Původně Fridrich Utitz (někdy ho psali i Uttitz) se narodil v roce 1920 ve Vídni. Za války bojoval v britské armádě, kde dosáhl hodnosti poručíka. Většinu života pracoval jako novinář a překladatel v Československu a v SRN. Mezi jeho nejznámější práce patří kniha Svědkové revoluce, zpovědi bývalých spolupracovníků Lenina a Stalina, kterou vydal nejprve v exilovém nakladatelství Index, které spoluzaložil.

Kniha brzy po roce 1989 vyšla i v Praze a v řadě překladů. V roce 1998 mu byl udělen prezidentem republiky řád T. G. Masaryka IV. třídy.

Pane Utitzi, kolikrát jste vlastně emigroval a reemigroval?

Emigroval jsem dvakrát a dvakrát reemigroval, když nepočítám přestěhování z Vídně do Prahy v roce 1931. Pokud se to dá říci, jako dítě jsem byl uvědomělý Rakušan a hrozně jsem se zlobil, když mi tady psali „národnost německá“. Můj první trest jsem dostal v Praze, když jsem si na vysvědčení škrtnul národnost německá a přepsal ji na rakouskou.

Proč jste se tehdy přestěhovali?

Firma, kde pracoval otec ve Vídni jako prokurista, zkrachovala. A protože byl otec rodilý Pražan a vystudoval tu techniku, byl strojní inženýr, chtěl se sem vrátit. V Praze si půjčil peníze a vstoupil do firmy strýce mé matky: šlo o malou výrobnu rukavic firmy Hynek Mahler. Bohužel v roce 1932 ta firma vyhlásila insolvenci a otec krátce nato zemřel. Mně a bratrovi bylo tehdy řečeno, že se mu otevřela rána v břiše po zraněních, která utržil v první světové válce. V mých pětašedesáti jsem se dozvěděl, že spáchal sebevraždu.

Čili vy jste zůstali s maminkou a s bratrem…

…a s velkými dluhy. Tehdy jsem postupně poznával rodinu z otcovy strany a zjistil jsem, proč jsme se s nimi nestýkali.

Proč?

Protože se k nám chovali velice špatně. Dluhy jsme museli za velice krutých podmínek splácet: maminka dělala zdravotní sestru, moc toho nevydělala a já musel dávat kondice, které jsem jí hned odevzdával, aby bylo na splátky.

A byli jste příbuzní s profesorem Emilem Utitzem, přítelem Franze Kafky a mužem, který estetiku povýšil na filozofický obor?

Ne, ne! Jednou jsme se sešli a zjistili jsme, že ne. Ani s majiteli velké firmy Rukavice Utitz jsme neměli žádné příbuzenské vztahy.

Vraťme se tedy do Prahy: Vám bylo třináct, když tatínek zemřel…

…a já chodil do německého gymnázia ve Štěpánské ulici. Po čtvrté třídě jsem chtěl přejít na českou školu, ale tam mně nenabídli zdarma učebnice, takže jsem maturoval v roce 1938 na německém gymnáziu, kde jsem nemusel ani platit školné. To gymnázium bylo velmi dobré, učil tam třeba otec Tomáše Kosty, který tu dělal po roce 1989 poradce několika předsedům vlád, ale nejen to: nikdy jsem tam nezažil žádné projevy antisemitismu ani od učitelů, ani od spolužáků. Po maturitě jsem se přihlásil na techniku, na chemii, ale protože začala druhá republika, už jsem studovat nezačal a pracoval jsem nejprve v autodílně a pak jako poslíček u strýce, který měl v Praze zastoupení velkoobchodu s vlnou. Za mobilizace jsem chtěl okamžitě do armády, ale nikde mě ani kamarády nevzali, protože nám nebylo ještě osmnáct. V březnu přišli Němci a v dubnu jsem potkal na Příkopě spolužáka a ten se mě optal, kdy a kam budeme emigrovat. Já nevěděl, a tak mě popadl a dovedl do Černé růže, kde v prvním patře byla náborová kancelář, která organizovala ilegální transporty do Palestiny.

Jak to organizovala?

Na čistě komerční bázi: za peníze mohl vycestovat kdokoliv. Kolik to stálo, nevím, ale prodali jsme všechno, co jsme měli, včetně mé bohaté sbírky známek, a 1. května 1939 jsme odjeli s maminkou a s bratrem přes Vídeň do Palestiny. Tehdy nám ještě Němci nedělali žádné potíže, protože jejich politika byla zbavovat se Židů. Dokonce dodatečně jsem zjistil, že jsem měl prošlý pas, ale nikdo si toho nevšiml. Z Vídně jsme jeli po Dunaji do Černého moře, kde jsme přestoupili na námořní loď: tehdy existovaly tři lodě, které byly ochotné u Tel Avivu vjet v rychlosti na mělčinu, což mělo za následek, že nás museli pustit na břeh. Jinak bychom se tam nedostali. Cesta trvala celkem tři měsíce.

