Jan Antonín Baťa očištěn?
A kdo bude další? Proč zrovna on? I za správnou věcí se může skrývat velká lumpárna.
V pátek byla uveřejněna skvělá zpráva: Jan Antonín Baťa byl očištěn z nařčení z kolaborantství. Trvalo šedesát let, než se zbavil odporné nálepky, kterou mu přisoudil komunistický režim, pro který bylo zásadní dostat se právě k takovým majetkům, jako byl ten rodiny Baťů, stůj co stůj.
Přesto se mi po přečtení této zprávy rozlila v ústech divná pachuť a místo pocitu radostného zadostiučinění se mne zmocnil tak nekontrolovatelný pocit zásadního ohrožení, že místo toho, abych dělala jednu z těch milionů věcí, které mi přetékají z psacího stolu, musím psát tento článek.
Když jsem se snažila příčinu svého neblahého pocitu analyzovat, vyškrabala jsem ze všech koutů vědomí všechny znalosti a útržky informací, které se mi s rodinou Baťových asociují. Vyšlo mi toto:
Už v létě probleskovaly různé zprávy, že je na spadnutí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, že bude rozhodnuto o nároku vzneseném Tomášem Baťou na vyplacení náhrad za znárodněný majetek. Ke znárodnění došlo na základě tak zvaných „Benešových dekretů“, kdy největší majetky stát znárodnil ZA NÁHRADU nikoliv s ohledem na to, zda někdo byl či nebyl kolaborant, ale prostě proto, že tehdejší politické zřízení – ještě nikoliv ovládané komunisty – bylo levicově orientované a znárodnění největších průmyslových podniků bylo v jeho politickém programu. Svého času proběhla nejen mezi právníky, ale i mezi laickou veřejností v obecných médiích velká diskuse , zda Benešovy dekrety platí či neplatí. Možnosti jsou v zásadě pouze dvě:
1) Benešovy dekrety neplatí: Potom ovšem došlo ke znárodnění v rozporu s platným právním řádem a současní majitelé těchto majetků drží uvedený majetek neoprávněně. Skuteční vlastníci se mohou domáhat vydání tohoto majetku nebo náhrady za škodu od státu. Protože vlastnická práva se nepromlčují (tedy alespoň posledních 2000 let v tak zvaně civilizovaných územích), mohou původní vlastníci požádat o vydání svých majetků kdykoliv. Tedy i Baťovi, vlastníci Škodových závodů….. a dalších prvorepublikových podniků, na které si jen vzpomenete.
2) Benešovy dekrety platí: Potom ovšem nadále a stále platí povinnost státu vyplatit za ně náhrady. Protože Benešovy dekrety jsou stále platnou součástí českého právního řádu, i tato povinnost je součástí českého právního řádu a je povinností státu k odškodnění přistoupit. Opět nedochází k promlčení, což mimo jiné již jednou Evropský soud pro lidská práva potvrdil, a to v případě stěžovatele Broniewskeho a jeho sporu vůči Polské republice. Jmenovaný se domáhal náhrady za majetek, který byl zabrán Světským svazem po 2. světové válce v rámci posunutí polských hranic na západ. Závazek polské vlády na kompenzaci se stal (byť „vyhořelou“, jak řekli někteří političtí představitelé o Benešových dekretech) součástí polského právního řádu a takto v něm po celou dobu setrval. Se závazky z Benešových dekretů je to stejné.
