O předvýchově štěňat na asistenční výcvik jsem už kdysi na svém blogu psal. Teď jsem v tom už nějaký čas znovu. Mám v předvýchově další štěně. Copak o to, štěně je v pohodě. Největší problém jsou ale bezohlední lidé...

Kdybyste se mě zeptali, co je na předvýchově nejtěžší, není to ani ten čas, který tomu musíte dát. Ani trpělivost a důslednost, se kterou to všechno musíte dělat. Nejsou to ani srazy s cvičiteli, kdy jednou za čas musíte jet přes půl republiky, aby si mohli cvičitelé to Vaše štěně otestovat, zjistit, co je dobře a co špatně a dát úkoly na další období. Ani ty stovky kilometrů, které se štěnětem v předvýchově musíte nachodit, než v každém prostředí šlape pěkně klidně u nohy na prověšeném vodítku a nenechá se vyrušovat. Ani ty desítky hodin po nákupních centrech, kdy se štěně učí spolehlivě chodit a způsobně se chovat i v plném supermarketu. Ani to ježdění na jezdicích schodech a travelátorech, ani cestování autobusy, trolejbusy, metrem a vlakem. Nic z toho.

Nejproblematičtější jsou lidé, kteří si myslí, že si musí to vaše štěně pohladit za každou cenu. Nevadí, že není jejich. Nevadí, že má na sobě vestičku, kde je jasně namalovaná přeškrtnutá ruka. Nevadí, že zrovna se štěnětem něco cvičíte, třeba chůzi u nohy, nevšímavost v supermarketu nebo chůzi u nákupního vozíku. Když se zeptají, jestli si mohou štěně pohladit, snažím se slušně odpovědět „ne, teď cvičíme“. Ale oni se někdy ani nezeptají a rovnou se Vám na štěně vrhnou. Soustředění štěněte je v háji, povel, na který mělo jít u nohy také. Vyloženě tím kazí Vaši práci a přitom říkají, jak tu práci obdivují. To jsou situace, kdy ani nestačíte slovně reagovat a už Vám někdo štěně muchluje. A z vlastní zkušenosti vím, že taková věc se Vám může stát při návštěvě supermarketu za půl hodiny i několikrát.

Co s tím? Na vysvětlování už je pozdě, štěně je rozhozené a bude zase chvíli trvat, než ho zklidníte, abyste mohli pokračovat. Zase kus práce v háji. A přitom víte, že někde o kus dál Vás čeká znovu ten samý problém...

Rád bych takové věci řešil v klidu a slušně, ale ne vždy to jde. Stačí pár takových situací za den nebo někdo, kdo si dokonce myslí, že na hlazení Vašeho štěněte má snad nějaké právo a člověk ztrácí trpělivost a má chuť to řešit ostřejšími metodami. A někdy i musí. Co jiného, když Vám někdo zcela bezohledně kazí Vaši práci? Ale oni se často tváří dokonce uraženě...

Jsou ale i výjimky. Není jich moc, ale jsou. Tak mě vždycky potěší, když (jako zrovna nedávno) někde za sebou slyším „Mami, to je hezké štěně! Ale nesmíme ho rušit, ono cvičí, budeme se jen z dálky koukat, jo?“ Těm všem, kdo to řeší takhle, bych chtěl moc poděkovat. Ano, to jsou ti, kteří nám opravdu pomáhají.

Takže - chcete-li se vychovatele na něco zeptat, je to velice jednoduché: nevšímejte si štěněte, oslovte vychovatele, počkejte, až štěně posadí nebo položí a pak si můžete v klidu popovídat.