Karel Janeček

Corona matematicky i lidsky

12. 03. 2021 | 20:21

Přečteno 178957 krát

Klíčem k racionálnímu přístupu k současné pandemii je stanovení správné tzv. účelové funkce, kterou si lze představit jako náš cíl. Smysluplná účelová funkce je maximalizovat délku života i jeho kvalitu. Chránit před smrtí nestačí.

Uvědomuji si, jak bolestivá je současná situace pro mnoho lidí. Mnozí z nás přišli o někoho blízkého. Další mají v rodině zdravotníky, kteří, často vyčerpáni, bojují o životy druhých každým dnem.

Pro některé z nás je virus skutečně závažný a může být i smrtelný. Přesto jsem přesvědčen, že náš strach je přílišný. Covid není jediná závažná nemoc, i když je nová a nečekaná. Bohužel naše západní společnost není připravena se smířit se smrtí a bráníme se jí téměř za každou cenu. Po více než roce existence pandemie si troufám s jistotou napsat, že ochranná opatření západních zemí jsou ve velké většině excesivní a tudíž kontraproduktivní. Lze spolehlivě propočítat, jak celá řada opatření dnes již neodvratně ubírá v celkovém součtu více let lidského života než samotný virus.

Racionální analýza

K dohodě a alespoň částečnému nalezení společenského konsensu je zcela nutné otevřít společnou diskuzi odborníků a praktiků z více lidských oborů - tedy nejen klinických lékařů, imunologů, virologů a epidemiologů, ale i psychologů, učitelů, sociologů, ekonomů, právníků a dalších. Tito odborníci musí být nezávislí a bez střetu zájmů, jejich diskuze pak musí být transparentní a prostá dogmat. V procesu hledání konsensuálního řešení je třeba mít na vědomí, že žádný člověk nemůže mít zcela objektivní pohled, každý je alespoň mírně zaujatý díky své specializaci a životním zkušenostem. Komplexita světa zásadně převyšuje schopnosti i těch nejlepších a nejtalentovanějších lidí.

Klíčem k racionálnímu přístupu k současné pandemii je stanovení správné tzv. účelové funkce, kterou si lze představit jako náš cíl. Kriticky špatným cílem může být snaha o minimalizaci počtu úmrtí na Covid bez ohledu na další dopady. Někteří vědci, ať už vědomě či nikoliv, systematicky používají tuto, v důsledku destruktivní, účelovou funkci a mnohá jejich doporučení jsou, na první pohled možná paradoxně, neracionální [1]. Účelová funkce “minimalizace úmrtí na Covid” by, dovedená do krajnosti, ospravedlňovala každého izolovaně zavřít a nechat umřít na samotce. Opatření přitom nemusí být tak krajně restriktivní, aby mohla mít devastující dopady.

Smysluplná účelová funkce je maximalizovat délku života i jeho kvalitu. Chránit před smrtí nestačí. S touto účelovou funkcí si uvědomíme, jak těžce obhajitelné je zavírat společnost a nutit některé lidi i živořit. Je smutné a na pováženou, že ti, kdo na tento fakt upozorňují, jsou často označováni za manipulátory či šiřitele fake news [2, 3, 4].

Dopad restrikcí na lidské zdraví

Je důležité si uvědomit, že zatímco onemocnění má zásadní negativní dopad pouze na malý zlomek nakažených, důsledky restriktivních až drastických opatření (jako například dlouhodobé zavírání škol) a také nadbytečného strašení lidí mají zásadní dopad na většinu z nás. Celá společnost je ničena fyzicky i psychicky, materiálně i duchovně. Dopady na zdraví jsou zásadní.

K ilustraci závažnosti dopadů restrikcí použijeme studii ze Švýcarska, které nikdy nezavedlo tak drastická opatření jako my a které ponechalo, až na pár výjimek, školy otevřené. Ve Švýcarsku došlo k obrovskému nárůstu těžkých depresivních příznaků z 3 % před pandemií na 9 % v březnu a 18 % v listopadu. U mladých lidí do 24 let se toto číslo vyšplhalo až na 29 % [5]. Je přitom zřejmě, že dopady opatření u nás jsou mnohem horší než ve Švýcarsku.

