Toto konstatování zní děsivě, ale k jinému závěru normálně uvažující člověk nemůže dojít, když vidí, jak státní úředníci zacházejí s těmi, kteří poukazují na nekalé praktiky ve svých institucích. Zatímco ve staré Evropě jsou ti, co zapískají na píšťalku (to blow the whistle), jak se říká ve Velké Británii, aby varovali před jednáním, které ohrožuje veřejnost a jde proti veřejnému zájmu, považováni za odvážné občany, u nás jsou vystaveni většinou i trestnímu postihu.

Viz například Robert Bochníček, který je trestně stíhán za upozornění na podezřelé praktiky na ministerstvu obrany, či Jan Kubice, který upozornil na prorůstání politiky a organizovaného zločinu, nebo Zdeněk Žák, který byl dokonce najat ministrem Petrem Bendlem, aby zmapoval neprůhledné hospodaření drah, a když splnil úkol, musel za kritiku z ministerstva odejít. Jeho podněty ke zkvalitnění práce se dodnes nikdo nezabývá.

Poslanec Jeroným Tejc odpověděl v pátek Lidovým novinám na otázku „proč čeští oznamovatelé nebudou odměňováni“ takto: „Bylo by příliš složité něco takového zavádět…V našich podmínkách je to zatím sci-fi.“

Základní otázka, na kterou je třeba v této souvislosti odpovědět, zní: Proč řádně fungující státní správa v České republice, která neplýtvá státními penězi a váží si těch, kteří na nezákonné praktiky upozorňují, je v Čechách hudbou daleké budoucnosti? Proč se naši politici bojí standardních evropských poměrů a změny, které by k tomu vedly, považují za příliš složité?

Důvodů je samozřejmě řada: První důvody jsou historické. V Čechách a na Moravě nevyrostla v 17.století bohatá měšťanská vrstva, která by mohla oponovat císařskému dvoru, šlechtě a duchovenstvu, jako tomu bylo ve staré Evropě, ale naopak došlo k tomu, co se nazývá někdy „druhé nevolnictví“. Většina pozemků patřila jen několika rodinám, jako byli Schwarzenbergové, Lobkowitzové atd. Jinými slovy nezrodila se tu občanská společnost, která by si osvojila základní právo „ius resistendi“, tedy právo odporu. Díky tomu již za Rakouska-Uherska měl úředník vyšší moc než soudce, a to u nás přetrvává do značné míry dodnes: justice se emancipuje jen velice pomalu. První republika trvala velmi krátce a bohužel, jak historici připomínají, viz třeba Jan Tesař v Mnichovském komplexu, korupce tehdy silně kvetla: vládla v ní prý stejně jako dnes do značné míry mimo jiné betonářská lobby.

Podobně devastující bylo prostředí třetí republiky od května 1945 do února 1948: Veřejná diskuse od prvních květnových dní roku 1945 nedovolovala odkrývat hlubší souvislosti, nepěstovala kritické myšlení a nezkoumala možné důsledky mstivého, lajdáckého a často i velmi zbabělého jednání. A k tomu je třeba připočíst i podvědomou tabuizaci určitých témat, která byla zřejmě způsobena mimo jiné i euforií doby: city silně převládaly nad rozumem, a to otevíralo rovněž velký prostor pro korupci a mstu, která uvolnila v mase záporné síly a sklony.

Po roce 1948 k nám navíc pronikl ruský duch státní správy, kde po staletí, když byla odejmuta moc šlechtě, nebyli guberniální úředníci carem vůbec placeni (i když jím byli jmenováni) a žili pouze z úplatků. I za služby, na které měl člověk nárok, se úředníkům muselo platit.

