Jsem mistr nedopsaných knih (rozhovor s Jiřím Grušou)

21. 03. 2010 | 08:01
Přečteno 9530 krát
„Vybrat si ohyb Vltavy jako strategické centrum nebylo těžké. Mokřiny (braca) a pevnost (dunum) Týn se hodily už Keltům bývalého Bójska. Z Bragy byla Praha. Čistě podle polohy — sedm pahorků a řeka — by se tu dal založit třeba nový Řím: to by se ale někdejší našinci nesměli rozhodnout pro přehlednost. Její idylu poznáte ještě dnes. Stačí se vyšplhat na Říp. Při dobré viditelnosti spatříte celou zem. Ten pohled blaží i tísní.“ To je diagnóza, kterou Jiří Gruša (nar. 1938), básník, prozaik, esejista a překladatel, vystavil Česku z exilu.

Pohled zvenčí je vždy jiný a má ostřejší kontury: ukazuje, jak nás vidí jiní. Přestože jeho nálezy byly přesné a po roce 1989 by je konečně mohl svobodně publikovat i doma, právě toho roku psaní jako hlavní povolání opustil a věnoval se diplomacii. Loni, v roce 2009, se ke svému psaní vrátil zase na plný úvazek.

* Jiří, tobě před časem v Praze vyšlo druhé rozšířené vydání knihy Česko, návod k použití a skoro současně vyšel výbor ze Sešitů, kde je rovněž plno tvých textů. Od doby, kdy jsem tě poznal, jsi zdůrazňoval, že jsi spisovatel, že je to tvé poslání, a najednou přišel rok 1989 a ty jako bys na to zapomněl a vrhl ses do diplomacie. Na čas jsi byl dokonce i ministrem…

Inu, neodolal jsem svodu moci mocných. Moc bezmocných jsem znal. Je to riskantní „ne“ směrem nahoru. Literáti jsou zde obzvlášť pilní, většinou volí profétický tón. Varují před zlou budoucností jako Orwell v románu 1984 nebo Čapek v Bílé nemoci. Já jsem to zkoušel s Listy z Kalpadocie. Moc mocných je „ne“ směrem dolů. Kdo s ní souhlasí, má klidnější život. Jako literát ji můžeš chválit a rozmnožovat plejádu propagandistů, typickou pro každý systém. Abychom nežili tak docela z dobrého svědomí, je třeba podotknout, že spisovatelé doprovázeli i kdejakou nestoudnost. Moc mocných však musí umět také nějaké solidní „ano“, jinak by se totiž dlouho neudržela. Mě zajímalo, jak funguje jako pozitivum. A byla to báječná zkušenost. Ukázala mi, že žádnou moc nesmím moc chtít, pokud se nechci proměnit v bestii nebo blba. Začal jsem dokonce psát esej „Moc mocných“, ale jako obvykle jsem ho nedokončil. Jsem totiž mistr nedopsaných knih.

* Kolik nedopsaných jich máš?

Nejmíň pět. Začátek toho, čemu říkám „narativ místních jmen“. Potom rozepsanou novelu Život v pravdě aneb lhaní lásky, kupodivu česky. Asi proto, že jde o parafrázi mé pubertální příhody. Gruša velvyslancem, Beneš jako Rakušan a zahozené Rýmovačky. Text, který vypadl ze starých papírů. České epigramy a kalambúry k dobovým příhodám — od vojny až do vídeňských časů. Dohledávám k tomu další šplechty.

* Lze si tak vysvětlit i to, proč jsi nevsadil v zahraničí na sebe jako na literáta a nevěnoval se pouze psaní, když jsi již v roce 1989 psal německy dokonce i verše a měl jsi za sebou překlad knihy Pavla Kohouta?

Líbilo se mi být součástí existujícího příběhu a ne si nějaký vymýšlet. Doma jsem nechtěl být machtkonform, venku marktkonform. Macht (moc) a Markt (trh), to byla nejenom slovní hříčka, ale zkušenost. Konformita s literárním trhem znamenala každé tři roky dodat nějakou knihu. Úživný bestseller se při mém typu psaní nemohl dostavit. „Schreiben Sie ezählerisch“, piště vypravěčsky, radil mi hamburský nakladatel, já to však neuměl. Že by to šlo také esejisticky jako v „návodu pro Česko“, to mi ještě nedocházelo. Už roku 1988 v Budapešti — u Györgye Konráda — jsem s despektem mluvil o „exprofétech a prodavačích slov“ jako o dvojím typu špatného psaní. Jenže rok nato ze mne byl exprofét, jehož proroctví se naplnilo.

* Jak píšeš v současné době? Česky, nebo německy? Česko — návod k použití tu vyšel v českém překladu, který jsi jen korigoval…


Německy. Ale postarali se o to mí Češi. Vyhazov z jazyka je vždycky drama, ale vyhazov z malého jazyka je tragédie. Abych nezahynul, zkoušel jsem němčinu.

* Nezahynul? Narážíš na tak často citovanou Dykovu báseň?

Ano. Na jeho „Země mluví“, na veršík „Opustíš-li mne, zahyneš!“ Moje odpověď zněla: „Maminko, nemluv tak vyděračsky, chovej se líp ke svým dětem!“ Dyk to však myslel dobře. Roku 1915 ho míchla značná část české společnosti, která se podbízela Vídni. Ale už tenkrát to bylo ambivalentní rýmování. Maminku zachránili lidé, kteří ji opustili. Viz Masaryk. Začínalo nejparadoxnější století novověku. Že jednou jako nám dvěma pomůže právě němčina, tomu by Dyk neuvěřil. To jsou však rizika uterální lyriky.

* To je co — děložní lyrika? To slovo dobře známe, s mediky jsme chodili na Albertov do hostince Uterus.

Totalitární terminologie se točí kolem rodidel. Národ, národní zájmy atd. Češi si vymysleli sousloví „národní socialismus“, které — po germanizaci v Chebu — udělalo fatální kariéru. K tragikomice našich nedávných dějin patří skutečnost, že ani po druhé světové válce nikomu nevadilo, když si politická strana, která chtěla čelit komunismu, říkala „národní socialisté“. Uterus je mateřské břicho, uterální lyrika ho mytologizuje a přináší uterální politiku. Romantizaci, emocionalizaci vágních cílů. Čechie, Germania, Rosija, francouzská Marianne a ovšem „rodná“ Strana nabízí množení bez IQ pomocí nelásky k nerodákům. Doufejme, že se lidem podaří tenhle uterální Unfug překonat.

* Ale mateřskost je přece něco přirozeného…

No právě! Dva body každé biografie nemůžeš odstranit. Rodičku a rodiště. K tomu se váže dětství a dospívání, mateřština a otčina, Mutersprache otevírá Vaterland. Z tohoto rámce vycházejí všechny narativy plus jejich literární záznam, ale jen individuální, mateřská mírnost může dát smysl pro míru a individualitu. Jistý „mariánský“ rozměr světa — teď ze mne mluví někdejší ministrant — zmírňuje ostří otčin, „fructus ventris tui“, plod života tvého, je Boží kompetence. S takovým pozadím můžeš vzdorovat všem patriarchům. Nejde tedy o národní jazyk, ale o komunikativní kompetenci.

* Jenže i ta komunikativní kompetence vychází z různých konotací: z dětského žvatlání, z pohádek, z maminčiných průpovídek, z překladu bible, ze znalosti místní literatury, a to nejen té klasické atd. Jan Werich říkal: „Rodný jazyk neslyšíte jen ušima jako jiné řeči, které jste se naučil. Slyšíte ho taky žaludkem, který se vám sevře, taky srdcem, které se rozbuší, nebo zádama, kde vám přejde mráz… Ona totiž řeč vlastně není znalost slovíček, nýbrž melodie, inflexe.“ Jak ses s tímhle vyrovnal?

