O souvislosti krásy, pravdy a dobra napsal několik pojednání již Platon a lze z nich dovodit, že to, co je krásné, je taky pravdivé… alespoň tímto způsobem vnímá zcela podvědomě krásu náš okolní svět, tak ji podvědomě vnímáme i my….. Mnoho bulvárních plátků i seriozních sociologických a psychologických studií se pohoršuje nad tím, že dnešní doba je posedlá krásou, především pak krásou těla….. Málokoho napadne, že tato posedlost krásou může být obrazem něčeho úplně jiného: že to může být vyjádřením touhy po pravdě – té skutečné a jednoznačné – a po dobru, které krása znázorňuje a převádí do okem uchopitelné podoby…..

Praktickými důsledky toho, co to znamená být a nebýt krásná, jsem si prošla i já sama. Možná, že moje konkrétní osobní zkušenost by mohla napomoci nejen diskusi na dané téma, ale především by mohlo napomoci dalším lidem, kteří jsou zmítáni podobnými problémy, jakými jsem se zmítala já. Budiž to přijato jako důvod, proč jsem se odhodlala k tomuto „comming out“. Díky za povzbuzení od mých diskutujících, kteří mne k tomuto tématu přivedli a projevili o něj svůj zájem.

Celý svůj dospělý život jsem vážila okolo 60ti kilo, sem tam nějaké to kilo navíc. Nejsem sportovní typ, ale chodila jsem pravidelně do sauny, plavat a mám ráda toulky přírodou. To stačilo k tomu, abych se nerozkynula. Po pěti letech manželství jsme se začali skutečně usilovně snažit o miminko a mému velkému - a naivnímu - překvapení, to prostě nešlo. Nějak jsem zapomněla, že ve 34, 35 atd. to s fertilitou už není takové, jako ve dvaceti. Jak jsem posléze četla v mimořádně zajímavé knížce (doporučuji) od Gail Sheehyové „Průvodce dospělostí – šance a úskalí druhé poloviny života“ (nakl. Portál, Praha 1999) první polovinu života se děvče snaží, aby ji někdo nezbouch a druhou polovinu života se žena snaží, aby ji někdo zbouch…. Nu a přesně to se mi stalo. Následovala hormonální léčba, následkem kteréžto jsem během 8mi týdnů přibrala 16 kilo….protože jsem v zápětí otěhotněla, nestěžovala jsem si….. Během těhotenství jsem přibrala dalších cca 13 kilo a po porodu jsem byla na pěkných 89ti kilech. To ale nebylo vše…. K mému naprostému zděšení kil nejenom neubývalo, ale naopak soustavně přibývalo. Začala jsem cvičit a mým největším zápřahem bylo soustavné čtyřměsíční úsilí během mého studijního pobytu v Londýně na College of Law. Šest až osm hodin denně přednášek o anglickém právu, pak koupit dva až tři pomeranče či salátek na večeři a do fitka: cvičit, plavat, sauna, spinning….. sedmkrát týdně. Za čtyři měsíce jsem shodila tři a půl kila a byla jsem u konce s dechem. Následovaly tedy lékařské zásahy. Plastika břišní stěny, tuším tři liposukce. A medikace: zlatá vajíčka Adipexu, po kterých jsem absolutně nemohla spát. Brutální množství Xenicalu, který způsoboval nejen průjem fyzický, lež též finanční. V dietických poradnách mi poradili, že mám jíst hodně zeleniny a cvičit. Nezabila jsem je….


takto jsem vypadala v srpnu 2004

Výsledkem mého veškerého úsilí bylo, že v únoru 2005 jsem vážila 103 kila a měla Body Mass Index 40, což je tak zvaně „smrtící obezita“.


pro sadomasochisty celá postava

U vědomí, že jsem již vyzkoušela všechno, jsem se pomalu chystala do hrobu: bolely mne klouby, byla jsem dýchavčivá, v podstatě se nemohla pohybovat. Měla jsem dojem, že i moje kognitivní funkce jsou na ústupu. Bývalo mi velmi špatně. Péči o dítě jsem zvládala jen s obtížemi a s pomocí celé rodiny.

Byl to časopis Blesk, kde jsem se dozvěděla o chirurgické léčbě obezity pomocí žaludečního by-passu. S výtiskem této exkluzivní tiskoviny coby doporučením v ruce, cítíc se jako úplný blbec, dostavila jsem se do nemocnice Na Homolce, kde danou operaci měli údajně provádět. Přijetí se mi dostalo více než chápajícího. Prohnali mne psychologickým vyšetřením, aby se zjistilo, jestli nejsem nějaká faleš, co se přejídá ve špajzu a navenek deklaruje něco jiného. Skutečně tomu tak nebylo. Endokrinologická a další vyšetření a koncem dubna 2005 jsem šla „pod nůž“.

Podstatou zásahu je, že vám sešijí žaludek na větší a menší část. potom přestříhnou střívko a vyhloubí další dirku do té malé části žaludku a střívko tam přišijí. Původní střevo, jdoucí z dvanácterníku a z větší zašité části žaludku, kam se již potrava nedostane, přišijí tak, že máte v bříšku takovou pěknou trojcestnou křižovatku – dva příchody a jeden odchod.