A co jste dělali v Palestině?

Ještě chci říci něco: Od počátku jsem považoval emigraci za dočasnou a za každou cenu jsem se chtěl přihlásit do armády. Když naše loď zakotvila v Bejrútu, dostal se na palubu důstojník cizinecké legie a my jsme se s kamarády začali zajímat o nábor. Jako podmínku jsme si ale kladli, že zůstaneme spolu. Důstojník řekl dost rezolutně, že v cizinecké armádě o podmínkách rozhodují oni a ne vojáci. Pochopili jsme, že tam nemáme co dělat.
Potřetí jsem se hlásil do armády hned třetí den po příjezdu do Palestiny, kde náš tábor navštívili českoslovenští důstojníci, kteří hledali vojáky do zahraniční armády, která se tvořila ve Francii. Jenže to bylo v době, kdy jsme dostali – jako skoro všichni, kdo tam přijeli – ohromné průjmy a vysoké teploty a kvůli tomu nás zase nevzali. Loď, která za tři dny odplouvala, nemohla čekat, až se vyléčíme, což trvalo deset dní.

A co jste dělal potom?

Až do roku 1940 jsem se živil různě a pak jsem se přihlásil znovu do zahraniční armády, a to mě už vzali. Bratr byl v té době v kibucu a maminka pracovala jako kuchařka. Byl jsem odveden, ale ještě ne povolán. Později jsem se dověděl, že Angličané měli dohodu s Araby, že do armády vezmou ročně jen určitý počet palestinských Židů, a proto jsem musel ještě chvíli čekat. Do britské armády a do české jednotky jsem se dostal až v roce 1941.

Maminka s bratrem zůstali v Izraeli?

Oba již zemřeli, matka se v roce 1949 vrátila do Čech, ale po létech zase odjela do Izraele za bratrem do kibuce, kde umřela.

Která bojiště jste prošel s britskou armádou?

Palestinu, Tobruk, Velkou Británii a Danquerk. A celou tuhle anabázi jsem absolvoval se svým spolužákem Honzou Schneiderem, který mě tehdy potkal a poslal do Černé růže. Ještě v Palestině jsem absolvoval důstojnickou školu a v Anglii pak na Cambridge kurz angličtiny, který mě opravňoval učit tento jazyk. Do Evropy jsem se dostal za invaze ve druhém sledu v roce 1944, kde jsem byl zajat. Ale už se blížil konec války, zacházeli s námi dobře, jen jsme stejně jako oni neměli co jíst. V březnu 1945 nás vyměnili.

A kde jste byl demobilizován?

Do civilu jsme hned nešli, přešli jsme plynule pod československou armádu. V Praze jsme se zúčastnili slavnostní přehlídky, ale posádkou jsem patřil do Železné Rudy. Jako důstojník jsem dostal k bydlení přidělenou vilu po Němcích i s dvěma služkami. Byly to Němky a zůstaly tam po těch, co utekli: Musím se vám přiznat, že přesto, že to byly mladé holky, nedokázal bych se jich ani dotknout, protože už jsem věděl, že ze známých a příbuzných nikdo nepřežil. Z vojny jsem odešel dobrovolně někdy v září nebo v říjnu 1945.

A co jste dělal?

Nejprve jsem chtěl začít studovat na technice, kde jsem byl zapsán před válkou. Po dvou měsících jsem ale zjistil, že mě chemie už nebaví. Zároveň jsem potkával různé staré kamarády a ti byli už většinou v komunistické straně a přemluvili mě, abych tam také vstoupil. Tehdejší program, rovnost pro všechny bez rozdílu národnosti a náboženského vyznání plus sociální spravedlnost, mně imponoval. To byl důvod, proč jsem vstoupil do KSČ. Za to, že jsem tam tehdy vstoupil, se nestydím, spíš za to, že jsem tam vydržel až do roku 1968, to je ale jiná otázka. Kvůli tomu, že jsem uměl dobře německy a anglicky, jsem jako člen strany dostal okamžitě místo v ČTK. Díky tomu jsem se stal novinářem a do začátku roku 1948 jsem se vyučil u starých špičkových novinářů. Z té doby si nejvíce pamatuji na kolegu Rybičku, národního socialistu, s kterým jsme se stále o něco přeli. V roce 1948 jsem dostal chřipku a mezitím byl únorový převrat. Když jsem se po nemoci vrátil do práce, už tam seděli úplně jiní lidé.

Jak jste na to reagoval?