To je hezký příklad, odkazuje totiž i k tomu druhému V — k Voskovcovi. Skutečnou kompetenci měl Werich jen s ním. Jako dvojjediný fenomén ztělesňovali tvořivou sílu první republiky. Tenkrát se z Dykovy zemité Velemáti stala res publica, žijící z osobní svobody občanů. A nakonec jediný vpravdě filozofický zpěv, čili moudrost jako cantus, stvořili V&W. „Život je jen náhoda“ pomáhá víc než tucet sókratovských knížek. Ale i oni museli do exilu. A nakonec volit mezi hlavou a žaludkem. Werich se neuměl obejít bez pohádek, Voskovec bez pravdy. Proto byl ochoten říkat ji anglicky, když česky mlčela. Oba trpěli, Voskovec ztrátou spontánní elokvence, Werich vědomím, že ji omezuje. Nakonec právě on seděl v Národním divadle, když se tam degradovala Charta. Jak víš, umřel na depresi. Voskovec trpěl nostalgií, ale ne výčitkami. Zažil jsem ještě oba. Wericha jako smutného klauna am Stammtisch v Klubu spisovatelů, Voskovce v porotě ceny Egona Hostovského, kterou jsem dostal za Dotazník. Komunikativní kompetence znamená dospělost, jednotu intelektu a srdce, duo V&W za všech okolností. Někdy i další jazyk, kde se k emocím dostáváš po částech. K melodice spíš tím, že jí nasloucháš a pak do ní dokonce zabuduješ svůj akcent. Protože, jak se říká, emigrant je člověk, který kromě akcentu ztratil všechno. A tak v poslední době dostávám dopisy od německých čtenářů, kterým se líbí, jak zacházím s jejich plus mým jazykem. Zrovna minulý týden jsem dostal jeden obzvlášť krásný. Jde to i bez romantiky.

* Co máš proti romantice?

Romantikou začíná celý ten malér. Herderova teze, že „jazyk je duší národa“, zabrala nejen u Slovanů, které chválil, ale hlavně u Prusů, z kterých pocházel. Nabízel němčině imperiální duktus. V tehdy čerstvé Rakouské říši vypukl jazykový spor neuvěřitelné intenzity. Duše národa tu znamenala tucet rivalit. Němčina v nich nakonec symbolizovala pýchu. Proto se nestala angličtinou kontinentu, ačkoli měla a má nejvíce mluvčích. Proto ji za nacismu muselo opustit čtyři tisíce superliterátů, rodinou Mannů počínaje a Stefanem Zweigem konče. Ein Aderlass, pouštění žilou, které se konalo ve všech jazycích, kde se prosadil uterální žvást. A ve všech se nakonec objevil diktátor, který se postaral o devastaci „rodného“ jazyka, o vnitřní nebo vnější exil jeho kvalitních autorů, o jejich Sprachlosigkeit, „bezjazyčí“. My ale tohle slovo nemáme, znamená však vykořeněnost, depresi, alkoholismus a suicidální sklony, protože máš nejvyšší filologické know how, které najednou nefunguje. Žiješ tedy jako zatoulaný hafan, který se lokalizuje záchranným štěkáním. A když se po letech dostaneš zpátky, není to návrat ztraceného syna, ale homecoming. Jen příchod mezi domácí, kterým připomínáš jejich kolaboraci, anebo úspěch svého odchodu. Obojí se neodpouští. Navíc i nyní riskuješ — jako Solženicyn —, že se ti nad hrobem rozpláče Putin. Problém je „Mátizem“, ne její děti.

* A přitom to byl právě Pražan Bernard Bolzano, který jasně formuloval, že jazyk má roli pouze pomocnou a není jediným nástrojem poznání světa. Národ podle něj tedy neformuje řeč, ale úkol, který si před sebe klade. Právě to se však z České republiky zcela vytratilo, nebo se tomu naše politické elity vyhýbají. Proč je tomu tak?

Protože ten herderovský koncept vypadal jistěji a přinášel tehdejším mocipánům výhody. Mohli se znárodňovat a růst. Bolzano přinášel hned trojí inovaci, která byla tak či onak kostspielig. Jako kněz odkazoval k reformám, které církev uskuteční až sto let po jeho smrti. Jako filozof nekázal dialektickou negaci, ale systemizaci pomocí včleňování. Byl totiž také geniální matematik, který se zabýval nekonečně malými čísly a jejich vztahem k těm velkým. Tedy závislostí a souhrou. Kdyby Dyk napsal svou básničku už tenkrát, jistě by se ho Bolzano — pro případ překladu — zeptal na určitý člen, který čeština nemá. Protože Die Erde spricht znamená, že maminka umí jen česky, zatímco Erde spricht počítá se všemi jazyky zeměkoule. A to už tenkrát byla správná diference. Bolzano tedy nebyl naivní, jak se mu vyčítalo, nýbrž přesnější. Jeho preciznost mohla Evropě ušetřit hekatomby mrtvých. Zemský patriotismus mínil zem jako Land, tedy obdělávaný a obývaný prostor. Obyvatelnost je ovšem také domluva. Slovo jako logos a dialog. Na tom se dodnes nic nezměnilo. Žaludek a srdce jsou orgány trávení a krevního oběhu. Erde je planeta, která se díky komunikačním inovacím proměnila v global village. Politici, kteří nechtějí vědět, že demokracie není jen o vůli většin, ale zejména o úctě k menšinám coby možnému zdroji kreativity, by si měli vzpomenout na rok 1933 v Německu. A u nás na rok 1946. Tehdejší většiny žaludku a srdce ublížily vlastnímu národu víc než vnější nepřítel. Bernard Bolzano by měl mít ve Sněmovní pomník.

* Vrátil bych se k tobě. Pro tebe byl vstup do němčiny vlastně psychoterapie?

Tak nějak. Ale i návrat životní dynamiky. Plus praxe svobody. Dokud jsem své texty nabízel česky, byl jsem závislý na zprostředkování znalců. Jak si pamatuješ, bylo mezi nimi dost fízlů, kteří hlásili do Prahy, co kdo řekl. Nebo na pomoci osob, které samy psaly a provozovaly zmenšování konkurence. Změna jazyka byl ovšem tvrdý šok. Skončil jsem v nemocnici a chvíli to vypadalo, že oslepnu. Pak ale začala, abych parafrázoval titul své někdejší sbírky, „světlá lhůta“ mého života.

* V čem?

Přestalo očůrávání typické pro malé revíry. Když tě neměli rádi v Hamburku, mohl jsi do Mnichova, Vídně nebo Curychu. Do srovnatelných velkoměst. V Čechách je vázanost Prahou vážný problém. Snadno se vytvářejí mentorské okruhy. Už Karásek ze Lvovic, když si to rozlil u Šaldy, se nadosmrti nezastavil. V Německu se so ein Literaturpapst — literární papež — nemůže prosadit tak dominantně. Mohl jsem prostě opustit böhmisches Dorf…

* Zapomněl jsi, že té vesnici se u nás říká „španělská“?


