Fuj, vy chlapi, fuj
Tak ať ti to ten tvůj dá pořádně vyžrat! Napsala jedna diskutující po uveřejnění blogu „Visíš mi půl mega, máti“
To jsem se zase jednou poučila! Konečně vím, jaká jsem. Zahořklá herdekbaba, co totiž nenávidí ženský. Dala jsem vzniku novému slovu: jsem mysoginka. Jinak bych přece nikdy nemohla napsat článek, ve kterém bych se zastávala práv mužů – otců, kteří marně usilují o naplnění svých rodičovských práv. Když se diskuse rozvíjela jen na aktuálně.cz, tak to ještě šlo. Obrátky však dospěly do závratných výší v okamžiku, kdy můj článek převzaly webové stránky Českého svazu mužů, usilujících o rovnoprávné postavení mužů ve společnosti, www.svaz-muzu.cz.
Dospěla jsem k názoru, že není zbytí: pokud chci chodit jinými cestami než kanály a nečíhat kdy po mně jaká feministka, cítící se být mojí úhlavní nepřítelkyní, hodí jakou cihlu, musím se pokusit o rehabilitaci a pořádně na ty chlapy taky plivnout. Využiji k tomu svoji bohatou praxi právničky rozvádějící různé ty milio- a miliar- a manaže- a majite-, jejichž spisů mám v archivu pěkných pár metrů šanonků.
Protože od advokátky nelze očekávat nic jiného, řeknu to rovnou: jdu po prachách. To je taky ten důvod, proč obhajuji v rozvodových a rodinných věcech ty největší bídáky, totiž chlapy. Mají těch prachů totiž většinou víc než ubohé ženy, které se místo hrabání pod sebe starají o děti. Protože jsem slíbila, že na muže budu v tomto článku pouze plivat, nemohu napsat, že za to ti ubožáci v podstatě nemohou, že se rozvádějí. Faktem ale je, že jsou obětí závažné choroby, kterou jsem diagnostikovala a provizorně nazvala „diagnóza muž“.
Jedná se o pandemickou globální chorobu, postihující téměř polovinu celosvětového obyvatelstva. Je v podstatě neléčitelná, tedy alespoň bez zásadních chirurgických zákroků, které stejně mohou odstranit jen vnější příznaky, takže na existenci choroby samotné nic nemění. Přesto jí však Světová zdravotnická organizace nevěnuje naprosto žádnou pozornost, což považuji za alarmující. Vyznačuje se naprostou organizační neschopností v čemkoli, co se týká soužití se ženou (zejména tou vlastní) a zásadním omezením vnímání projevů té části svého okolí, která se nazývá „soukromí“. Za pozoruhodné považuji, že touto chorobou trpí i špičkoví manažeři, kteří s uchem na pomyslné kolejnici dokáží bez potíží ve svých podnicích odposlouchávat šustoty linoucí se od zaměstnanců tak, aby zabránili i náznakům pracovních střetů a tím i snížení objemu práce. Ve své vlastní domácnosti však nejsou schopni zvládnout ani problémy na té úrovni, jejichž pracovní ekvivalenty řeší se svou asistentkou mezi dveřmi, cloumaje v každé ruce jedním telefonem.
Jako na skutečnou raritku vzpomínám na jistého ředitele pro vnější a vládní vztahy jisté nadnárodní společnosti, jemuž legislativní rada vlády zobkala z ruky, aniž si toho vůbec povšimla, zatímco u vlastní ženy nenašel jiného komunikačního prostředku, než jí jednu prostě ubalit. Když jsem se jej ptala, jestli Cyrdovi Svobodovic taky ve Strakovce mezi dveřmi jednu fláknul, vytřeštil na mne zrak v totálním nepochopení. Inu, nezbylo mi nic jiného než následujícího půl roku ve vztahu k milostivé paní žehlit a žehlit a žehlit – až bylo vyřešeno rozdělení společného jmění manželů jeho jednostrannou lokací k rukám zbančené strany.
Záhadná selektivní porucha vnímání domácí scény mužem obvykle končívá domácí obdobou stávky a jednostranným odstoupením od kolektivní smlouvy, tedy, rozuměno správně, podáním návrhu na rozvod manželkou. Podnik je zavřen a opuštěn, výrobní haly zpustnou, zaměstnanci požadují náhradu škody, ušlý zisk, nevyplacené mzdy a placení hypoték. Manželky práskají dveřmi a to tak, že navždy a malincí drobečkové, co tak krásně spinkali, když tatínek přišel z práce, mizejí v dáli za doprovodu manželčiných slov „a už je neuvidíš“.
