávala… někteří číšníci kradli, jiní to zas neuměli. Ale jestli prodělávala třicet tisíc měsíčně, stejně se to vyplatilo. Za ty peníze bych nikdy takovou reklamu nekoupil. Bohužel pak dům koupili Italové a dali mi výpověď. Dnes je v těch místech vjezd do garáže.

* Vy jste neuvažoval o tom otevřít jinou hospodu?

Uvažoval, ale když byl u mě Vladimír Pistorius jako ředitel, tak mně to rázně rozmluvil. Tvrdil, že u nakladatelství nemusí být nutně hospoda.

* Obrátím list: Proč máte za názvem Paseka domicil: Praha – Litomyšl?

Do Litomyšle jsem se dostal přes Váchala. Když jsem vydal Krvavý román, tak mně doktor Martin Machovec napsal, že v Litomyšli je dům, který je popsaný v Krvavém románu. Patřil kdysi Josefu Portmanovi a Váchal pro majitele zdi domu skutečně vymaloval, jak je to v románu popsáno. V knize je ale samozřejmě nakreslený jiný dům. Zajel jsem tam a zjistil jsem, že tam jsou nádherné nástěnné malby, ale v dezolátním stavu. Začal jsem se pídit po tom, komu dům patří, a zjistil jsem, že Národní galerii. Ta na opravu neměla peníze, tak jsem se nabídl, že dům opravím sám, když mi ho prodá. Postavilo se za mě město, respektive pan starosta Brýdl, který mi dal doporučení. Díky tomu jsem dům koupil avšechny peníze, které jsme tenkrát vydělali na Tarzanovi, jsem dal do rekonstrukce domu a maleb. Jak někdo napsal: silný chlapík z pralesa zachránil Váchalovy malby.

* Kolik jste prodali Tarzana?

Prvního dílu 120 000 a těch dílů je 24. Náklad samozřejmě klesal, až jsme skončili někde u dvaceti tisíc, což z dnešního pohledu je i tak moc. Tenkrát se nám zdálo, že je to málo.

* Jak jste tehdy kalkulovali?

Samozřejmě jinak než dnes. Když jsem u něčeho tušil, že prodám přes sto tisíc, tak jsem si řekl, že mi stačí z každé knihy koruna.

* Tenkrát jste chtěl korunu a dnes chcete kolik?

Knihy kalkulujeme tak, aby se při prodeji sedmdesáti procent vyrobeného nákladu zaplatily vložené peníze do výroby. Přitom je hodně knih, kterých se ani tolik neprodá. Kdybyste kalkuloval jen desetiprocentní zisk, tak byste neměl na mzdy, na elektřinu, na telefony, na nic.

* A jak uvažujete o prodeji celkového nákladu? Do kdy ho chcete mít vyprodaný?

Takhle já moc neuvažuji. Když byl u nás v nakladatelství Vladimír Pistorius, chtěl, aby knížka byla prodaná do tří let. Já si naopak myslím, že knihy na skladě mohou ležet klidně deset patnáct let. Po jeho odchodu již nedáváme skoro žádné knihy do výprodeje, do Levných knih.

* Pokud máte své levné sklady, třeba mimo Prahu, tak je tohle asi výhodnější strategie…

Sklady mám stejně drahé jako každý jiný. Máme dobrou vlastní distribuci, tak umíme prodat i starší publikace. Většiny knih je nesmyslné se zbavovat ve výprodejích a pak je po letech složitě vydávat znovu.

* A když se vrátíme do Litomyšle?

Nejprve jsem v pražských hostincích, školách a institucích začal hledat restaurátory, kteří by chtěli za kamarádské ceny malby zrestaurovat. A pak jsem musel přestavět celý dům. Dát ho do původního stavu bylo mnohem dražší než restaurování maleb. Bylo třeba nechat podle fotografií vyrobit repliky oken, dveří, musel jsem nechat udělat nové stropy a tak dále.

* Dnes je v tom domě co?

Museum Josefa Váchala, které bude mít v tomto roce patnáctileté výročí.

* Za rok budete mít výročí nakladatelství…

Já mám stále nějaká výročí, protože jsem toho založil tolik, že na každý druhý rok nějaké připadne.

* Co jste tedy ještě založil? Co budete oslavovat?

Tak ještě máme knihkupectví v Litomyšli, v České Třebové, filmovou společnost Fragonard (točili jsme na „osmičku“ němý Krvavý román, ještě za komunistů), ochotnický divadelní spolek Filigrán v Litomyšli…

* Kolik knihkupectví vlastně máte?

Po převzetí knihkupectví Fišer v Kaprově ulici v Praze jich máme pět. A ještě jedno malé v Hostinném, ale to je jen knihkupectvíčko.

* Člověk by řekl, že budete zakládat prodejny spíše ve velkých městech?