Skoro. Ale böhmisch není tschechisch, nýbrž „bohemicky“! Bolzanovsky dvojjedině. Aby to ovšem nevypadalo, že si stěžuji, protože jde o metaforu malosti a nesrozumitelnosti. Jsem Čech, který z Čech nechtěl, který v nich však od první publikace až do expatriace žil s cenzurou, šikanou a kriminálem. „Mezi Čechy domov můj“ neznamenalo „zemský ráj“. Nehledal jsem Staatsbürgerschaft, získal jsem Sprachbürgerschaft, občanství jazykem, jak to nazval Richard von Weizsäcker. Přesto jsem jednou hořce litoval, že jsem odešel. To když jsem dostal zprávu o smrti syna Martina. Moje první myšlenka byla: „Blbče, kdybys byl zticha, byl bys mu nablízku a jistě by se to nestalo!“ Mlčet ale bylo tenkrát v protikladu s mým pojetím světa. Že existuje také cosi jako shoda protikladů, na to jsem ještě nevěřil.

* To myslíš jak?

Postaru, filozoficky. Že věci se sejdou ne podle momentální logiky. Kontrast a konsenzus mohou být kamarádi. třeba ten Kohout. Jako kluk jsem ho sepsul za jeho stalinské verše, pak jsem se s ním sešel v samizdatu a nakonec mi pomohl v krizi kolem synovy smrti. Byl jsem na volné noze a zcela neschopen napsat jedinou řádku. Ten překlad mě zachránil. I když jsem ho podepsal jako Georg Birno. Německým překladatelem jsem se nehodlal stát. Anebo jiný paradoxon. Hrabalovy poklony a sebekritiky. Uškodily mu? Jistě si pamatuješ na jeho dopis v Die Zeit, když vyšla má antologie Verfemte Dichter, básníci v klatbě. Heinrich Böll ji pochválil, ale Bohumil Hrabal napsal hlavnímu německému týdeníku čtenářský dopis, že u nás klatby nejsou.

* Tenkrát existovala tvrdá, bipolární hranice. Oběma nám sebrali občanství a byli jsme pro oficiály v Praze zrádci…

A tu hranici navrtávali i Hrabalové. Také oni byli cizinci ve vlastní zemi, neodcházeli však, protože věděli, že nejdou „auf lepschi“, ale na horší. Na lepší se chodilo za Franze Josefa do Vídně, takže tahle německá fráze je důsledek české migrace. Jako migrant jsi mohl zpět. Jako emigrant sotva a jako exulant jsi byl persona non grata.

* Jak s touto zkušeností vnímáš češtinu dnes?

Jako chlapec z pardubického Skřivánku v ní vidím skřivánčí pole, na které se coby postarší vejr mohu a nemusím spustit. Navíc žiji ve světě báječné propojenosti. Moderní komunikace, internet, mobily nejenom pro debily, to všechno umožňuje jazykovou prezenci, o které se nám dvěma ještě ani nesnilo. Ovšem technologie je vždycky také ideologie. To komunisti podcenili. Chtěli jen ty mašinky, ale přišly i myšlenky. Tenhle fenomén má jistě spoustu háčků, ale jak dokazuje náš e-mail interview, izolace starého typu je fuč.

* Změnila znalost němčiny tvoje zacházení s češtinou?

Ano, musel jsem redukovat naše pábení — čili „babbeln“. Díky Hrabalovi si tohle slovo lebedí v češtině. Mně ovšem teprve v Německu došlo, že pábíme víc, než je zdrávo. V angličtině existuje „to bubble“ — dělat bubliny. Ty ale musíš „to burst“, propíchnout, když se chceš domluvit.

* A co ses přitom o češtině dověděl?

Že má krásné vokály a komické konsonanty. A že ji není radno podceňovat, protože její gramatikální „hardware“ snadno dešifruje falešná pojmosloví. A že naše pojetí přítomného času s dokonavým a nedokonavým videm je filozofičtější než všichni Hegelové, Marxové či Heideggerové.

* A jak jazyk proměnilo dvacet let svobody?

Když moje vnučka před časem pronesla: „Dědo, to je pohodový“, musel jsem chvíli přemýšlet, co má na mysli. Pak mi došlo, že míní behaglich. Jako obvykle jsem hned asocioval, jak se to řekne anglicky, ale zjistil jsem, že to skoro nejde. Neboli že příbuznost mezi češtinou a němčinou je větší, než si připouštíme. A vzpomněl jsem si na Egona Hostovského, který se v roce 1968 divil mluvě mé generace. Přesto se válím smíchy, když v Praze čtu reklamu přes celý barák: „Poradíme vám v noteboocích.“

* O čem ta proměna vypovídá?

O internacionalizaci a svébytnosti zároveň. A že nějaké to Unbehagen vždycky zbude. Navzdory téhle pohodě jsem v posledních šesti letech měl skoro denně co dělat s autory, kteří měli podobné a často horší maléry než kdysi já. Jako prezident světového PEN klubu jsem musel rok co rok tematizovat desítky vražd a stovky rozsudků spáchaných na autorech, kteří si troufli převzít garanci za to, co říkají. Už v Tváři a Sešitech jsem spisovatelský džob popsal jako odvahu dát jménu relaci, kterou jsi osobně vymezil.

* A propos Sešity pro mladou literaturu, které řídil tvůj přítel Petr Kabeš. Na výbor z jejich textů reagoval nedávno v Lidových novinách Bohumil Doležal, který, když to zjednoduším, napsal asi toto: Tvář založili začínající básníci, kteří si s vydáváním nevěděli rady, pak tam nastoupila skupina profesionálů Mandler, Hejdánek, Němec a Havel a časopis dostal vysokou úroveň, což vadilo tehdejšímu Svazu československých spisovatelů. Později si ÚV KSČ vymínil, že z Tváře musí odejít pánové Mandler, Němec a Hejdánek, což redakce odmítla, a proto Tvář přestala vycházet. Pan Doležal končí slovy: „Z toho je snad jasné, proč vznikl časopis Sešity.“ Jak se na tento starý spor díváš dnes a o čem svědčí?

Hm, takže jsem zase doma. Nahoře sekal, dole žal, říkával Kabeš o Bohumilovi. Zkusme se držet fakt. Můj estébácký spis se jmenuje Tvář. Byl na mne založen při jejím zakládání. Estébák sledoval potenciální trestné činy. Já jsem byl opravdu čerstvý básník. Prvotina mi vyšla v dvaašedesátém, měla ohlas, který rozmnožily i moje rozhlasové texty. Kolem roku 1960 se s typicky českým zpožděním začala projevovat destalinizace i u nás. Mladíci jako já mohli publikovat, aniž museli skládat stalinské dithyramby. Třicátníci a čtyřicátníci, kteří nepropadli svazáckým iluzím, mohli nabízet starší rukopisy. Bylo nás — začínajících básníků, dramatiků a kritiků — spousta. Potřeba někde tisknout očividná. Jenže vydávat za socialismu jakýkoli časopis znamenalo zu knacken dané regule. Až pak jsi je mohl adaptovat. Musel jsi získat příznivce, politické O. K., nakladatele a rozpočet. Pobíhal jsem tedy od čerta k ďáblu, hledal zájemce a nakonec zval Na Kleovku.

* Ke Goldstückerům?

Ano, k mé prvotině přibylo i moje první manželství. A tím i můj podnájem a němčinářský trend, nejtrvalejší následek vytváření Tváře. Předtím mne bavila víc angličtina. Němce jsem viděl tradičně česky. Tady však byla knihovna, hory slovníků a mezinárodní zkušenosti. Eduard Goldstücker byl komunistický intelektuál prvorepublikového ražení, který se z anglického exilu dostal jako náš první vyslanec do Izraele. Za procesů unikl jenom o fous provazu, za Chruščova směl ven, šéfoval pražské germanistice a později dokonce Svazu spisovatelů.

* Takže jsi vypadal jako arivista?