Pokud je bůh, který právě sestoupil z Olympu do nemilosrdné reality, schopen uchopit se podané pomocné ruky, má šanci, abych mu vysvětlila, co se mu to vlastně stalo. Uvědomění si vlastní choroby bývá tvrdé, léčba zdlouhavá, následky trvalé. V řadě případů musím existenci jeho choroby pacientovi zatajit a léčivou medicínu podávat po troškách, aby si toho pacient nevšiml, neboť jeho narcistické ego by tímto zjištěním utrpělo nenapravitelnou újmu. Medicína, kterou svým ubohým nemocným ordinuji (viz palmáre uvedené na mých webových stránkách www.lawyers.cz), se zove emancipace. Tak, jak se ženy snaží emancipovat v profesním světě, je na mužích, aby se emancipovali v oblasti citů a rodinných vztahů. Pravda je, že někdy pod nátlakem, ale koneckonců manažerek se také nikdo neptá na jejich vztah k žehlení. (A kdy se na to kdo ptal mě?)
Můj pacient si musí uvědomit sám, že došlo k tragické události a že vyjma dalšího 11. září jej těžko může postihnout něco horšího. Jedna výjimka ovšem ještě existuje. Horší může být již jenom to, když nereaguje na moje slova „vy se prostě dohodnete“. Ta mu opakuji tak často a vytrvale, až se pacient se vzbouřenou protistranou prostě dohodne, a to tak, že slušně. Druhou stranu naopak lehkým, leč neustálým tlakem přesvědčuji, že děti nejsou kvérem, kterým se míří na hlavu protistrany za účelem dosažení pomsty. Tlak vyvíjím tak dlouho, až i protistrana pochopí, že je přece úžasné nejenom každý druhý víkend, ale i každou středu a čtvrtek šoupnout děti tatínkovi a odebrat se činit něco, co s dětičkami za zády a dříve i manželem tamtéž, bylo přinejmenším velmi složité. Coby bonus jsem ochotna (sama matka školou povinného dítka v tomto směru bohužel nerozvedená, a tudíž nepožívající výhody soudem ustanovené POVINNOSTI otců se o děti v jistém časovém období postarat), poskytnout protistraně několik tipů, co s načatým večerem. Jde většinou o místa, na která jsem se sama již řadu let nedostala.
Předložením předpokládaných nákladů na moje právní zastoupení pak obvykle docílím i vypořádání společného jmění manželů dohodou: málokdy bývá totiž vzájemná nenávist tak velká, aby převážila nad společnou myšlenkou „přece tohle nenarveme právníkům“.
Za předpokladu pacifikace obou stran se mi dokonce stále častěji daří usmířit i dalšího společného nepřítele, který se obvykle vynoří v průběhu řízení péče o děti, totiž soud. ( I když musím přiznat, že v jednom případě se mi to nepodařilo a pokud jsem toto konzultovala s dalšími kolegy, dopadli stejně – jedná se o jistou soudkyni JUDr. Molnárovou).
V tomto směru jsem nasbírala řadu pozoruhodných výroků ze strany soudu, jako třeba:
„V životě jsem neslyšela, že by něco podobného kdy fungovalo, ale já vám tedy tu dohodu o dětech schválím.“
nebo případně dialogů typu:
Soud: „A proč se tedy rozvádíte, když jste se tak úžasně na všem dohodli?“
Účastníci jednohlasně: „Protože kdybychom se nerozvedli, tak bychom se nedohodli.“
Soud: „Takže abyste se dohodli, musím vás rozvést.“
Účastníci jednohlasně: „Ano, hned.“
Soud: „Za účelem dohody se manželství rozvádí….“
Z výše uvedeného je zřejmé, že mužská polovina obyvatel této planety trpí jakýmsi deficitem, k jehož odstranění nebyly doposud vynalezeny žádné potravinové doplňky ani zdraví prospěšné látky. Což je ovšem pro mne velká výhoda. Jednak mám jak a na čem ty zpropadené chlapy i nadále jako každý správný advokát obírat (na rozvodech totiž) a jednak, až mi pro prokazatelnou neúctu k soudům seberou advokátní licenci, budu mít další náplň činnosti zajištěnu: otevřu si seznamku a zavedu poradenskou službu „jak klofnout milionáře a jak o něj nepřijít“. Blbejch ženskejch, co si budou myslet, že to je ta správná hodnota, bude vždycky taky dostatek. (Ach jo, zase jsem to pokazila…)
P.S. Tento blog jsem napsala speciálně na přání diskutujícího jménem bigjirka, který uvedl, že na blozích všichni jen mravoličně poučujou a že mám raději něco tůdle napsat, že aby nebyla nuda. Tož má možnost. V případě, že bude potřebovat moji odbornou pomoc ve výše naznačeném směru, má u mě slevu.