Litomyšl je kvůli Váchalovi, Praha je také jasná, v České Třebové jsem knihkupectví otevřel pro svou starší dceru, když odmítla jít studovat na vysokou školu. A v Hostinném tu prodejničku vlastní moje kamarádka ze studií, chtěla mít v domě cosi jako kulturní instituci. Knihkupectví v Hostinném tak sotva uživí jednoho zaměstnance.

* Uvažujete o otevření dalších prodejen?

Ne, vůbec ne! To, že jsem převzal knihkupectví Fišer, souvisí s mým dlouholetým přátelstvím s jeho majitelem. Chtěl jsem ho uchovat v tom nóbl stavu, jak ho on celý život vedl. Jinak bych neměl důvod si přidělávat práci. Už mám pocit, že jsem toho udělal dost.

* Vraťme se k vašemu edičnímu programu. Vy již několik let vydáváte mnohadílnou řadu českých dějin. Jak se zrodil tento nápad?

Tato řada se zrodila logicky z dvoudílných Dějin Koruny české a Dějin Prahy a z Dějin evropské civilizace. Zase to vzniklo v hospodě, kde jsem seděl s historiky a někdo řekl: Nechtěl bys příště třídílné, trochu tlustší české dějiny? A já povídám: Co třídílný, pojďme udělat alespoň šestidílný. Pak se z toho zrodily takzvané tuctové dějiny. Dnes už je jich dvanáct vydáno a ještě nám asi pět nebo šest svazků zbývá.

* Jak se prodávají?

Velmi dobře. Prvních dílů je prodáno kolem osmi devíti tisíc. Hned se vždy prodají tak tři tisíce a zbytek postupně. Dva díly, jedničku a pětku, jsem dotiskoval. Český národ má o své dějiny velký zájem, pak že nejsme vlastenci! Problém je spíše s autory. Z některých to nejde vypáčit a budu se muset s nimi rychle rozejít.

* Kdy se můžeme těšit na poslední díl?

To neumím říct, protože někteří autoři mají již deset let propadlou smlouvu a strašně se diví, že je honím, aby rukopis odevzdali. Doba tří mušketýrů je už dávno pryč a dané slovo či smlouva jsou pro některé lidi prázdnými pojmy. Hodně za to může minulá a současná politika. Ale dost již o věcech neblahých.

* A jak se zrodil nápad vydat Ottův slovník naučný?

Vždy jsem si myslel, že by bylo užitečné takový slovník vydat, ale všichni mně to rozmlouvali. Doopravdy všichni, nenašel jsem jediného člověka, který by se mnou souhlasil. Bohouš Fišer, když jsem se ho zeptal, kolik by jich prodal, mi řekl: Snad dva. Pak jich prodal 200. Slovník jsme nakonec vydali proto, že přišel Milan Gelnar z Arga a říkal, že by se do toho taky pustil, i když se mu rovněž všichni smějí, že je blázen. Přišel s nápadem, co kdybychom se dali dohromady a riziko rozložili. A tak jsme si plácli. Ale podnikatelsky to bylo šílené riziko. Vím, že v jednu chvíli jsem si spočítal, že bychom na tom mohli tratit až osm milionů. Nevím, kde bychom je sebrali. Nakonec jsme na tom oba vydělali. Já z toho několik let živil tak zvanou hochliteratur.

* Kolik jste jich prodali celkem?

Prvního dílu na 10 000 výtisků a v průměru tak asi 8000. Nejvíc se ale prodalo sedmnáctého dílu, čert ví proč. To se nedá vysvětlit.

* Zapomněl jsem na nějaký váš velký projekt?

Ne, jen jsme se nezmínili o mých malých radostech, například o kvaziopeře podle Krvavého románu. Tu jsme nastudovali s ochotnickým souborem v Litomyšli a předvedli ji i na Smetanově Litomyšli. Ale největší moje drobná radost byla asi ta zmíněná hospoda.

* Se kterou distribuční firmou pracujete?

Původně jsme čtyři nakladatelé založili distribuční firmu Kolportér, ale ta se pak rozpadla. A tak jsem si založil svoji distribuční firmu. To se vyplatí, protože distributoři si berou kolem čtyřiceti procent z prodejní ceny, ale hlavně stále mohu nabízet celý sortiment. Běžné distribuční firmy berou jen novinky, a jakmile je nějaká kniha čtrnáct dnů stará, už je nezajímá.

* Na to jsem se vás chtěl zeptat: Proč v Česku každá kniha knihkupce zajímá jen čtrnáct dní? Proč tomu není jako v zahraničí, kde dobré knihy musí být na pultech léta?

Důvod je prostý. Knihkupectví jsou malá a knížek je strašně moc. Všechny knihy se do krámu nevejdou. Jakmile dají knihu do regálu v zázemí, už se nikdy neprodá a často ani nenajde. V dobrých knihkupectvích, jako u Fišera, si ale můžete jakoukoliv knihu objednat a do tří dnů ji máte.

* Jaké máte plány?