Výsledek této staleté tradice dnes vidíme nejzřetelněji na malých městech, kde si lidé po roce 1989 jen vyměnili funkce: třeba z předsedy okresního soudu, který musel z politických důvodů odstoupit, se stal nejmocnější advokát, z bývalého náčelníka SNB největší podnikatel a toho, když někomu za práci nezaplatí, hájí bývalý šéf soudu a soudí ho jeho bývalá podřízená, takže přes námitky odvolacího soudu se spor táhne mnoho a mnoho let bez naděje na brzký konec, protože v Čechách „si přece musíme pomáhat“.

Zlepšení situace ve státní správě by řešil zákon o státní službě, kterému se ale náš stát brání, zřejmě hlavně proto, že by politikům zabránil po každých volbách vyměňovat úředníky a za odměnu (rozuměj loajalitu) tam dosazovat své lidi bez kvalifikace a zkušenosti, ale kterým je zavázán za nějaké protislužby. Podle zákona o státní službě, kdyby platil tak jako v ostatních zemích EU, by si nový ministr mohl s sebou do úřadu přivést jen náměstky a tiskového mluvčího. Jsme poslední země v EU, kde tento zákon neplatí a která podporuje tento způsob korupce, která snižuje kvalitu státní služby.

Podobně tahanice kolem transparentnosti státních zakázek a neochota zrušit akcie na majitele, které neumožňují zjistit veřejnosti, která zakázky platí, komu jsou přidělené, poukazuje stejným směrem: politické strany tuto neprůhlednost potřebují, protože jen kvůli ní do jejich stran mohou téct peníze na předvolební kampaně, o něž jsou pak ty zakázky dražší: proto jsou například naše dálnice nejdražší v Evropě, jak ukazují srovnávací tabulky EU. Vítěz si peníze, které poskytl politické straně, připočte k ceně zakázky a považuje to za samozřejmé.

A ze stejného důvodu prosadil přílepkem poslanec Marek Benda tzv. „náhubkový zákon“, který má novinářům zabránit v odhalování korupce.

Odpověď na naši otázku tedy zní: Korupce představuje v roce 2010 základní princip fungování České republiky, proto ji zřejmě nebude možné v nejbližší době u nás odstranit. Vzhledem k tomu, že naši úředníci v tomto prostředí vyrostli nebo jim byli alespoň formováni, neumějí si jiný způsob řízení státní správy ani představit nebo si dokonce myslí, že takhle to funguje i jinde. Žena bývalého premiéra Stanislava Grosse si pletla korupci s byznysem: nebyla schopná mezi těmito činnostmi rozlišovat. (Když s manželem neuměli odpovědět na otázku odkud získali peníze na byt, prohlásila, že s v Česku nedá podnikat.) Potvrzuje to i ta okolnost, že mafiánům, zlodějům a vrahům, kteří se rozhodnou s vyšetřovateli spolupracovat, současný ministr vnitra nabízí jako korunním svědkům vstřícnost. K těm, kteří ale upozorňují na korupci, tedy čestným lidem, se obrací zády. To zase budí silné podezření na manipulaci se svědectvím. Vrah či mafián si za snížený trest rád vzpomene jenom na něco. Čestného člověka tímto způsobem není možné korumpovat, a proto je pro takhle nastavený systém mnohem nebezpečnější. To je přece to nejzávažnější zjištění.

Jeden z hlavních principů liberální společnosti říká, že lidé se musí shodnout na tom, co je správné, i když mohou nesouhlasit s tím, co považují za dobré. Na tom stojí a padá každá moderní ústavní demokracie, v níž jsou dodržována občanská práva a svobody. Náš problém je tedy zřejmě v tom, že se neumí politici s občany shodnout na tom, co je správné. Kdyby tomu bylo jinak, netančili by politici kolem protikorupčních opatření jen dobové tance, které zákony odsouvají k nedohlednu.

Můžeme si ale za to do značné míry sami, protože odpovědnost v politice znamená, že politici odpovídají na naše otázky a ne že odpovídají jen na dotazy, které si kladou sami sobě.

Napsáno pro ČRo 6