To je můj první hřích: Komunisté tehdy říkali, když se kácí les, létají třísky, a já si dostatečně neuvědomil, že ty třísky jsou živí lidé. Dlouho jsem tam ale nebyl, v květnu 1948 mě poslali jako dopisovatele do Berlína. Až do prvních voleb v západním Berlíně v roce 1949, kdy vyhráli na celé čáře křesťanští demokraté CDU/CSU, jsem nikdy nedostal nějakou instrukci a mohl jsem si psát, co jsem chtěl. Tehdy jsem měl ale pátrat po nesrovnalostech. Na nic jsem nepřišel a záhy nato jsem byl bez důvodu odvolán. Po návratu mě přeřadili do agentury Telepres, což byla mezinárodní agentura, která sloužila rozvojovým zemím, které neměly na originální zprávy ze západních agentur. Jenže po čase jsem zjistil, že jde vlastně o dezinformační centrálu, kterou řídil přímo ÚV KSČ. Po zatčení Bedřicha Gemindera v roce 1951 ji okamžitě zavřeli a jeho popravili.

Jak jste vnímal procesy?

Jako kdyby mě tloukli kladivem do hlavy, bylo to neuvěřitelné, ale nebyl jsem tak daleko, abych z toho byl schopen vyvodit správné závěry.

Zmínil jste svoje první selhání – a jaké bylo vaše poslední selhání?

To jsem již také trochu zmínil: že jsem z komunistické strany nevystoupil dřív. Tehdy jsem se – stejně jako mí přátelé – mylně domníval, že něco změnit je možné jenom zevnitř. Tím jsme ale tu stranu drželi dál v silném postavení.

Co jste dělal po odchodu z Telepresu?

Asi půl roku jsem byl nezaměstnaný, nikde mě nevzali, ani v továrně. Až profesor Špaček z výzkumného chirurgického ústavu v Krči mě zaměstnal jako knihovníka a dokumentaristu. To byla báječná práce, vydržel jsem tam skoro tři roky, do května 1954, kdy na přímluvu Vladimíra Tilla jsem se dostal do rozhlasu. Po drobném konfliktu na ÚV KSČ s Karlem Hoffmannem, pozdějším ředitelem rozhlasu a ještě později ředitelem Ústřední správy spojů, který nechal v srpnu 1968 vypnout vysílání rozhlasu. Tenhle soudruh nejprve tvrdil, že má spolupráce s rozhlasem není žádoucí.

A nebylo to odmítnutí také kvůli vašemu původu: od Arnošta Lustiga, který se snažil dostat do rozhlasu Otu Pavla, víme, jak se jim moc nechtělo brát Židy. S tím jste neměl potíže?

Ne. Nikdy! Nic takového jsem tam nezažil.

A v rozhlase jste pracoval až do roku 1968?

Postupně jsem prošel řadou funkcí a redakcí až po šéfredaktora ústřední redakce zahraničního vysílání, kde jsem vydržel do roku 1963, kdy nastalo to, čemu jsme říkali „festival průšvihů“. Tehdy týden seděli všichni šéfredaktoři a jejich zástupci s lidmi z ÚV KSČ u ředitele Hoffmanna a poslouchali závadné pořady. Já jsem měl tři problémy: jeden kvůli pořadu o Adenauerovi, druhý kvůli Brandtovi a třetí se týkal příspěvku o profesoru Goldstückerovi, který kritizoval Chruščovovo vystoupení o kultuře. Tehdy muselo odejít šest lidí a mezi nimi i já, jenže jsem nepadl tak hluboko, nakonec mě poslali na výměnu na Kubu.

Když jsme u Kuby, setkal jste se tam s Fidelem Castrem?

Ne, ale často s Che Guevarou, to byl zvláštní člověk: dělal na mě dva dojmy. Na jednu stranu byl hrozně šaramantní, milý a příjemný, ale pokud šlo o ideologii, byla to ocelová hlava nepřístupná jakýmkoliv logickým argumentům. Věřil tomu, že lidé nepotřebují finanční stimulaci, protože je možné je převychovat, aby vše dělali z nadšení. V roce 1965 jsem se z Kuby vrátil a nastoupil do německé sekce jako vedoucí, a to byla zajímavá práce: bylo nám jasné, že nemůžeme přesvědčovat západní Němce o výhodách komunismu, ale otevřela se možnost vysvětlovat, jaké reformy chystáme my v Československu, a to jsme dělali až do srpna 1968. Toto naše snažení vedlo také k tomu, že když nás pustili po okupaci zpět do budovy rozhlasu, tak mně dali hned roční dovolenou a řekli, ať do pár hodin zmizím v Německu. Podobně se zbavili Jiřího Pelikána, který jako bývalý ředitel televize byl poslán do Itálie a náš ředitel rozhlasu Zdeněk Hejzlar byl poslán nejprve do Vídně a pak do Švédska.

Víme, že zahraniční korespondenti byli hodně v hledáčku Stb. Nechtěli po vás spolupráci?