P.P.S. Adélo z diskuze na www.svaz-muzu.cz, mám alespoň malé nepatrné plus?
To jsem se zase jednou poučila! Konečně vím, jaká jsem. Zahořklá herdekbaba, co totiž nenávidí ženský. Dala jsem vzniku novému slovu: jsem mysoginka. Jinak bych přece nikdy nemohla napsat článek, ve kterém bych se zastávala práv mužů – otců, kteří marně usilují o naplnění svých rodičovských práv. Když se diskuse rozvíjela jen na aktuálně.cz, tak to ještě šlo. Obrátky však dospěly do závratných výší v okamžiku, kdy můj článek převzaly webové stránky Českého svazu mužů, usilujících o rovnoprávné postavení mužů ve společnosti, www.svaz-muzu.cz.
Dospěla jsem k názoru, že není zbytí: pokud chci chodit jinými cestami než kanály a nečíhat kdy po mně jaká feministka, cítící se být mojí úhlavní nepřítelkyní, hodí jakou cihlu, musím se pokusit o rehabilitaci a pořádně na ty chlapy taky plivnout. Využiji k tomu svoji bohatou praxi právničky rozvádějící různé ty milio- a miliar- a manaže- a majite-, jejichž spisů mám v archivu pěkných pár metrů šanonků.
Protože od advokátky nelze očekávat nic jiného, řeknu to rovnou: jdu po prachách. To je taky ten důvod, proč obhajuji v rozvodových a rodinných věcech ty největší bídáky, totiž chlapy. Mají těch prachů totiž většinou víc než ubohé ženy, které se místo hrabání pod sebe starají o děti. Protože jsem slíbila, že na muže budu v tomto článku pouze plivat, nemohu napsat, že za to ti ubožáci v podstatě nemohou, že se rozvádějí. Faktem ale je, že jsou obětí závažné choroby, kterou jsem diagnostikovala a provizorně nazvala „diagnóza muž“.
Jedná se o pandemickou globální chorobu, postihující téměř polovinu celosvětového obyvatelstva. Je v podstatě neléčitelná, tedy alespoň bez zásadních chirurgických zákroků, které stejně mohou odstranit jen vnější příznaky, takže na existenci choroby samotné nic nemění. Přesto jí však Světová zdravotnická organizace nevěnuje naprosto žádnou pozornost, což považuji za alarmující. Vyznačuje se naprostou organizační neschopností v čemkoli, co se týká soužití se ženou (zejména tou vlastní) a zásadním omezením vnímání projevů té části svého okolí, která se nazývá „soukromí“. Za pozoruhodné považuji, že touto chorobou trpí i špičkoví manažeři, kteří s uchem na pomyslné kolejnici dokáží bez potíží ve svých podnicích odposlouchávat šustoty linoucí se od zaměstnanců tak, aby zabránili i náznakům pracovních střetů a tím i snížení objemu práce. Ve své vlastní domácnosti však nejsou schopni zvládnout ani problémy na té úrovni, jejichž pracovní ekvivalenty řeší se svou asistentkou mezi dveřmi, cloumaje v každé ruce jedním telefonem.
Jako na skutečnou raritku vzpomínám na jistého ředitele pro vnější a vládní vztahy jisté nadnárodní společnosti, jemuž legislativní rada vlády zobkala z ruky, aniž si toho vůbec povšimla, zatímco u vlastní ženy nenašel jiného komunikačního prostředku, než jí jednu prostě ubalit. Když jsem se jej ptala, jestli Cyrdovi Svobodovic taky ve Strakovce mezi dveřmi jednu fláknul, vytřeštil na mne zrak v totálním nepochopení. Inu, nezbylo mi nic jiného než následujícího půl roku ve vztahu k milostivé paní žehlit a žehlit a žehlit – až bylo vyřešeno rozdělení společného jmění manželů jeho jednostrannou lokací k rukám zbančené strany.
Záhadná selektivní porucha vnímání domácí scény mužem obvykle končívá domácí obdobou stávky a jednostranným odstoupením od kolektivní smlouvy, tedy, rozuměno správně, podáním návrhu na rozvod manželkou. Podnik je zavřen a opuštěn, výrobní haly zpustnou, zaměstnanci požadují náhradu škody, ušlý zisk, nevyplacené mzdy a placení hypoték. Manželky práskají dveřmi a to tak, že navždy a malincí drobečkové, co tak krásně spinkali, když tatínek přišel z práce, mizejí v dáli za doprovodu manželčiných slov „a už je neuvidíš“.
