Ministr pro místní rozvoj Cyril Svoboda v rozhovoru na Z1 10. března na připomínku Barbory Tachecí, že navrhované „odložení deregulace nájemného je dobrý nápad možná pro nájemníky, už zdaleka tak dobrý nápad to není pro majitele těch domů“ neuvěřitelně prohlásil:„To není pravda, to je právě dobrá zpráva pro majitele domů“.

Na otázku proč, uvedl: „protože představte si, že vlastníte panelák a my Vám řekneme,že dneska je deregulované nájemné a v tom paneláku máte třeba třicet nájemníků a z toho Vám patnáct řekne ,že na to nemá.| Co s nimi uděláte? To je vystěhujete? Nebo máte pro ně alternativu? Nemáte“.

Přestože majitelé domů u nás vyslechli a vytrpěli už ledacos, včetně pokračující nepřípustné ignorance v jejich prospěch kladně rozhodnutých již více než 30 nálezů Ústavního soudu, takovou várku demagogie a nepravd diváci od vládního přestavitele už dlouho neslyšeli.

Dle nedávných údajů Ministerstva pro místní rozvoj by při současném znění zákona č. 107/2006 Sb. (tj. při skončení první fáze deregulace 31.12.2010) mohlo mít příští rok 40 000 domácností problém s úhradou zvýšeného nájemného, z toho 2000 vážný. Tisková zpráva ministerstva z 11.července 2008 uvádí, že lokálním zvýšením tržních cen bytů, ze kterých je vlastní nájemné principielně správně odvozováno, by v příštím roce 60 000 nájemníků mohlo mít nárok na státní příspěvek. Je-li podle ministerstva v Česku 700 000 bytů s na úkor ostatních bezdůvodně a bezzásluhově zvýhodňovanými „regulovanými“ nájemníky, kteří toto asociální plošné privilegium u nás získávají náhodně nebo spekulací, jde o 8% těchto nájemníků, což není nijak neúměrný podíl.V zahraničí bývá často vyšší.

K předloženému návrhu na další prodlužování protiústavní deregulace, který problém neřeší, pouze jej nepřípustně jen dále odsouvá, je třeba mj. zdůraznit jeho příkrý rozpor i s několika nálezy Ústavního soudu. Soud několikrát judikoval, že prodlužování protiústavní regulace nájemného je nejen nežádoucí, ale i nepřípustné. Kromě toho opakovaně potvrdil známou, ale u nás nerespektovanou zásadu, že „je nepřípustné břemeno řešení sociálních problémů nájemníků přenášet ze státu na majitele domů“

Další prodloužení protiústavní regulace nájemného navrhovatelé zdůvodňují tím, že lokálním zvýšením cen bytů někde, oproti původním představám, může dojít k vyššímu zvýšení regulovaného nájemného. Hovoří o jakýchsi 20%, o které prý nájemné mělo v průměru ročně růst. Není jasné, kde na oněch 20% přišli, neboť při prezentaci onoho „deregulačního“ zákona č. 107/2006 Sb. ministr Martínek zásadně odmítl uvést jakákoli limitní či průměrná procentní zvýšení zčásti deregulovaného nájemného.

Jelikož i dle zprávy Ministerstva financí ČR pro OECD normální, tedy svobodně uzavírané smluvní nájemné, do doby, než mohl být zákon č. 107/2006 Sb. uplatněn, tj. až do konce roku 2006 v průměru činilo 3,5 násobek protiústavního regulovaného, aby se konečně tyto hladiny zhruba vyrovnaly, nikdo - a to ani při stagnaci cen bytů- nemohl počítat s pouze 20procentním ročním zvyšováním regulovaného nájemného. Renomovanou Patria Financí byla v té době, aby byly konečně zlikvidovány jí vyčíslené roční 22 miliardové ztráty, způsobené majitelům regulací nájemného, potvrzena nutnost minimálně třicetiprocentního ročního zvyšování regulovaného nájemného. Jednoduše lze odvodit, že zrušení v průměru 3,5 násobného rozdílu po dobu zákonem stanovených čtyř let vyžaduje 37procetní roční zvýšení nájemného.

Vraťme se k nehoráznému a jednoduše vyvratitelnému prohlášení ministra Svobody, že prodloužení deregulace „je právě dobrou zprávou pro majitele domů“. Vyjdeme -li z jím uváděného příkladu, který je atypický jak vlastnictvím paneláku soukromou osobou, ale zejména nadměrným, jím uváděným podílem nájemníků, kteří na odpovídající nájemné skutečně nemají, těmto nestačí pouze jednoduše říci „že na to nemají“, ale budou muset se především sami snažit problém řešit. A nikoli, jako je tomu až na výjimky dosud, na úkor majitelů domů. Budou - li splňovat stanovená kriteria, uplatněním žádosti na přispění státu, snížením zbytných výdajů, snahou přizpůsobit své bydlení objektivním potřebám a možnostem, atd. Je nutné konečně ukončit nehoráznou a nepřípustnou argumentaci, kterou u nás slyšíme více než 15 let, že „nelze patřičně zvýšit regulované nájemné, protože jsou drahé jiné komodity, energie, služby, a další.“ . Proč nikdo nezkusí takto argumentovat ČEZu, vodárnám, plynárnám, obchodníkům, řemeslníkům, atd.? Vysmáli by se mu a dodávky zboží a služeb těm, kteří za ně jejich cenu kompletně neuhradí, okamžitě ukončili.