Ano, s tím jsem měl problém v roce 1962, kdy jsem byl jmenován korespondentem v Londýně, vše již bylo domluveno, měl jsem za sebou pohovor i s tehdejším velvyslancem v Londýně Galuškou, ale pak mě dvakrát navštívili dva pánové a žádali spolupráci. Tu jsem odmítl a nikam jsem neodjel.

A co jste dělal v Německu?

Tam jsem přijel 28. září 1968 a o Československo tam byl takový zájem, že jsem se lehce uživil jako novinář na volné noze a navíc jsem dělal pro německé ministerstvo zahraničí. Celou dobu jsem věřil, že se to v Československu uklidní a že se vrátím do Prahy. Když v roce 1969 Gustáv Husák zavřel hranice, rozhodli jsme se s manželkou emigrovat.
Vy jste ale kromě práce pro německé publikum také založil české vydavatelství?
Na počátku jsem se dal dohromady ještě s Adolfem Müllerem a založili jsme v Kolíně nad Rýnem vydavatelství Index. Do vínku nám dali manželé Metternichovi 25 000 marek a s nimi jsme za podpory Pavla Tigrida začali v roce 1971 vydávat knihy českých autorů. První naše kniha byla od novináře Jiřího Hochmana Jelení brod, ale vydávali jsme i knihy od Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta, Jana Pelce, ale i od vás. Celkem jsme uvedli na trh za necelých dvacet let 200 titulů. Jeden z nejdojemnějších okamžiků mého života byl, když přivezli do Prahy v roce 1990 zbytek nákladů našich knih a já viděl, jak lidé na Vinohradské na ně stojí frontu.

Pak jste ale ještě nějakou dobu dělal v židovských novinách, jak jste se tam dostal?

Měl jsem kamaráda, německého novináře Gerolda Benze, který mě někdy v roce 1975 upozornil, že ze starého židovského časopisu Allgemeine Jüdische Wochenzeitung chtějí udělat normální kulturně-politický týdeník, a zeptal se mě, jestli bych o takovou práci neměl zájem. Oni mě pozvali, já jim ale musel říci, že nejsem členem židovské obce a nikdy jsem nebyl. Oni řekli, že jim to nevadí, že na židovskou problematiku mají rabíny. V redakci AJW jsem zůstal tři a půl roku jako šéfredaktor a podařilo se nám z něj učinit respektovaný časopis, který citovali i ve FAZ. Nakonec jsem se s nimi musel ale soudit kvůli nezákonné výpovědi o tři měsíční platy. Chovali se skutečně jako židovští skrblíci.

Takže vy i vaše rodina jste byli zcela asimilovaní?

Rodiče byli zcela asimilovaní. Otcovu rodinu jsem skoro neznal a z matčiny strany byl jen jeden strýček uvědomělý Žid.

Po návratu jste se nějak nepřiblížil k pražské židovské obci? Zůstává pro vás židovství cizí?

Židovství pro mě zůstalo cizí, jako každé náboženství.

Cítíte se jako Žid, Čech, či jako Rakušan?

Cítím se jako český Žid, židovství nelze odhodit, ale mé vědomí je české.

A co jste dělal v osmdesátých letech?

Byl jsem až do listopadu na volné noze. Teprve když jsem přijel do Prahy, abych skoro po dvaceti letech zase viděl své děti, tak mě zaměstnaly Lidové noviny, kde seděli přátelé Jiří Hanák, Honza Petránek, Jiří Ruml, jako svého korespondenta v Německu. V této funkci jsem zůstal až do doby, než je koupil Ringier.

Co vás přivedlo k trvalému návratu do Prahy?

To je jednoduché: Chtěl jsem tu žít! Jsem tady doma! A mám tu hodně příbuzných: Dvě děti z prvního manželství, syn z druhého manželství, který žije v Německu, by tu měl brzy asi přednášet na univerzitě a celkem mám ještě devět vnoučat a pět pravnoučat.
Samozřejmě jsem se o politiku v Německu také zajímal, ale když došlo k maléru, cítil jsem, že to není můj problém. Když je tady problém, tak vím, že je to náš problém, a víc se mě to dotýká.

A jak se s vaší životní zkušeností díváte na současnou politickou kulturu v Česku?

Stav politické kultury v Čechách je žalostný a je výsledkem padesátileté absence politické kultury. Tady celou tuto dobu šlo většině lidí jen o to nějak přežít, a to pokud možno nepoctivě.

A vidíte nějakou šanci, že se z toho jednou dostaneme?

Myslím, že ano. Věřím, že mladší generace postupně přijde k rozumu. Vidím to konkrétně v rodině: ti mladší jsou solidní a pracovití lidé a snad se rozmnoží, určitě taky nejsou sami. Proto jsem optimista.
(Napsáno pro Roš chodeš)