Teď bych nejprve rád dotáhl do konce Velké dějiny a pak bych ještě chtěl víc vydávat Váchala. Hodně mě také baví nová edice Zmizelá města. Těch už máme hotových pětadvacet. Píší je především archiváři, a to jsou báječní lidé.

* Zeptám-li se na prózu a literaturu faktu, čím nás překvapíte?

Jakubu Katalpu považujeme za objev. Píše trochu feministicky, přibližuje čtenáři ženské sexuální myšlení. A po prvotině, která byla nominovaná na Magnesii literu, napsala novou knížku. Petr Šabach přinese rovněž nový rukopis. Také Luboš Martínek je nominován na cenu Magnesia litera. Noví autoři toho sice moc neprodají, tak čtyři sta až pět set výtisků, ale nejsem tu jen od vydělávání peněz. Rád peníze utrácím, a protože kromě pár pivních posezení žádnou finančně náročnou zábavu nemám, utrácím za knihy. Ale první je uživit se. To znamená sebe i všechny spolupracovníky. Jinak jde celá báječná práce-zábava do háje.

* Kolik máte redaktorů?

Tři plus externí.

* A kolik vydáváte knížek ročně?

V posledních letech 80 až 100.

* Celkem zaměstnáváte jaký počet lidí?

I s knihkupectvími přes třicet, když budu počítat i externisty, grafiky, překladatele a autory (ti se však samozřejmě živí i jinde), tak je to hodně přes stovku.

* Vy jste sám nikdy nepsal?

Ne, to mě nikdy nenapadlo, ani na filozofické fakultě. Zkoušel jsem napsat dějiny Paseky, ale napsal jsem jen pár řádek. Když jsem zjistil, že utíkám do dětství, tak jsem domluvil s Ivetou Coufalovou, historičkou, že pasecké dějiny na základě rozhovorů napíše za mě. Napsal jsem podle Váchala libreto opery Krvavý román a v osmdesátých letech pár textů pro skupinu Libý Květoň; pouze ptákoviny.

* Ohlédneme-li se zpětně na těch bezmála dvacet let, co máte nakladatelství, jaké trendy jste zaznamenal v prodeji knih?

Na samém počátku se prodalo všechno, od Káji Maříka až po nejhlubší filozofii. Náklady se pohybovaly od deseti tisíc do sta tisíc. To trvalo tak do roku 1991 až 1992. Dneska se nejlépe prodávají historické knížky a levné čtivo, kterému se říká brak. Ten se prodává vždycky stejně a dobře. V devatenáctém století krvavé romány, pak přišly na řadu na zlomu století milostné romány, červená knihovna, rodokapsy, a to se čte dodneška v tramvaji, v práci i v posteli. Milé je, když se mezi čtivo připlete i lepší literatura. Mezi tyto úspěšné autory patří Viewegh a Šabach. V první půlce devadesátých let se začaly zvyšovat náklady na výrobu, a tím se knihy dostaly do známé cenové spirály, v níž jedno podpírá druhé.

* Měl jste jako mladík nějaký vzor mezi starými nakladateli, jako byli pánové Vilímek, Otto, Štorch-Marien, Borový, Topič a tak dále?

Pocitově jsem tíhnul k Borovému, aniž jsem o něm cokoliv věděl. Asi proto, že jsem zamlada rád četl Čapka, a toho on vydával. Ale jinak jsem žádný vzor neměl.

* Jsou dnes knihy drahé?

Ne. Knihy, co já pamatuji, vždycky přišly na deset piv. Když stálo pivo 1,20 Kčs, stály knížky dvanáct korun, a teď, když stojí pivo 35 korun, stojí knížky 350 korun. A brožované máte za cenu deseti desítek, to znamená za těch 180 až 200 korun. Tohle není vtip, já tomu věřím.

* Myslíte, že někdy knihy zaniknou, až bude třeba elektronický papír?

Spíše bych řekl, že zanikají ta nová media, jako jsou magnetofony, videa, pak přišly CD disky, a ty také již pomalu odcházejí. Nebo vzpomeňte na faxy, diskety v počítačích, to všechno fungovalo jen chvíli. Dřív než knihy zanikne televize. Knihy jsou věčné a taky se prodávají stále stejně. Všichni se mi smáli, když jsem se nedávno rozhodl vydat Poupata z první republiky ilustrované paní Fišerovou-Kvěchovou. Sotva se kniha objevila na pultech, byla v žebříčku nejprodávanějších a prodali jsme jí 8000 kusů. O knihy nemám strach.

LADISLAV HORÁČEK (62) Pražský rodák, syn výtvarníka. Chvíli studoval matematickofyzikální fakultu, pak skládal balíky na nádraží, topil ve škole, pracoval v Národní knihovně. Postupně vystudoval filozofii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě UK, pracoval v kladenské Poldovce ve slévárně i v plánovacím oddělení (to považuje za nejzbytečnější práci svého života). Působil jako knihovník či redaktor a přitom také coby topič a domovník. Dvakrát se oženil a má dvě dcery.

Rozhovor vyšel v týdeníku Euro 19.5.2008