Psychologické účinky sociální izolace mohou ovlivnit náš imunitní systém. Naše antivirová reakce je potlačena, když se cítíme osaměle. Například meta-analýza 148 různých studií zahrnujících více než 300 tisíc lidí zjistila, že pravděpodobnost úmrtí je o 50 % menší u lidí, kteří jsou více sociálně propojení [6]. Stres má podobně škodlivé účinky na imunitní funkci, protože hormony podílející se na stresové reakci - kortizol, který stimuluje produkci cukru, a epinefrin a norepinefrin, které zvyšují srdeční frekvenci a zvyšují krevní tlak - narušují funkci imunitních buněk [7].

Psychologické problémy a duševní zdraví jsou pro mnoho lidí kritické [8]. Traumata jsou zásadní i pro seniory a mnozí z nich strádají v odloučení [9]. Mezi další dopady patří domácí násilí, zvýšený počet sebevražd či myšlenek na sebevraždu [10, 11].Jsou narušovány rodinné a jiné mezilidské vztahy. Každá třetí rodina samoživitelů nemá kvalitní jídlo [12]. V důsledku lockdownů dochází hlavně ke zdravotním problémům, omezení imunity a síly kvůli nedostatečnému pohybu a pobytu v přírodě. Zvyšuje se výrazně obezita, a to i u dětí [13, 14]. Mnozí lidé jsou donuceni zanedbávat prevenci, zdravotní péče je často odložená [15]. Vitamin D, jehož vliv na obranu před různými infekcemi včetně covidu je prokázaný, chybí kriticky většině lidí a uzavírání se před sluníčkem kvůli různým omezením tento deficit ještě zhoršilo [16].

Porovnání dopadů

Předchozí faktory zásadním způsobem negativně ovlivňují zdraví a zkracují život velké části populace, některým lidem i o mnoho let. Postižena je celá populace, a proto když sečteme všechny dopady na zdraví výše, dostáváme ztrátu života minimálně v řádu měsíců na člověka.

A co na opačné straně? Počítejme: Pokud by s Covidem zemřelo 0,5 % populace s průměrným zkrácením života 10 let (realita je méně), dostáváme průměrné zkrácení lidského života o 10x0,5 % = 5 % roku, tedy 0,6 měsíce na člověka. To je o řád méně!

Kolik života opatření zachraňují?

Vzhledem k výjimečné rychlosti šíření viru je realitou, že ani restriktivní opatření nejsou příliš účinná a je překvapivě malý rozdíl v úmrtí per capita mezi velkými restrikcemi a liberálním přístupem. Můžeme například srovnat situaci v Izraeli s třemi tvrdými lock-downy a situaci ve Švédsku s maximálně liberálním přístupem [17], nebo Kalifornii s velkými omezeními a Floridu s minimálními a další [18]. Pro porovnání dopadu na lidské zdraví je samozřejmě zapotřebí uvažovat, kolik životů opatření zachrání, což je zlomek celkového počtu úmrtí. Z čísla 0,6 měsíců na člověka zbude tedy pouze menší část jako relevantní číslo.

Další důsledky restrikcí

Všimněme si, že proti excesivním restrikcím postačují čistě argumenty ochrany lidského života. Tyto restrikce jsou tedy špatně, i kdybychom ocenili každý den lidského života nekonečnou hodnotou. Skutečně náročná analýza, složitá diskuze a argumentace by byla pro virus, který by byl nakažlivý podobně jako Covid, avšak měl 73-násobnou smrtnost, jako například také koronavirus MERS!

Délka ztraceného života není jediný rozhodující faktor. Důležitá je i kvalita života, která samozřejmě hovoří proti restriktivním opatřením. Velmi zásadní je dále ekonomický faktor. Mnozí lidé musí čelit i osobním finančním katastrofám v důsledku opatření, jmenujme například matky samoživitelky nebo krachující podnikatele. Celkové excesivní náklady na opatření u nás skoro jistě překročí bilión korun. Kdybychom několik procent těchto zdrojů dali na podporu dlouhodobě podfinancovaného zdravotnictví, na zvýšení kapacit nemocnic a platu zdravotním sestrám, či na prevenci například kardiovaskulárních chorob a jiných, zachráníme také více života, než ubere samotný Covid!

Proč celý západní svět?