Zpět k ministrovým nehorázným slovům, že navrhované prodloužení deregulace „je dobrou zprávou pro majitele domů“. Jestliže by určitá část - dejme tomu 5% nájemníků skutečně neměla na úhradu od příštího roku někde zvýšeného nájemného - kterážto situace by při řádně nastavené státní podpoře téměř neměla (nebo jen dočasně) nastat, neznamená to, že tito přestanou platit vůbec. V nejhorším případě uhradí alespoň letos placené nájemné. Tím majitelům bytů, včetně obcí, způsobená ztráta by byla minimální ve srovnání se ztrátou miliard korun, kterou by soukromým majitelům, ale i veřejným rozpočtům způsobilo navržené prodloužení deregulace. Jeho realizace by problém, navíc s tím způsobenými miliardovými ztrátami i veřejných rozpočtů pouze oddálila, což není objektivně žádoucím, natož systémovým řešením.

Zákon č.107/2006 Sb. byl po dodnes trvající nepřípustné ignoranci pro všechny závazných nálezů Ústavního soudu přijat především na základě oprávněné stížnosti asi 5000 majitelů domů, podané u Evropského soudu pro lidská práva. Tento zákon jakýmsi způsobem - a jen zčásti, řeší první fázi deregulace nájemného. O první fázi deregulace se jedná proto, že tímto zákonem, resp. na něj navazujícími Sděleními MMR v naprosté většině obcí ČR není respektována ani elementární úroveň nájemného ve smyslu ekonomicky oprávněných nákladů. A to ani tam, kde normální, tedy místní smluvní nájemné těchto „nákladových“ úrovní běžně dosahuje. Úrovně nákladů prosté reprodukce - dnes zhruba 57 Kč/m2 a více, by zákonem zvané „cílové“ regulované nájemné v roce 2010 dle posledního Sdělení MMR č. 214/2008 Sb. mohlo dosáhnout v pouze 101 městech, což jsou jen 2% obcí ČR. Zákonem uváděné „cílové“ regulované nájemné v roce 2010 (bez nyní navrhovaného prodloužení deregulace, které by situaci majitelů, včetně veřejných rozpočtů ještě zhoršilo) v průměru vychází na pouhých 40-80% v místě obvyklého svobodně uzavíraného smluvního nájemného.

Záležitost je nutné řešit nikoli protiústavním odsunutím možného zrušení plošné a asociální protiústavní regulace, ale rychlým přijetím v Evropě běžného adresného příspěvku skutečně potřebným v přiměřených bytech. Tomu se „nechudí“ regulovaní nájemníci, kterých je naprostá většina, dosud zuby nehty brání, protože tím umožněnou skutečnou deregulací by přišli o svá, na úkor ostatních poskytovaná bezdůvodná a bezzásluhová privilegia.

Navrhovaným prodloužením deregulace se stát vystavuje riziku o to vyšších kompenzací ztrát, způsobených majitelům protiústavní právní a ekonomickou regulací. Ty na základě rozhodnutí Štrasburského soudu bude stát - tedy my všichni - namísto dlouhodobě privilegovaných regulovaných nájemníků, povinen majitelům zaplatit.

Většinou se zatím hovoří jen o protiústavní ekonomické regulaci. Přitom ještě daleko důležitější je odstranění diskriminace majitelů domů a bytů ve smyslu nutného narovnání vztahů v oblasti právní.

Obdobně, jako má možnost podat výpověď z nájmu bytu nájemník, musí mít možnost ukončit nájemní vztah i vlastník bytu. A to bez dosud v ČR existujících nevolnických povinností bývalého pronajímatele bývalému nájemníkovi - dokonce i neplatičům! zajistit jejich další bydlení, často rovnocenný náhradní byt. Zejména v té naprosté většině případů, kdy „regulovaní“ nájemníci nemají řádné, nebo vůbec žádné nájemní smlouvy, splňující na ně zákonem kladené obligatorní náležitosti.

Musí být konečně i u nás respektovány jak článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod stanovené tři kumulativní podmínky možnosti omezení vlastnického práva, z nichž jednou je odpovídající náhrada vlastníkovi, tak základní atributy všech nájmů, kterými jsou oboustranná dobrovolnost, dočasnost a odpovídající úhrada majiteli za dočasnou možnost užívání jeho věci.