Skoro současně se objevily v médiích dvě zprávy. Zaprvé, že od 1. dubna 2010 nahradí současného ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka historik a bývalý ředitel Moravského zemského muzea Jiří Pernes, který prohlásil 19. února 2010 pro páteční Právo: „Podle mého ústav je historická instituce, která má sloužit demokratické společnosti objasňovat ne zákulisí, ale principy totalitního systému… Svazky jsou věc veřejná. Kdokoliv sem může přijít je nastudovat. Ale nemusí to být zrovna mluvčí nebo pracovníci ústavu, kdo bude informovat o tom, že jsme přišli na to, že tenhleten spolupracoval s bezpečností a udával herce.“

Přesně to, co pan Pernes kritizoval, ale hned druhý den předvedl badatel Radek Schovánek, když pro Mladou frontu Dnes prohlásil: „Nejvíc mě udivilo, že lidé byli nadšeni demokratickým procesem a doslova odečítali slova ze rtů tehdejších politiků, ale tajné operace StB běžely s vědomím komunistické strany na plné obrátky… Tehdejší ministr vnitra Josef Pavel to mohl zastavit – ale nepodnikl zhola nic. Komunistická strana se nehodlala s nikým dělit o řízení země. A každého, kdo to zpochybňoval, nemilosrdně odstavila.“

Neznalosti badatele Schovánka a jemu podobných, které na sebe bezelstně prozrazuje, jsou zřejmě tím hlavním důvodem, proč Ústav pro studium totalitních režimů si získal tak rychle – byl založen zákonem z 8. června 2007 – mezi širokou veřejností spíše negativní pověst.

Když se nějaký badatel, který se zabývá událostmi roku 1968, nechá překvapit tím, že lidé byli nadšeni z tehdejších politiků, zatímco StB a KSČ pracovaly na plné obrátky, tak je buď ignorant, nebo amatér. Masa všude – a to nejen u nás – reaguje vždy neracionálně, emotivně, takže třeba na podzim roku 1968 tleskala Dubčekovi před parlamentem akorát v době, kdy si on v této budově nechával schvalovat tzv. pendrekový zákon, aby proti těmto demonstrantům mohl poslat bezpečnostní složky a milice. Apropo o chování mas vyšla excelentní kniha Eliase Canettiho Masa a moc. Ale podobně po podpisu Mnichovské dohody vítala francouzského premiéra Daladiera jásající Paříž, ač jemu samotnému z toho bylo nevolno, jak si můžeme přečíst třeba v knize Mnichovský přízrak.

Ještě pozoruhodnější, řečeno diplomaticky, je však tvrzení badatele Schovánka, že tehdejší ministr vnitra Josef Pavel mohl práci StB zastavit. Ač nejsem historik, ale jen pamětník, moc dobře si vzpomínám jak tehdejší ministr vnitra, který nastoupil do funkce 8. dubna 1968, sváděl tvrdý boj o jmenování svých náměstků a za šéfa StB byl proti jeho vůli vládou až v půli června jmenován bývalý Reicinův zpravodajský důstojník Viliam Šalgovič, který byl podezřelý ze spolupráce s KGB. Mimochodem také hned po listopadu 1989 spáchal sebevraždu.

Pokud si vzpomínám, ministr Pavel sám ho do funkce nikdy na protest neuvedl a Viliam Šalgovič se po celou dobu – jak se později ukázalo - zabýval jen přípravou intervence cizích vojsk na území tehdejšího Československa. Nový ministr Josef Pavel co nejrychleji poté, co nastoupil do funkce, tedy v půli května 1968, zrušil platnost některých směrnic pro StB, zakázal například používání operativní techniky proti našim občanům, pokud nešlo o činnost „související s cizími tajnými službami“ atd. Josef Pavel rovněž odmítl kontinuitu v práci Sboru národní bezpečnosti, plánoval očistu od náčelníků a předních funkcionářů StB, kteří se podíleli na nezákonnostech. Dokonce s nimi odmítl i osobně jednat, a zřejmě proto Šalgoviče nikdy do funkce neuvedl.

Podle historiků tehdejší funkcionáři StB již od počátku května vyvíjeli aktivní činnost proti novému ministru Pavlovi. Vytýkali mu, že se nezastal bezpečnostního aparátu proti veřejné kritice a že svými vystoupeními ve sdělovacích prostředcích poškozoval prestiž StB. Pavlovu neochotu ke komunikaci využívali příslušníci StB k tvrzení, že ministerstvo neřídí. Získali velký vliv především v kontrarozvědce, která pracovala proti tzv. vnitřnímu nepříteli, kde panovaly největší obavy ze zamýšleného propouštění.

V rozvědce naopak dominovali funkcionáři podporující Pavlovu koncepci, protože stará organizace jim nevyhovovala a její pracovníci měli zkušenosti ze západu. Politika nového ministra získala podporu též ve štábních útvarech ministerstva a ve Veřejné bezpečnosti, tedy uniformované policii.

Nové vedení ministerstva začalo práci Veřejné bezpečnosti preferovat, mj. i zvýšením platů. Také se v té době poprvé objevilo číslování policistů, aby byli identifikovatelní. Po srpnu 1968 zase rychle zmizelo. Veřejná bezpečnost se proto ministrovi stala oporou v zápase s funkcionáři StB.

Zřejmě na nátlak sovětského vedení při květnovém jednání s delegací KSČ schválilo předsednictvo ÚV KSČ na návrh předsedy vlády Černíka vytvoření Ústřední správy zpravodajských služeb a její vyčlenění z působnosti ministerstva vnitra, aby na ně Josef Pavel neměl vliv.

Ministr vnitra se ale usnesení nechtěl podřídit. Zabránil proto projednání návrhů příslušných zákonů ve vládě a zadal zpracování analýzy činnosti StB a posudku specialistů na připravované návrhy zákonů. Na základě analýzy připravil pro předsednictvo ÚV KSČ zprávu o StB s doporučením ponechat kontrarozvědku Ministerstvu vnitra. K projednání těchto návrhů už ale nedošlo.

Začátkem srpna byla zahájena první etapa změn v kontrarozvědce. Její působnost byla zúžena na obranu před cizími tajnými službami a na ochranu státního tajemství a jejich služebny byla řádně označeny. Byly zrušeny výkonné útvary Státní bezpečnosti pracující na vnitřní problematice. Zdá se proto, že si snad můžeme dovolit říci, že naopak ministr Josef Pavel udělal co mohl.

V polovině srpna se dokonce zdálo, že Pavel svůj zápas o charakter StB vyhrál. Vše ale skončilo příjezdem okupačních vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968.

Tohle všechno by měl ale každý badatel vědět, jinak si nezaslouží toto pojmenování. Za výstupy badatelů z ústavu – pokud nejde o amatéry - je zodpovědný ředitel a pokud nedokázal takovýmto výstupům zabránit, je dobře že odchází, i když jeho zásluhy za vytvoření ústavu nelze nikterak zpochybňovat. Základní informace by měl mít o této době ovšem i redaktor (značka –gag-), který rozhovor s badatelem Schovánkem vedl pro Mladou frontu Dnes a měl mu oponovat.

Napsáno pro ČRo 6