Když lze takto poměrně snadno logicky dovodit, že excesivní covidová opatření přinášejí více škody než užitku, jak je možné, že se uplatňují ve většině zemí západního světa? Důvodem je, jak to obvykle bývá, lidská přirozenost. Primární problém lze shrnout větou:
Vyplatí se strašit.
Proč? Odborník, který má tendenci strašit, v podstatě neriskuje. Poté, co katastrofické předpovědi nevyjdou, řekne, že chtěl jen varovat (viz například prof. Flegr) [19]. Což je zcela špatné, protože strašení lidí není prevence, nýbrž samo o sobe vytváří zdravotní rizika. Strach a stres mají prokázaný nepříznivý vliv na lidské zdraví [20] a mají tendenci podněcovat hysterické či agresivní chování. A naopak vědec, který chce spíše lidi povzbudit k odvaze a veřejnost uklidňuje, riskuje ztrátu prestiže, pokud se situace zásadně zhorší například kvůli nečekané mutaci.

Dalším důvodem je tzv. oborová zaujatost. Virologové vždy viděli zdravotní rizika, která donedávna většina populace ignorovala a varovali před naší nepřipraveností na epidemie. Měli pravdu, ale nikdo je neposlouchal. A teď, když se to stalo, tak jsou konečně na koni. Je snadné podlehnout vlastní důležitosti, zvlášť když jsou někteří hluboce přesvědčeni svou úzkou racionalitou, kdy pro strom nevidí les. Mnozí nejsou schopni objektivnějšího nadhledu, někteří jej možná ani nechtějí.

Zneužití vědy

Pro excesivní ochranářská opatření se zneužívají některé vědecké argumenty. Osobně se mohu fundovaně vyjádřit ke zneužívání matematiky:
Jedním ze základních principů matematického modelování je apriorní nedůvěra ke každému modelu, natož pak k neověřeným modelům s nedostatečnými daty jak z pohledu kvantity, tak z pohledu kvality. A to je aktuální realita. Výsledky takových modelů můžeme brát jako indikace možného vývoje, ale rozhodně bychom neměli na základě předpokladu jejich správnosti činit těžká až drastická opatření, jakými je například zavírání škol. Například Kulveitův model pro hodnocení účinků restriktivních opatření [21] je velmi nespolehlivý a může přinášet velmi nepřesné a zavádějící výsledky z důvodu multikolinearity jednotlivých faktorů. Model navíc implicitně a neoprávněně předpokládá, že veškeré pozorované efekty jsou jen díky vládním opatřením, což může způsobit chybu záměny kauzality a korelace. Konkrétně závěr ohledně velkého vlivu uzavření škol je s velkou pravděpodobností zcela špatně i z toho důvodu, že máme k dispozici podle mého soudu výrazně spolehlivější analýzy [22, 23, 24]. Upřímně jsem překvapen, že autor nemá obavu z možných praktických dopadů jeho analýz, protože problému případné špatné podmíněnosti modelu si při své odbornosti musí být vědom.

Otevřeme alespoň školy

Bez ohledu na naprosto zásadní zpochybnění vlivu uzavření škol na šíření Covidu je třeba říct, že i kdyby efekt zavření byl relativně velký, toto opatření není obhajitelné. Má totiž zásadní, často velmi negativní, dopad na naše děti, jejich rodiny, a tím na celou společnost [25]. Dopad zavírání škol během pandemie v souvislosti s přerušením vzdělávání a sníženou očekávanou délkou života zkoumala studie v JAMA network. Jejím závěrem je, že zameškaná výuka v průběhu roku 2020 by mohla být spojena s odhadem 13,8 milionů let (95% CI 2,5–42,1) ztráty života na základě údajů z amerických škol [26]. Mimochodem, do školy chodily děti i za druhé světové války, pokud zrovna neprobíhalo bombardování.

Argument zahlcení nemocnic

Přeplněné nemocnice jsou samozřejmě velký problém, který můžeme jednoznačně zazlívat své vládě. O personálním nedostatku se ví dlouho [27, 28]. Vláda totálně selhala ohledně převozu pacientů v těžce postiženém Karlovarském kraji, kdy lidské životy zachraňovala občanská iniciativa snahou urychlit převoz pacientů do Německa bez nutnosti čekání na rozhodnutí ministerstva zdravotnictví a vlády.

Z morálního hlediska je těžké si připustit situaci, že nemůžeme zachránit lidský život z důvodu přeplněnosti. Je to obrovský problém. Nicméně na druhé straně nemůžeme vršit další chyby a způsobovat ještě větší ztráty života nejen na našich dětech.