Pokud je bůh, který právě sestoupil z Olympu do nemilosrdné reality, schopen uchopit se podané pomocné ruky, má šanci, abych mu vysvětlila, co se mu to vlastně stalo. Uvědomění si vlastní choroby bývá tvrdé, léčba zdlouhavá, následky trvalé. V řadě případů musím existenci jeho choroby pacientovi zatajit a léčivou medicínu podávat po troškách, aby si toho pacient nevšiml, neboť jeho narcistické ego by tímto zjištěním utrpělo nenapravitelnou újmu. Medicína, kterou svým ubohým nemocným ordinuji (viz palmáre uvedené na mých webových stránkách www.lawyers.cz), se zove emancipace. Tak, jak se ženy snaží emancipovat v profesním světě, je na mužích, aby se emancipovali v oblasti citů a rodinných vztahů. Pravda je, že někdy pod nátlakem, ale koneckonců manažerek se také nikdo neptá na jejich vztah k žehlení. (A kdy se na to kdo ptal mě?)
Můj pacient si musí uvědomit sám, že došlo k tragické události a že vyjma dalšího 11. září jej těžko může postihnout něco horšího. Jedna výjimka ovšem ještě existuje. Horší může být již jenom to, když nereaguje na moje slova „vy se prostě dohodnete“. Ta mu opakuji tak často a vytrvale, až se pacient se vzbouřenou protistranou prostě dohodne, a to tak, že slušně. Druhou stranu naopak lehkým, leč neustálým tlakem přesvědčuji, že děti nejsou kvérem, kterým se míří na hlavu protistrany za účelem dosažení pomsty. Tlak vyvíjím tak dlouho, až i protistrana pochopí, že je přece úžasné nejenom každý druhý víkend, ale i každou středu a čtvrtek šoupnout děti tatínkovi a odebrat se činit něco, co s dětičkami za zády a dříve i manželem tamtéž, bylo přinejmenším velmi složité. Coby bonus jsem ochotna (sama matka školou povinného dítka v tomto směru bohužel nerozvedená, a tudíž nepožívající výhody soudem ustanovené POVINNOSTI otců se o děti v jistém časovém období postarat), poskytnout protistraně několik tipů, co s načatým večerem. Jde většinou o místa, na která jsem se sama již řadu let nedostala.
Předložením předpokládaných nákladů na moje právní zastoupení pak obvykle docílím i vypořádání společného jmění manželů dohodou: málokdy bývá totiž vzájemná nenávist tak velká, aby převážila nad společnou myšlenkou „přece tohle nenarveme právníkům“.
Za předpokladu pacifikace obou stran se mi dokonce stále častěji daří usmířit i dalšího společného nepřítele, který se obvykle vynoří v průběhu řízení péče o děti, totiž soud. ( I když musím přiznat, že v jednom případě se mi to nepodařilo a pokud jsem toto konzultovala s dalšími kolegy, dopadli stejně – jedná se o jistou soudkyni JUDr. Molnárovou).
V tomto směru jsem nasbírala řadu pozoruhodných výroků ze strany soudu, jako třeba:
„V životě jsem neslyšela, že by něco podobného kdy fungovalo, ale já vám tedy tu dohodu o dětech schválím.“
nebo případně dialogů typu:
Soud: „A proč se tedy rozvádíte, když jste se tak úžasně na všem dohodli?“
Účastníci jednohlasně: „Protože kdybychom se nerozvedli, tak bychom se nedohodli.“
Soud: „Takže abyste se dohodli, musím vás rozvést.“
Účastníci jednohlasně: „Ano, hned.“
Soud: „Za účelem dohody se manželství rozvádí….“
Z výše uvedeného je zřejmé, že mužská polovina obyvatel této planety trpí jakýmsi deficitem, k jehož odstranění nebyly doposud vynalezeny žádné potravinové doplňky ani zdraví prospěšné látky. Což je ovšem pro mne velká výhoda. Jednak mám jak a na čem ty zpropadené chlapy i nadále jako každý správný advokát obírat (na rozvodech totiž) a jednak, až mi pro prokazatelnou neúctu k soudům seberou advokátní licenci, budu mít další náplň činnosti zajištěnu: otevřu si seznamku a zavedu poradenskou službu „jak klofnout milionáře a jak o něj nepřijít“. Blbejch ženskejch, co si budou myslet, že to je ta správná hodnota, bude vždycky taky dostatek. (Ach jo, zase jsem to pokazila…)
P.S. Tento blog jsem napsala speciálně na přání diskutujícího jménem bigjirka, který uvedl, že na blozích všichni jen mravoličně poučujou a že mám raději něco tůdle napsat, že aby nebyla nuda. Tož má možnost. V případě, že bude potřebovat moji odbornou pomoc ve výše naznačeném směru, má u mě slevu.
P.P.S. Adélo z diskuze na www.svaz-muzu.cz, mám alespoň malé nepatrné plus?