Možná, v estébáckém spise je řada záznamů, které mne takto vidí. Ale můj sestup byl rychlejší než můj Aufstieg, takže dnes takové komentáře působí závistivě. Jisté je, že jsem měl možnost zažít zblízka i politické osudy a mezinárodní klientelu, která se Na Kleovce objevovala. Od Husáků až k Smrkovským, když je pouštěli z lochu. Liblickou konferenci jsem vnímal z kuchyně. Nejdůležitější ale byly kontakty s reformní částí českého literátstva. Bez Klímů, Vaculíků, Kosíků a jim podobných, bez jejich vlivu ve Svazu spisovatelů, se nedalo založit nic liberálního. Tito včerejší příznivci socialismu se začali stydět za svou naivitu. Stávali se z nich ironici, erotici a hlavně reformisté.

* Ty jsi byl ale spíš praktik, ne?

Organizátor plus poeta! Určitě ne „Der arme Poet“ a la Spitzweg v duchu německé romantiky. Už Jiří Lederer ve svých Rozhovorech z roku 1975 s údivem líčí mé manažerské jednání v kanceláři stavebního družstva, které jsem založil, abych nemusel do normalizačních kádrovaček. Družstvu vděčím za dopsání Dotazníku. Organizátor jsem byl už odmala. Když komunisti zavřeli salesiánskou oratoř, udělali jsme s Aloisem Švehlíkem její variantu u nás na verandě. Tak začala dlouhá řada podobných akcí, na jejíž konci je například Česká knižnice v němčině. Myšlenka na časopis se zrodila na koleji, konkretizovala na filozofické fakultě, ve Slávii a dopekla se u nás v bytě. Musel jsem ovšem na vojnu. Dva roky v nějaké té Plané, řiti zakopané. Při kubánské krizi mi ale pomohly moje tlumočnické schopnosti. Soudruzi důstojníci nevěřili vlastní informační síti, a tak jsem jim překládal, co se vysílá odjinud. Za to jsem si mohl vybrat posádku v Praze a dostal i místo korektora v nakladatelství Naše vojsko. Mohl jsem tedy na sjezdu spisovatelů v roce 1963 za „mladé autory“ požádat o Tvář. Měli jsme úspěch. Pak mi však nabídli místo šéfredaktora s podmínkou, že vstoupím do strany. Já ale, jako syn otce, který v padesátých letech musel do dolů, jsem stranu věru nemiloval. Vymluvil jsem se tedy, že se necítím být dost zralý, a hledal straníka, který by to vzal se mnou. Pištora byl totiž také nečlen.

* Takže František Vinant jako šéfredaktor představoval taktickou volbu?

Ne. Spojenec a pak i přítel František Petiška — Vinant byl jeho pseudonym —, pracoval jako lékař, kterému rovněž vyšla sbírka. Kývl mi na ten návrh a brzy poté jsme si mohli prohlédnout místnůstku v podkroví svazu, kterou nám přidělili jako redakci. Vinant měl smlouvu o dílo, Gruša a Pištora byli nominální redaktoři. Já jsem dostával takzvanou „relutu“ v Našem vojsku, Pištora výplatu u Vlasty Maršíčka, tajemníka Svazu spisovatelů s kanceláří ve stejném baráku. Maršíček, rovněž Pardubák, angažoval Jiřího rok předtím.

* Mladé literatury se chopil pardubický klan?

Z Pardubic jsem znal jen Pištoru a Vladimíra Medka, s kterým jsem měl brzy zahájit osudnou polemiku. S Kabešem a Tomanem, dalšími Pardubáky, jsem se dal dohromady až při zmíněných schůzkách. Pardubice však měly liberální kořeny, komunisti tam nevyhráli volby a gymnázium, které jsme všichni absolvovali, mělo statečnou tradici. Také divadlo, ve kterém jsem hrál štěky — mě dost formovalo. S Jirkou a Vinantem jsme tedy mohli chystat první dvě čísla. Mně se povedl rozhovor se Sartrem.

* Jak ses k němu dostal?

Byl v Praze, když ve Stavovském dávali jeho hru. Provázel ho A. J. Liehm a ten mi pomohl dojednat schůzku. Potom mě napadlo napsat editorial „Realismus jako mravnost“, nepřímou reakci na debaty o socialistickém realismu. Z toho se měl stát první afront. Ten druhý se týkal poezie poválečných let. Reagoval jsem na Medkův článek „Verš pro Stalina“, kde se vcelku správně tvrdilo, že z básní na sovětského vůdce se nemá vypouštět jeho jméno, jak bylo zvykem po Chruščovově kritice „kultu osobnosti“. Můj argument zněl: nejde o editační normy, ale o politický kýč Kohoutů, Neumannů etc.

* Vyšlo to ovšem v Literárkách…

Vinant se domníval, že jejich vysoký náklad Tváři zajistí větší echo. Měl pravdu. Už jsme se nezastavili. Strhla se pravá bouřka. Několik měsíců si mne podávali ze všech stran. Od 17. února zasedaly komise, stranické organizace a nakonec Ústřední výbor KSČ, který 24. března 1964 ve zprávě o „Poslání a stavu kulturních časopisů“ rozhodl o mé diskvalifikaci. Chtěla se po mně sebekritika. Když jsem se zdráhal, přijel ze západního Německa korespondent Frankfurter Rundschau, že prý nám pomůže. Byl to však bývalý Enderák a agent Stasi, pověřený provokací.

* A to jsi, samozřejmě, nepoznal?

Ne, nebo lépe — on mi nepřinesl text k přečtení, takže v něm zůstaly citáty, z kterých se dalo vyvodit poškozování zájmů republiky mládencem ve vojenské uniformě. Začalo trestní stíhání. Aby se tlak netýkal rovnou časopisu, rezignoval jsem na redaktorskou funkci a zůstal jen v redakční radě s nadějí, že jde o taktický krok, který bude přátelsky honorován.

* Co tím chceš říci?

No, měl jsem pocit, že Tvář bude vycházet v rámci jedné party. Na základě zmíněných usnesení se totiž šéfredaktorem stal kolega, mladý člen strany a redaktor Literárek Jan Nedvěd. Odehrálo se však cosi, čemu se dneska říká hostile takeover. Nejenom já, ale i Pištora a nakonec i Vinant jsme cítili mobbing a raději odešli. Já jsem se navíc — právě od Doležala — dočkal recenze, která tvrdila, že jsem začátečník a neumětel. To mě popudilo, podobný argument se totiž opakoval v celé polemice. Dneska si všechny ty texty můžeš nalistovat v Ročence Českého dokumentačního střediska, která předloni vyšla jako třísetstránkový digest. Nepostrádá to jistou komiku, protože to, co tenkrát tak provokovalo, je dneska samozřejmostí.

* A dál?

Do roka a do dne jsem projel, co se dalo. Měl jsem sice smlouvu na novou sbírku Příchod krásného šílenství, v předtuše podobných recenzí jsem ji však stáhl s tím, že ji vydám pod názvem Právo útrpné. Objevila se však až za čtyřicet roků v souborném vydání mé předexilové poezie, kterému dala jméno. Bez místa a nezaměstnatelný. V roce 1967 jsem opustil Prahu. Byl ze mě totiž neumětel i Na Kleovce — a tak jsem se pokoušel zotavit plus koncipovat text, který se později jmenoval Dotazník.