V životě mi nebylo tak blbě, jako po této (laparoskopicky prováděné) operaci. S láskou jsem vzpomínala na porod jako na srandovní procházku růžovým sadem, při kterém si člověk jen tak trochu odřel koleno. Ten týden, co jsem ležela ve špitále, jsem z nepochopitelných důvodů shodila 7 (slovy sedm) kilo. Proč to tak funguje, nikdo neví. Říkali mi, že tam měli člověka, který za týden po operaci shodil 20 kilo. …..

Následující rok jsem hubla rychlostí cca 1kg týdně. Zvracela jsem 2x – 3x denně. Měla jsem návaly horka, třasy celého těla a bušení srdce, byla jsem nesnesitelně náladová. Bylo mi skutečně strašně.

Posléze jsem především z internetu načetla dvě zásadní informace, které v době mojí operace nebyly známy nebo rozhodně nebyly pacientům sdělovány – asi to nikoho nenapadlo. První info je, že veškerá jedovatá svinstva, která jste kdy snědli, se vám uloží v tukových tkáních, neboť se jedná povětšinou o svinstva v tucích rozpustná. Když hubnete, tyto jedy se zpětně vyplavují do krevního oběhu a v podstatě vás permanentě zpětně intoxikují. Nejen pro stav po žaludečním by-passu platí, že podnikat jakoukoliv hubnoucí kůru bez intenzivní detoxikace jest prostě blbost. Mimochodem, tohle jsem se doposud nikdy v žádném časopisu s tématem hubnutí nedočetla až do dnešních dnů, takže to raději napíšu znova a velkými písmeny:



Druhý poznatek:: vědci zjistili, že tuk, a to zejména tuk uložený v krajině břišní, se chová jako endokrinní žláza, produkuje svoje vlastní hormony a pomocí nich pochopitelně zabraňuje (sebe)destrukčnímu hubnutí. Vyčítat proto lidem, kterým nejde zhubnout, že mají slabou vůli, je pitomost. Bojovat proti endokrinnímu systému v podstatě nelze. Hledání „berliček“ na boj s tímto vnitřním nepřítelem je zcela legitimní a stejně tak je zcela legitimní si říci o veškerou možnou pomoc: psychickou, lékařskou, osobní, jakoukoliv. Obezita je ZLÁ NEMOC, na jejíž následky SE UMÍRÁ. Nemocným rakovinou se taky nikdo nesměje a neříká se jim, že si za to mohou sami… (Mimochodem, od BMI 40 je operace žaludeční by-pas hrazen pojišťovnou, protože i naše slovutné pojišťovací ústavy dospěly k závěru, že obezita je nemoc, kterou je třeba léčit – berte to jako maximální důkaz o tom, že obezita je choroba: vždyť přesvědčila pojišťovnu…)

Po roce jsem měla 57 kg. Vypadaly mi téměř všechny vlasy, takže jsem musela jít – podruhé v životě, když poprvé to bylo z téhož důvodu v těhotenství – úplně nakrátko. Ale byla jsem to JÁ. Žaludeční obtíže, utlumované v průběhu hubnoucího roku Ranisanem (bez předpisu, cca 40,-Kč/balení), živočišným uhlím (však víte kolik) a Helicidem (na předpis, cca 80,-Kč/balení), ustaly.


rodinný i společenský život se zlepšil
v únoru 2006, tedy 10 měsíců po operaci, jdeme s manželem na ples

Jím tak čtvrtinové porce. Změnila se mi chuť – nejsem schopna požít věci, které by eventuálně mohly být ne zcela úplně čerstvé. Čich mám jak protidrogový pes a věci nečerstvé vyčuchám v regálu sámošky, aniž bych se dívala na data projití. Jím všechno, ale neutluču se po smaženém. Problémem je víno – příliš mnoho ovocných kyselin, více než 2 dcl mi nedělají dobře: ale jak říkal již Hemingway, v mládí do sebe nalejete kde co, stáří přináší afinitu ke kvalitě. Skutečný problém měla moje dcera: nemohla si zvyknout, že maminka není ta hora, která byla vždycky maminka, ale éterické stvoření, které už dnes ona sama uzvedne.


Se 103 kily bez výzbroje utrhnete spolehlivě celý svah. S 65ti kily s výzborjí utrhnete spolehlivě sebe. Zapřela jsem se do patek, hodila hodiny a ....ústa. Musela jsem se znovu učit jezdit a koupit si nové podstatě tvrdší lyže. Skvělou učitelkou mi byla Darinka.(březen 2006 - 11 měsíců po operaci)

Byla to strašná léta, která jsem si prožila jako beznadějně tlustá a skoro stejně strašný byl ten hubnoucí rok. Výsledek je však tak skvělý, že si myslím, že to stálo za to. Jsem zdravá a raduji se z života. A ještě jedna věc: i když jsem měla těch 103 kilo, i když jsem šílela s hubnutím, i teď, můj muž stál vedle mě a mlčel….. nerejpnul ani jednou, občas donesl mokrý hadr abych se utřela, když jsem to nestihla a blitky skončily na roláčku. Myslím, že TOHLE je to, co mi může legitimně závidět každý. Je to lepší, než to zhubnutí….


léto 2007. Zatím to vydrželo, teď mám o cca 3 kg více než na této fotce.
Asi s tím budu muset začít něco dělat:-)


Doufám, že jste také ocinili můj první fotoblog!!
Zdravím - a hubněte. KVS