Při řešení sporu mezi státem a Tomášem Baťou jde ještě o jednu drobnou otázku, na které stát pravděpodobně staví značnou část své obhajoby: kdo byl skutečným vlastníkem majetku rodiny Baťových v době znárodnění?? Byl to Tomáš Baťa?? Stát říká, že to byl Jan Antonín Baťa. V tom případě ovšem Tomáš Baťa nepodal stížnost do Štrasburku jako osoba oprávněná - tou by přece byl jen Jam Antonín, ne?? A na důkaz toho, že tomu tak skutečně je, tady máme, vážení přátelé a rodáci, očištění Jana Antonína Baťi od kolaborace….. Summa sumárum – jestliže se Tomáš Baťa propracoval po cca 17ti letech ke konci řízení ve Štrasburku do situace, že o jeho nároku může být rozhodováno, je na čase, aby Česká republika získala dalších 17 let času, aby stejným způsobem musel odznívá začít Jan Antonín Baťa. Miliardy jsou zachráněny, voliči na další čtyři roky volebního období uspokojeni a kdo ví, co bude za dalších patnáct, dvacet let….
Do jaké míry je tato moje úvaha oprávněná, ukáže nejbližší budoucnost.
Skutečně nemůže již dlouho trvat, než bude případ Tomáše Baťi u Evropského soudu pro lidská práva vyřešen. Rozsudek si přečtu opravdu důkladně a pokud tam najdu byť jen atom ze shora naznačené argumentace, pak to bude jasný vzkaz: kvůli obhajobě svých protiprávních zájmů je Česká republika ochotna zajít až tak daleko, že občas dokonce posoudí i některou věc spravedlivě. Tato spravedlivost se však pouze náhodou shoduje se skutečným stavem věci: důvodem, proč byl očišťující rozsudek vydán, nebylo naplněním spravedlnosti (lépe řečeno, to byl pouze vedlejší produkt), ale jeho primární účel byl utilitaristický.
Druhá možnost ovšem také existuje: totiž, že se jednalo skutečně o akt spravedlnosti. Potom bude následovat očištění dalších jmen: na příklad jména knížete Schwarzenberga, nevlastního adoptivního otce „našeho“ knížete a pana ministra, jehož kolaborace s nacisty se projevila na příklad tím, že po zabrání Rakouska Německou říší otevřel po třech stech letech soukromý park schwarzenberského zámku ve Vídni a nad jeho bránu vyvěsil nápis „Zde jsou Židé vítáni.“ Nu a dál?? Dál přijdou další rehabilitovaní, že……
V pátek byla uveřejněna skvělá zpráva: Jan Antonín Baťa byl očištěn z nařčení z kolaborantství. Trvalo šedesát let, než se zbavil odporné nálepky, kterou mu přisoudil komunistický režim, pro který bylo zásadní dostat se právě k takovým majetkům, jako byl ten rodiny Baťů, stůj co stůj.
Přesto se mi po přečtení této zprávy rozlila v ústech divná pachuť a místo pocitu radostného zadostiučinění se mne zmocnil tak nekontrolovatelný pocit zásadního ohrožení, že místo toho, abych dělala jednu z těch milionů věcí, které mi přetékají z psacího stolu, musím psát tento článek.
Když jsem se snažila příčinu svého neblahého pocitu analyzovat, vyškrabala jsem ze všech koutů vědomí všechny znalosti a útržky informací, které se mi s rodinou Baťových asociují. Vyšlo mi toto:
Už v létě probleskovaly různé zprávy, že je na spadnutí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, že bude rozhodnuto o nároku vzneseném Tomášem Baťou na vyplacení náhrad za znárodněný majetek. Ke znárodnění došlo na základě tak zvaných „Benešových dekretů“, kdy největší majetky stát znárodnil ZA NÁHRADU nikoliv s ohledem na to, zda někdo byl či nebyl kolaborant, ale prostě proto, že tehdejší politické zřízení – ještě nikoliv ovládané komunisty – bylo levicově orientované a znárodnění největších průmyslových podniků bylo v jeho politickém programu. Svého času proběhla nejen mezi právníky, ale i mezi laickou veřejností v obecných médiích velká diskuse , zda Benešovy dekrety platí či neplatí. Možnosti jsou v zásadě pouze dvě:
1) Benešovy dekrety neplatí: Potom ovšem došlo ke znárodnění v rozporu s platným právním řádem a současní majitelé těchto majetků drží uvedený majetek neoprávněně. Skuteční vlastníci se mohou domáhat vydání tohoto majetku nebo náhrady za škodu od státu. Protože vlastnická práva se nepromlčují (tedy alespoň posledních 2000 let v tak zvaně civilizovaných územích), mohou původní vlastníci požádat o vydání svých majetků kdykoliv. Tedy i Baťovi, vlastníci Škodových závodů….. a dalších prvorepublikových podniků, na které si jen vzpomenete.