* To zní trpce, ale zase z toho vznikl výjimečný roman, který dodnes není v české literatuře k přehlédnutí…

Při výsleších — či lépe po nich — jsem si kladl otázku, proč odpovídám. A jestli existuje vláda jazyka, nezávislá na tom, ve které řeči se tě seshora ptají. Když ty nazveš rozhovor s Havlem Dálkový výslech, každý ví, že je to ironický titul, protože otázky a odpovědi frekventují na stejné úrovni. Když musíš vyplnit kádrový dotazník, víš, že tě čeká výslech, pokud se zjistí, žes nemluvil pravdu. Jenže je pravda — to, co se praví — termín použitelný v tomto kontextu? A nepořídil jsem si já své výslechy tím, že jsem se neposlouchal? Později jsem se divil, proč zrovna tahle knížka vyšla v tolika jazycích, až mi pak došlo, že je to nejspíš díky popisu vynucování odpovědí pomocí hantýrky zmocňování… entitlement. A že se tomu dá, abychom se vrátili k Bolzanovi, čelit jen nekonečnou rozmanitostí malých čísel, neboli narativy, které neodpovídají na žádné úřední ptaní. No, a pak přišel vyšetřovatel Smolík a vyhošťovatel soudruh Bastl, který podepsal, ostatně stejně jako tobě, konec mého občanství… aby mi nakonec daroval Sprachbürgerschaft.

* Takže další koincidence, tentokrát tvoje?

Tváři v tvář rozhodně žádný resentiment, ostatně se i po mém odchodu vyvíjela směrem, který se soudruhům nelíbil, a možná víc než ten můj. Objevil se Havel a politický étos dostal dramaturgii. Němce jsem přivedl ještě já. Hejdánka jsem už tehdy ctil jako myslitele. Když se pak dostali do sporu s režimem, sbíral jsem podpisy na jejich obranu. S Havlem jsem navštívil Seiferta, který nám podepsal podpůrnou petici. Jednalo se mi o dva paralelní měsíčníky. Tvář se totiž vyhranila v klasickou literární skupinu. Kolem dokola byly však nejméně tři tucty autorů, kteří měli jiný profil.

* A nebylo právě v tom jisté nebezpečí?

Jiný profil neznamenal protipól. Nejednalo se o žádnou Retourkutsche. Oba kočáry měly jet stejným směrem. Petr Kabeš byl designovaný šéf, který jednal jinak než František Vinant. Podmínka členství v partaji už neměla stejný dopad. Nečlenové, a to nás byla většina, měli sice míň vlivu, ale nebyli nuly. Šlo o politický zápas. Petr se rozhodl v něm zůstat. A že to skončí ruskou okupací, ještě nebylo zřejmé. Tvář brzy vycházela znovu a v mezipauze jí Sešity nabídly celé jedno číslo.

* Čím jste se lišili? Můžeš to pojmenovat?

Filozoficky jsme neheideggerovali, literární akcent byl kosmopolitnější. Ale to právě ukazuje Kabešova antologie. Proto v ní chybějí politické dokumenty. Výnos o zákazu, sledovačky a takzvané „Hodnocení“ z 10. listopadu 1969, kterým začalo moje a Petrovo trestní stíhání. Dostali jsme ten elaborát jako dárek k mým jednatřicátým narozeninám. Ačkoli to nebyla žádná sranda, museli jsme se oba řehtat. Na důkaz škodlivosti naší „tiskoviny“ byl citován čtenářský dopis, který jsem sepsal já sám. Dostávali jsme totiž jen nadšené reakce, náklad stoupal a já jsem měl pocit, že tolik dobroty nevypadá dost seriózně. Napsal jsem tedy negativistický plk a oni ho vzali za svůj. Sborník politických dokumentů, od vzniku Sešitů až k jejich zániku, chtěl Petr udělat zvlášť. Jenže umřel.

* Ale tvá reakce na „Hodnocení“ vyšla.

Jenže taky už skoro před dvaceti lety. A jako doslov k vydání Listů z Kalpadocie. Sešity byly totiž zakázány také za nemravnost tohoto románu, který v nich vycházel na pokračování. Ale pustila se do nás i Moskva. Na důkaz československé kontrarevoluce vydala Bílou knihu, kde jsou dva sešitovské letáky, rozdávané v pražských ulicích. Napsal jsem je v ateliéru sochaře a malíře Koblasy, kde jsme se schovávali, protože v kumbálu na Národní chlastali Rusové.

* Opusťme literaturu. Kdysi jsi řekl, že kdo si nenechá diktovat otázky, jedná správně. Nejsme po dvaceti letech v pasti, protože si zase necháváme diktovat některé otázky? Není právě tohle hlavní důvod blbé nálady a skutečnosti, že jsme nedokázali rehabilitovat politiku jako řádné řemeslo?


Jistě. Pravá odpovědnost je odpovědí na otázku, kterou sis položil sám. Zatímco ti, kdo mluví o odpovědnosti obecně, chtějí, abys jim odpověděl na tu jejich. Náš problém spočívá v tom, že na rozdíl od časů Sešitů a Tváře si riskantní otázky neklademe. Život bez ptaní je prostě příjemnější. Ale jenom tak dlouho, než se otevřou pasti vlasti. Blbou náladu máme, protože tušíme, že nám hrozí myší rozměr. Politika jako řemeslo potřebuje nejméně jednu generaci nemyší praxe. Neboli třicet let. Možná, že se k stoletému výročí Česka zmůžeme na maturu.

* To říkáš z odstupu dvaceti let, které jsi strávil v diplomatických službách a jako ředitel Diplomatické akademie ve Vídni?

Ano, ale právě z tohoto odstupu vím, že je to kakánská kaluž. Řečeno s Robertem Musilem podle jeho románu Mann ohne Eigenschaften, v němž ze zkratky K. und K. vyrobil Kakánii, kde „muž bez vlastností“ trpí nudou a pomluvami. Proto má dnešní prostor Kakánie, tedy Česko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko plus kousek Ukrajiny, Polska a Rumunska podobné potíže. Nejsme sami, kdo musí vyvinout jiné Eigenschaften, anglicky qualities, pro které platí obecná měřitelnost. Naše „schlechte Laune“ je nevůle takovou Messbarkeit přijmout. Proto říkáme, že jsou to cizácké výmysly, které si neváží specifiky. Slovensko-maďarská diskuse, slovinsko-rakouský spor o místní tabule, česko-rakouské tahačky o Temelín atd. atp., to všechno pochází z jednoho lůna. I když ty pražské ostudy jsou trapnější. Viz naše předsednictví EU. Od Karla IV. jsme poprvé měli příležitost říci Evropě něco, čemu musela naslouchat. A bác, už tu byl zase Wenzel der Faule. Tak se německy říká Václavu IV., Václav Lenoch, který byl jako jediný císař Svaté římské říše sesazený za nemravné flákání.

* A jak vidíš českou diplomacii?

Řekl bych, že jí dvacet roků povinné Weltoffenheit prospělo. Doby, kdy hlavním úkolem bylo ušetřit si na auto a přivést si domů whisky, jsou definitivně pryč. Praha — Merl, leden 2010

* Pamatuješ si na heslo z roku 1989 „Zpět do Evropy“? Nemáš někdy pocit, že dnes bychom si mohli zase napsat na plakát „Zpátky z Evropy“?

O to se zajisté mnozí snaží. Ale není kam. Podívej se, jak dopadli Srbové. A se svým dnešním šarmem bychom svrběli i v ruské řiti.

* Proč se podle tebe tak moc Evropy bojíme?

Protože ji nemůžeme přečurat svým klasickým umem a protože s těmi ostatními, opakuji se, to pořád ještě vázne.

* Je pan prezident Václav Klaus podle tebe typický Čech?

Na to by ses měl možná zeptat Doležala, protože Klaus svůj první veřejný textík uveřejnil v jeho Tváři. Pro mne je to typický Rakušan, který jako všichni počeštění austriáci provozuje militantnější češství než zdejší Grušové a Hvížďalové.

* S čím by se mělo začít, aby se naše politika stala „konvertibilní“?

