Jiří Paroubek minulý týden v Rytířském sále hotelu Kempinski v Praze slíbil lidem ráj na zemi a použil na to - když to trochu zjednodušíme - zcela nerytířský recept: jánošíkovský. Navrhl, že nebudeme šetřit a budeme ještě více utrácet: chybějící peníze vezmeme bohatým a firmám. Šéf svazu průmyslu Jaroslav Míl to komentoval lakonicky: „To je skvělý scénář na přidušení ekonomiky a přímou cestu ke státnímu bankrotu. Firmy i bohatí lidé se snadno daním vyhnou a přesunou sídla jinam. Státu zbudou jen dluhy“. Tento model již zkrachoval i v bohatém Švédsku v osmdesátých letech. Vím o čem mluvím: V našem domě v Bonnu měly fiktivní sídlo dvě firmy našich švédských přátel jen aby doma nemusely platit daně.


Jan Werich říkal: „V bibli je hodně moudrých podobenství, která můžete klidně přijmout, aniž byste se musel stát křesťanem. Jedno z nich je podobenství o ráji. Kdo pojí ze stromu vědění, bude vyhnán z ráje. To je přece hluboká pravda. Kdo ví, je vyhnán z ráje blbosti. Hloupí lidé žijí v ráji, který si nosí s sebou. Jakmile začnete přemýšlet, jakmile začnete vědět, je ráj v hajzlu… Místo něj se ocitnete v pekle otázek a pochyb.“
Proto si můžeme dovolit říci, že každý jednoduchý recept na to, jak žít v ráji, s kterým marketingově řízené strany přicházejí, je nezodpovědný podvod na voliče a povede jen k dalšímu zhoršování naší situace: odstěhují se od nás nejen bohatí, ale hlavně továrny a s nimi jejich peníze, což povede k větší nezaměstnanosti a hlavně to zatíží naše děti a vnoučata. Ti všichni budou muset dluhy zaplatit. Podle posledních odhadů v následujících letech světová ekonomika poroste jen o jedno či nanejvýš o dvě procenta a nám hrozí schodky ve výši 180 až 240 miliard. Loňský schodek činil více než 200 miliard. Pan Paroubek chce ale podle toho, co říká, ušetřit jen asi 55 miliard, což by mohla být časem cesta směrem ke státnímu bankrotu.

Problém je v tom, že zodpovědná strana musí chtít nedat nikomu svou zemi, musí se starat především o její budoucnost. I tohle moc dobře věděl Jan Werich, když říkal. „Nebojujete jen proto, abyste vyhrál. Bojujete především proto, abyste se nedal. Nad lidskou blbostí se taky nedá zvítězit. Ale nikdy se nesmí přestat proti ní bojovat.“ Tahle starobylá moudrost se rovněž z naší politiky díky redukci všeho stranického konání na vítězství vytratila i za cenu někdy třeba neopravitelného poškození země, ale dokonce i vlastní strany.

Moderní levice již od XIX. století nebojuje za to, aby se měli všichni stejně dobře, tedy o co nejmenší rozdíly mezi bohatými a chudými, o rovnost příjmů, ale o rovnost šancí a sociální smír, jak to předváděl třeba Gerhard Schröder. To, s čím přichází levice u nás, je naopak snaha podporovat co nejvíce ty, kteří jsou zcela závislí na státu a do státní kasy nic nepřináší. V Německu mají tuto situaci dobře propočtenou. Daně tam platí 25 milionů lidí a z těchto příjmů žije celá populace, která má 82 milionů duší. Přičemž jen pouhá dvacetina z těch 25 milionů vyprodukovává 40 procent státních příjmů a pětina z nich dokonce 70 procent.

Situace u nás nemůže být o moc rozdílná, jen výchozí čísla jsou menší: je nás pouze deset milionů. Strana, která nepodporuje zmíněné nejproduktivnější skupiny obyvatelstva, si pod sebou podřezává větev a pracuje na strmém pádu vlastního státu. Vlastně jde o starý fanatismus, který Jan Werich taky přesně okomentoval, když řekl: “Fanatismus je určitý nedostatek statečnosti. On je to strach přijímat svět v jeho složitosti. Fanatismus je cesta k zjednodušení života. Je to útěk před odpovědností, kterou člověk přijímá tím, že se pořád rozhoduje. Fanatik se rozhodne jednou provždy a utíká do své jedné pravdy jako do krytu. Schovává se v ní.“ I rytíři, pod jejichž zbrojí sociální demokraté přednášeli své recepty na boj s krizí, na to přišli, stali se věrnými poddanými králů a platili jim daně. Říkáme, že se začali chovat státotvorně.