2) Benešovy dekrety platí: Potom ovšem nadále a stále platí povinnost státu vyplatit za ně náhrady. Protože Benešovy dekrety jsou stále platnou součástí českého právního řádu, i tato povinnost je součástí českého právního řádu a je povinností státu k odškodnění přistoupit. Opět nedochází k promlčení, což mimo jiné již jednou Evropský soud pro lidská práva potvrdil, a to v případě stěžovatele Broniewskeho a jeho sporu vůči Polské republice. Jmenovaný se domáhal náhrady za majetek, který byl zabrán Světským svazem po 2. světové válce v rámci posunutí polských hranic na západ. Závazek polské vlády na kompenzaci se stal (byť „vyhořelou“, jak řekli někteří političtí představitelé o Benešových dekretech) součástí polského právního řádu a takto v něm po celou dobu setrval. Se závazky z Benešových dekretů je to stejné.
Při řešení sporu mezi státem a Tomášem Baťou jde ještě o jednu drobnou otázku, na které stát pravděpodobně staví značnou část své obhajoby: kdo byl skutečným vlastníkem majetku rodiny Baťových v době znárodnění?? Byl to Tomáš Baťa?? Stát říká, že to byl Jan Antonín Baťa. V tom případě ovšem Tomáš Baťa nepodal stížnost do Štrasburku jako osoba oprávněná - tou by přece byl jen Jam Antonín, ne?? A na důkaz toho, že tomu tak skutečně je, tady máme, vážení přátelé a rodáci, očištění Jana Antonína Baťi od kolaborace….. Summa sumárum – jestliže se Tomáš Baťa propracoval po cca 17ti letech ke konci řízení ve Štrasburku do situace, že o jeho nároku může být rozhodováno, je na čase, aby Česká republika získala dalších 17 let času, aby stejným způsobem musel odznívá začít Jan Antonín Baťa. Miliardy jsou zachráněny, voliči na další čtyři roky volebního období uspokojeni a kdo ví, co bude za dalších patnáct, dvacet let….
Do jaké míry je tato moje úvaha oprávněná, ukáže nejbližší budoucnost.
Skutečně nemůže již dlouho trvat, než bude případ Tomáše Baťi u Evropského soudu pro lidská práva vyřešen. Rozsudek si přečtu opravdu důkladně a pokud tam najdu byť jen atom ze shora naznačené argumentace, pak to bude jasný vzkaz: kvůli obhajobě svých protiprávních zájmů je Česká republika ochotna zajít až tak daleko, že občas dokonce posoudí i některou věc spravedlivě. Tato spravedlivost se však pouze náhodou shoduje se skutečným stavem věci: důvodem, proč byl očišťující rozsudek vydán, nebylo naplněním spravedlnosti (lépe řečeno, to byl pouze vedlejší produkt), ale jeho primární účel byl utilitaristický.
Druhá možnost ovšem také existuje: totiž, že se jednalo skutečně o akt spravedlnosti. Potom bude následovat očištění dalších jmen: na příklad jména knížete Schwarzenberga, nevlastního adoptivního otce „našeho“ knížete a pana ministra, jehož kolaborace s nacisty se projevila na příklad tím, že po zabrání Rakouska Německou říší otevřel po třech stech letech soukromý park schwarzenberského zámku ve Vídni a nad jeho bránu vyvěsil nápis „Zde jsou Židé vítáni.“ Nu a dál?? Dál přijdou další rehabilitovaní, že……