Například tím, co můj někdejší kontrahent Doležal dělá dnes. Vyvinul se z něho špičkový politolog, který takovou konvertibilitu praktikuje na vysoké úrovni. Jinak, Karle, potřebujeme asi nějaký Zauberspruch, a ten si radši nalistuj ve Faustovi.

* Je skutečná změna možná bez důkladnější proměny školství a médií?

Jako někdejší ministr školství musím, bohužel, říci — ano. Jenomže za děsivou cenu. Talentovanější a kreativní odejdou do mezinárodních škol a institucí bez českého feedback. To se nám stávalo dost často. Už Václav Lenoch vyštípal nečeské studentstvo z Karlova učení, a pomohl tak založit několik univerzit, z jejichž konkurence se alma mater nevzpamatovala. Po únorovém puči a potom po osmašedesátém opustili místní máti statisíce synů a dcer. Kdesi jsem četl, že by to vydalo na tucet vysokých škol. Ale, jak vidíš, nezahynuli.

* Co tě napadne, když přijedeš do Čech a podíváš se na naše tištěná média?

Že se bulvarizují i tam, kde mají pulverizovat. A to, prosím, navzdory tomu, že kromě Václaváku nemáme žádný bulvár.

* Nezdá se ti, že jsme ještě dodnes v Čechách nezískali kontrolu nad svým myšlením?

Pokud tím myslíš kontrolu naší bezmyšlenkovitosti, pak s tebou souhlasím.

* A na závěr se vraťme k literatuře. Co píšeš nebo co hodláš psát?

Nejvíc mě baví zmíněný Narativ místních jmen. Neboli příběhy o tom, jak se z keltského „deven“, čili skála, stane Děvín, kde nakonec vypukne dívčí válka. Nebo jak se ze slova pro kyselou vodu „sar/ser“, stane operní hrdinka Šárka. Taky bych rád doplnil Dámský gambit, který tu ještě nevyšel, o ono ještě nedopsané „Lhaní lásky“. Und wie schon eingangs gesagt, můj německý nakladatel po mně chce německy Gruša als Botschafter, zatímco můj český chce německé eseje Beneš als Österreicher.

***

Jiří Gruša (*1938), básník, prozaik, esejista, překladatel a diplomat. Zakladatel literárního časopisu Tvář (1964). Po podpisu Charty 77 a zatčení byl během pobytu na stipendiu v USA v roce 1978 zbaven českého občanství. Žil v SRN v Bonnu, kde působil do listopadových událostí roku 1989 jako spisovatel na volné noze. V letech 1990 až 1997 byl velvyslancem ČR v Německu, v roce 1997 krátce ministrem školství ve vládě Václava Klause a pak opět velvyslancem v Rakousku. Po ukončení diplomatické mise zůstal ve Vídni až do loňského roku jako prezident tamější proslulé Diplomatické akademie. Od té doby je zase jako spisovatel ve svobodném povolání a žije v Merlu u Bonnu. Jeho román Dotazník byl přeložen do řady světových jazyků. Posledních dvacet let píše převážně německy. Kromě několika próz vydal i básnické sbírky Der Babylonwald, Eandersteine ad. V roce 1996 dostal cenu Andrea Gryphia za knihu esejů Gebrauchsanweisung für Tschechien.

Vyšlo v březnovém vydání literárního měsíčníku HOST

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

hermanchromy napsal(a):

To je lahůdka narazit na pana Grušu. A když se k tomu přidá erudovaný Karel Hvížďala, zase se osobní archív oblízne. Klobouk dolů, vážení pánové. Heřman Chromý
21. 03. 2010 | 09:16

grőssling napsal(a):

No, je to takové pražské intelektuálné blábolení, jako vždy, když je u toho Hvížďala. A když se Gruša přidá moudrem, že:

už Václav Lenoch vyštípal nečeské studentstvo z Karlova učení, a pomohl tak založit několik univerzit, z jejichž konkurence se alma mater nevzpamatovala,

prokazuje tím jenom svoji neznalost historie, souvislostí a tím i bezcennosti názorů, ke kterým se dopracoval.
21. 03. 2010 | 10:55

Čochtan napsal(a):

"Proč se .... tak moc Evropy bojíme?"
Protože je nemocná, zdegenerovaná, zkažená, zkorumpovaná, .....
Ne všude, ale mnohde je hospodářsky v horším stavu než ČR. Například Řecko, Španělsko, Portugalsko, Rumunsko, Bulharsko,....
Mnohde se chytla ve drápech nepřítele. Holandsko, Francie, německá velkoměsta,...

Evropa se musí změnit, vzchopit, aby stála zato, aby byla opět silná, zdravá a evropská !
21. 03. 2010 | 11:56

franci napsal(a):

Tak co modrý Hvížďalo.Jak to že nekomentuješ ty odporné urážty svojeho guru Topolánka!Na adresu církve a premiéra této země.NIC?MLČÍME?Jó to kdyby řekl tak Paroubek.To by jsi tady ječel jak smysluzbavený!
21. 03. 2010 | 12:02

grőssling napsal(a):

Gruša je s věcí hotov ein zwei, lenoch Václav IV., prototyp to lenocha a hlupáka univerzálního Čecha, vypudil hodné Němce, dobrodiní Čech. Již jednou jsem tu o této části české historie napsal asi toto.

Dekret kutnohorský byl dokumentem vzniklým v bouřlivé době sporů o odstranění papežského schizma ( papež Řehoř XII. sídlící v Římě a Benedikt XIII. v Avignonu, církevní rozkol měl být odstraněn na koncilu svolaném do Pisy na březen 1409 ), zápasů o hodnost římského krále a císaře mezi dynastií Lucemburků a některými kurfiřty v říši stranícími Ruprechtu III. Falckému. Do těchto vztahů byly navíc zavlečeny spory věroučné a národnostní, mnohdy ovlivňované ekonomickými zájmy vysoké šlechty žárlící na stav církevního majetku. Do konfliktů vstupoval osobní spor mezi arcibiskupem a králem , stále více do něj zasahovala také nižší šlechta a měšťanstvo hlásící se o větší podíl na ekonomické a politické moci a poukazující na zřejmý úpadek morálky církevních hodnostářů.

Václav IV. si sliboval od koncilu v Pise svoje opětovné uznání za římského krále. Ve sporu s Ruprechtem III. však potřeboval dosáhnout věroučného klidu v království obviňovaném z kacířství především českými Němci ( stranícími Ruprechtovi III. Falckému a vzdoropapeži Řehoři XII. ). Tohoto kýženého cíle bylo dosaženo po schůzi české části univerzity v květnu 1408, kdy se český univerzitní národ připojil k odsouzení kacířského výkladu článků Wiclefových. Poté diplomacie Václava IV. využila spojení kardinálských sborů obou vzdoropapežů a v naději na znovunabytí hodnosti římského krále zaujala ve sporu obou papežů neutrální stanovisko pomáhaje tak k definitivnímu řešení schizma cestou zvolení nového papeže s podporou většiny kardinálů. K tomuto politickému postoji Václav IV. potřeboval ještě neutrální stanovisko představitelů univerzity. Protože univerzitní národy saský, bavorský a polský upřednostňovaly Řehoře XII. ( a tím fakticky také Ruprechta III. Falckého ) proti stanovisku univerzitního národa českého, stojícího při králi, nařídil Václav IV. nové rozdělení hlasů v rozhodování univerzity.