Musíme si uvědomit to, že záchrana životů není funkcí tvrdosti lockdownu, ale trade-off určité racionální míry cílených smysluplných omezení, které jsou celospolečensky přijatelné, na ochranu životů těch nejzranitelnějších, a možnosti normálně žít a minimalizovat dopady pandemie a omezení na životy nás všech. Tyto dopady se v míře úmrtnosti či zdravotních, ekonomických a sociálních problémů projeví až posléze, ale neméně dramaticky. Výjimečně a na chvíli může dávat smysl se omezit kvůli kapacitě nemocnic, ale dlouhodobě pouze přežívat není cestou.

Covid jako posel změn

Právě nyní stojíme na křižovatce dějin. Téměř všichni, bez rozdílu mezi chudými a bohatými, čelíme kritické situaci, která mnohé z nás donutila čelit strachu a staví nás mimo naši komfortní zónu. Situace je vážná, potenciálně až kriticky ohrožující lidskou civilizaci. A to ne kvůli viru per se, ale primárně kvůli strachu, který je ve skutečnosti ten největší nepřítel. Strach, který pociťuje mnoho z nás, lze zneužít. Čelíme riziku ztráty primární lidské hodnoty - svobody, a to i v rozvinutých zemích, nebo možná zvláště tam.

Přes všechno utrpení, které s Covidem přišlo, vidím, že Covid může být pro naši civilizaci příležitostí a šancí ke změnám. Tento relativně mírný vir kompletně změnil naše vnímání světa, vyvedl lidi mimo jejich komfortní zóny a donutil nás čelit strachu.

Naše společnost byla na cestě k totální destrukci, environmentální i společenské. Žili jsme jako v divně napěchovaném papiňáku, který byl na pokraji výbuchu. Covid do něj udělal díru, díky které se velkou rychlostí upouští tlak a obsah papiňáku se míchá. Situace je těžká, ovšem nutnost čelit strachu a nutnost změn nám umožní se probudit. Těžce destabilizovaný systém si vynucuje změny a tím otevírá i možnost zásadních pozitivních změn.

Aktuálně se bohužel sami uzavíráme do nového papiňáku, který nás jako jednotlivce i jako společnost stále více dusí. Ze zajisté šlechetných důvodů záchrany životů akceptujeme ztrátu svobody. Je smutné a absurdní, že ztráta svobody způsobená neracionálními restrikcemi v důsledku téměř zaručeně znamená ještě větší ztrátu života, než je smrt způsobená samotným virem.

Je až fascinující, jak dochází ke zneužití vědy. V minulosti jsme měli diktatury etnické, vojenské, nebo třídní. Teď nám hrozí diktatura ve jménu vědy, diktatura ve jménu ochrany zdraví. Nenechme se, aby v nás byl uměle umocňován strach v zájmu prosazení tvrdších lockdownů zdánlivě na ochranu našich životů. Solidarita a vzájemná pomoc vždy doprovázely cestu ven z krize, zatímco umělá polarizace názorů, agrese, nebo dokonce udávání otevírají dveře extremismu a připomínají nám dobu minulou, kam se rozhodně nechceme vracet.

Již před šesti lety jsem řekl, že v roce 2021 přijde test lidské civilizace. Ani ve snu mě nenapadlo, že rozbuška globální změn bude biologická. Nicméně teď je to naše realita.

Najděme v sobě odvahu i sílu svobodně žít a akceptujme rizika s tím spojená. Přijměme smrt jako součást života a budeme schopni žít hlubší životy bez strachu. A dlouhé životy, pokud se budeme i aktivně starat o své zdraví.

Snad všichni si přejeme, aby ztráty lidského života byly co nejmenší. Nicméně nesmíme a nechceme být slabí, chceme cvičit, chodit ven a být zdraví. Proto je důležité žít svobodně, zvyšovat svou odolnost a budovat svoji sílu. A být laskaví a ohleduplní k našemu okolí. A tvořit. Nemůžeme však a nechceme obětovat naši civilizaci a naše hodnoty za delší život. To radši ten kratší. Je totiž lepší krátký život ve cti, nežli dlouhý život v hanbě. A potom není racionální se bát.

Je důležité vidět světlo na konci tunelu, které zažene tmu, podobně jako teplo roztaje zamrzlé ledy nebo starý Sníh. Nepodléhejme strachu, který na nás někteří chrlí. Je mým pevným přesvědčením, že naše budoucnost je svobodná i racionální a plná lásky.