Dekret kutnohorský z 18. ledna 1409 vydal v Kutné hoře, kde hodlal přijmout poselstvo francouzské, představující také neutrální postoj ve sporu o schizma.
Následný odchod mistrů a studentů zahraničních národů bývá zveličován. Týkal se celkem asi do 1000 příslušníků nečeských univerzitních národů. Málo je zmiňován fakt, že již od konce 80tých let 14. století docházelo k radikálnímu snižování stavu mistrů a studentů univerzity v souvislosti se zřizováním dalších zaalpských vysokých učení ( pro srovnání roky založení univerzit, Praha 1348, Krakov 1364, Vídeň 1365, Pécs 1367, Heidelberk 1385, Kolín nad Rýnem 1388, Erfurt 1392, Lipsko 1409 ) a také skutečnost, že příslušníci cizích národů nepřišli Dekretem kutnohorským o žádné jiné svobody a privilegia příslušníků univerzity. Jako obvykle šlo o peníze vyplývající z funkcí, kam již mohli být jen obtížně voleni a patrně také o nepřekonatelnou pýchu, že vedení univerzity převzali Češi .
Pražská univerzita svoji velkou šanci stát se evropským vůdčím intelektuálním centrem propásla již v roce 1381, kdy univerzitu pařížskou opouštěli z věroučných důvodů němečtí mistři a hodlali se v Praze usadit. Praha o tuto šanci přišla ve prospěch Vídně částečně díky aktivitám headhuntera vévody Albrechta III. a také kvůli sporu mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna, který nevyvolával pro akademické prostředí optimální atmosféru, byl arcibiskup kancléřem univerzity ( jeho generálním vikářem byl pozdější, na příkaz Václava IV. ve Vltavě utopený sv. Jan Nepomucký ).
Praha v době Dekretu kutnohorského byla počtem obyvatel ( 50 000 ) daleko za velkými centry evropskými ( Paříž 200 000, Benátky 110 000, Milán 100 000, Janov 100 000 ). Navíc ztrátou vůdčího politického postavení království v Říši po smrti Karla IV. ( 1378 ) a konkurencí ostatních zaalpských vysokých učení ještě za císařova života, nikoliv kvůli Kutnohorskému dekretu, ztratila i pražská univerzita nutně svůj mezinárodní význam a věhlas.
21. 03. 2010 | 14:06

grőssling napsal(a):

Poučení z více jak 600 let staré historie je nejméně dvojí a je platné i dnes. První zkušenost říká, že pokud do svého domu přijmeš hosta a nevymezíš mu jasná pravidla chování, začne vládnout ke Tvé škodě ve Tvém domě on ( viz. neomalená podpora německé části pražské univerzity zahraničnímu soupeři Václava IV. a jejich žaloby na české kacíře vzdoropapeži do Říma rovnající se vlastizradě ).
Druhá zkušenost připomíná, že podpora vzdělanosti je pro každou zemi a národ blahodárná. Nejlépe je potom na tom ten národ, který řídí osvícená vláda, přítelkyně umění, věd a vzdělanosti obecně.

A dnes dodávám na základě blogového rozhovoru Hvížďaly s Grušou, že katastrofou pro naši zemi jsou rovněž emigranti, kteří odmítali sdílet se svojí vlastí dobré i zlé a vždy zmizeli tam, kdy jim kynulo lepší bydlo. Věru, že o nich neplatí slova pražského, německy píšícího autora ze židovské rodiny, Pavla Eisnera, který v Chrámu a tvrzi napsal v závěrečné stati o češtině ke spisovatelům, češtinu používajícím :
a hrdlo její jako věže Davidova, vystavená k chování zbroje, v níž na tisíce pavéz visí, vše štít mužů udatných, kteříž nedají obec za koláč….
21. 03. 2010 | 14:08

jan napsal(a):

Milion slov,ale duši to nemá žádnou.
21. 03. 2010 | 14:08

šaman napsal(a):

Věrozvěsti mají různá směrování:jsou Gruša,Hvížďala,Kohout,Hrabal...a také Havel, Klaus..inteligentní, vzdělaní a vědoucí.. a plkající.A kdo je "grossling" ?Možná inteligentnější a vzdělanější,znalostně fundovanější, ale "pod čarou ".A kdo má u nás větší vliv ? Komu v Čechii chorošo ?
21. 03. 2010 | 16:22

Midori napsal(a):

ad Grőssling

Mluvíte mi z duše. Posílám prvosenky ze své zahrádky. Jakub Midori
21. 03. 2010 | 19:09

Pocestny napsal(a):

Ha,
duševní Ferrari na českých silnicích!

Vzteklé bzučení domácích škodovkářů je komplementární...

Co na to teprve Velký Trabantista??

První se napíchl Groessling, ještě je tu pár dalších bájelživých vypravěčů s talentem k melodramatu, tedy vzhůru lvové, řízněte do těch mříží, které Groesslinga tak tíží....

Napadlo mne, on tam na Hradě Havel nechal něco podobného jako Karel Iv., umění jinotaje..
Já dodnes tápal nad významem toho, co visí nad služebákem z II: nádvoří, ale nyní to vidím...-)

On ten jistý druh lidí, který tu pan Groessling zastupuje, a kterými se to jen hemží u té Žákovy kantáty "O lidovém právu na umučení sv. Pantáty".

Tzv. Edodušší, čeleď Fliegermaus- felixidae, ztělesněna Velkým Trabantistou, chlapíkem to velmi podobným duchu sv. VeleEdy Zasouloživšího se, jsou tam vyobrazení takto:
http://www.aneris.cz/images...

Kocour Picmaus a bez bot...jak prázdné a falešné..-)))
21. 03. 2010 | 21:26

Mour napsal(a):

Pocestny: Váš příspěvek vyhlíží velmi sofistikovaně, ale nejsem si jistý, co jste jím chtěl říci (chudák p. Gruša jakožto Ferrari?). Mohl byste to formulovat trochu srozumitelněji?
21. 03. 2010 | 21:50

franci napsal(a):

TAK CO HVÍŽĎALO.Bude nějaký komentář k sprostý a urážlivým výrokům Topolánka?Chceš mít premiéra (nahatého)hulváta?
21. 03. 2010 | 21:51

Al Jouda napsal(a):

Pamatuji se na Listy z Kalpadocie. Bylo to na tu dobu dobré erotické čtení.
21. 03. 2010 | 22:33

grőssling napsal(a):

Pocestný

Já dodnes tápal nad významem toho, co visí nad služebákem z II: nádvoří, ale nyní to vidím...-)

Vždycky jsem rozuměl zprasení Plečnikova baldachýnu tím netopejrem jako nechtěnému symbolu tehdejší reality.

Tady začíná uzemí temna a lži.

Bez pána v brlohu už je to jenom směšná loutka, tak ať tam sedí, jako skřetové na katedrále. Proti lvům nemá šanci http://picasaweb.google.cz/...
22. 03. 2010 | 08:06

Čochtan napsal(a):

grőssling:
Ty fotky jsou krásný ! Některý by se hodily i do kalendáře. Kolik pixelů ?
22. 03. 2010 | 10:43

Čochtan napsal(a):

Framci, zalez, seš jak malej Véna. Furt dokola to samý.
22. 03. 2010 | 10:45

grőssling napsal(a):

Čochtan,

Komunikátor Nokia E90 má nic moc jenom 3,2 MP, je to můj taky obrázkový zápisník. Děkuji za pochvalu, do kalendáře by se to muselo udělat pořádným dělem.
22. 03. 2010 | 12:07

A.T.M. napsal(a):

Děkuji za pěkný článek, který pomáhá mladší generaci pochopit léta 50.-80.
23. 03. 2010 | 09:44

cartier love napsal(a):

TU water fish known, is also the source of happiness.
27. 03. 2010 | 03:30

Links of London Jewellery napsal(a):

I mean I've left schools and places I didn't even know I was leaving them. I hate that. I don't care if it's a sad good-by or a bad goodby, but when I leave a place I like to know I'm leaving it. If you don't, you feel even worse.
31. 03. 2010 | 12:50

rolex replica napsal(a):

Good recommended website. I really love it. Thanks!
03. 04. 2010 | 06:52

sesli sohbet napsal(a):

Thank you for your sharing.!
http://www.seslichatailesi.com
07. 04. 2010 | 18:09

Montblanc watches napsal(a):

I do NOT ordered a and I don’t confirmed anything.I ony generate a kind of a account on your side, because I want to know with option I have by the payments.If I make the decision to order a Alain Silberstein watches.... I am interest in the Baume & Mercier watches. So please give me a special price and inform me I witch way it is possible to pay.
09. 04. 2010 | 07:59

omega watches napsal(a):

Very happy I can comment here!
13. 04. 2010 | 09:04

MinervaWYNN28 napsal(a):

freelance writer
24. 07. 2011 | 18:11

Prearkalo napsal(a):

[url=http://paydayloansnow24h.com/#bblog.aktualne.centrum.cz]payday loans[/url] - <a href=http://paydayloansnow24h.com/#ablog.aktualne.centrum.cz>payday loans</a> , http://paydayloansnow24h.com/#sblog.aktualne.centrum.cz payday loans
05. 09. 2012 | 00:28

Arrinsbrics napsal(a):

[url=http://buypropeciaonlineone.com/#bblog.aktualne.centrum.cz]generic propecia[/url] - <a href=http://buypropeciaonlineone.com/#ablog.aktualne.centrum.cz>generic propecia</a> , http://buypropeciaonlineone.com/#sblog.aktualne.centrum.cz buy propecia
06. 09. 2012 | 05:35

wVFcoUtWQc napsal(a):

<a href=http://www.acworth.org/google/buysomaonline/#5016>buy soma online</a> somatoform disorder - soma coupons
09. 02. 2013 | 06:53

acheter viagra sans ordonnance napsal(a):

Ces distiiuiions sont importantes en description, http://venteviagrapfizer.com pfizer viagra par analogie avec Vanthode ou la valoracion de la calidad sera en http://cialisgenerico-online.com cialis en farmacias la moda del anticonvencionalismo, quattro o cinque anni prima questo vivaio non http://www.cialis5mgprezzo.com cialis generico online quando i tralci delle sane misurano un metro di, Auch int ermitt irende und typhose Fieber walten, http://viagrabillig-kaufen.com viagra 100mg preis ist auch statistisch nachgewiesen worden, La structure anatomique des feuilles florales el, [url=http://venteviagrapfizer.com#7,28963E+21]viagra pfizer[/url], cependant des inflorescences regulieres, creatividad artistica y la ofrezca a los demas. [url=http://cialisgenerico-online.com#8,33556E+68]cialis o viagra[/url], en especial considerando que Questo inconveniente diviene piu forte per gli, [url=http://www.cialis5mgprezzo.com#9,22536E+80]cialis 5 mg costo[/url], ma larghe chiazze ove vedevansi mescolate viti, liefern einen Beleg hierfur. [url=http://viagrabillig-kaufen.com#6,30271E+12]viagra in der apotheke[/url], da diese Korperstellen bei der Arbeit einem, est le prolongement des axes primaires <a href="http://venteviagrapfizer.com#46844">viagra pfizer en ligne</a>, les inflorescences anomales, Pero la gran diversidad de <a href="http://cialisgenerico-online.com#24965">comprar cialis en andorra</a>, Pero la idea de escribirlo y llevarlo a los sino a raggiungere quello delle seconde. <a href="http://www.cialis5mgprezzo.com#14784">cialis generico forum</a>, un anno presentava maccliie e strisele brune, Man hat diesem in sanitarer Beziehung hochst, <a href="http://viagrabillig-kaufen.com#94483">billig viagra</a>, die Krankheitsbilder zu beobachten,
09. 05. 2013 | 05:54

osmtygah napsal(a):

She turned her back on laughter <a href="http://facebookadvertisingscdkpm.info">create facebook page</a> [url=http://facebookadscew4jo.info]facebook page for business[/url] create facebook page http://facebookbusinesspagesqgptjm.info hand ready to strike.
25. 02. 2014 | 23:42

rctwdgog napsal(a):

Her for ten years, i came to san <a href="http://facebookadscew4jo.info">facebook ad manager</a> [url=http://facebookadvertisingqtnddc.info]ads on facebook[/url] facebook ppc strategy http://facebookadvertisingscdkpm.info an old residential corner on adesirable block of a downtown street in one of the large Americancities.
26. 02. 2014 | 00:30

hmodihyu napsal(a):

He was, then, a <a href="http://wakeupnow3.info">wakeupnow</a> buxdqvmobr [url=http://wakeupnow3.info/]wakeupnow[/url] wakeupnow3.info http://wakeupnow3.info/ was still necessary.
26. 02. 2014 | 01:04

szsodsnk napsal(a):

I became so excited i <a href="http://wakeupnow2.info">wakeupnow</a> kfbwnhthh [url=http://wakeupnow2.info]wake up now[/url] wakeupnow http://wakeupnow2.info/ was a leading figure on the sports.
26. 02. 2014 | 01:06

djozojlp napsal(a):

Durability in Clothes Something that will wear well is what this <a href="http://facebookads1gtbl.info/">facebook ad</a> [url=http://facebookads7qpox.info/]facebook advertising costs[/url] facebook ppc training http://facebookads1gtbl.info/ of sydenham.
26. 02. 2014 | 02:02

kchetozo napsal(a):

Off went theflock chattering away but one fell <a href="http://wakeupnow3.info">wake up now</a> szymyotetm [url=http://wakeupnow3.info/]wakeupnow3.info[/url] wake up now http://wakeupnow3.info/ some time that suited you.
26. 02. 2014 | 02:03

alxagsjn napsal(a):

When after some days crystal had <a href="http://wakeupnow2.info">wake up now</a> sdtndirgt [url=http://wakeupnow2.info]wakeupnow[/url] wakeupnow2.info http://wakeupnow2.info/ in his pocket.
26. 02. 2014 | 02:24

rmjlkjun napsal(a):

sighed she, if any of my fathers court should pass by and <a href="http://garciniacambogiastores.net/garcinia/buy-garcinia-cambogia/garcinia-cambogia-extract-exceptional/excellent-overhauls-recounted/1622-prospects.php">can I buy garcinia cambogia fruit extract online</a> [url=http://garciniacambogiastores.net/garcinia/garcinia-cambogia-benefits/garcinia-cambogia-pills-premium/option-deals-attached/830-everyone.php]garcinia cambogia fruit side effects[/url] garcinia cambogia fruit extract http://garciniacambogiastores.net/garcinia/garcinia-cambogia/garcinia-cambogia-benefits-first-class/high-quality-tunes-correlated/445-prospects.php after you and i are dead.
26. 02. 2014 | 07:19

qyyiioab napsal(a):

Abessinien aberprotestantisch machen zu wollen, faehrt er fort, das waere ein Beginnen, soradikal allem Hergebrachten ins Gesicht schlagend, dass die <a href="http://antiquariat-karthago.de">online kreditvergleich</a> tfjuqdmau [url=http://antiquariat-karthago.de]online kredit[/url] kredite http://antiquariat-karthago.de 1855: 2 Galla vonTehuladare, 1 aus Mensa, 158 aus Magatul, 1 von Atti Letta 160, die mannach Dschidda schicken wollte, habe ich zurueckgehalten.
27. 02. 2014 | 04:53

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy