V uplynulých dnech jsme se stali svědky diskusí na téma, co se dalo při povodních udělat lépe. Starostové některých zaplavených obcí si stěžovali, že Vltavská kaskáda měla začít vypouštět vodu dříve a bývalý primátor doktor meteorolog zase naznal, že protipovodňové zábrany v Praze se začaly stavět pozdě. Přestože v Ústí nad Labem přebývalo 70 cm vody nad protipovodňovou stěnou, zatímco v městečku Grein měli ještě 7 cm rezervu, můžeme regulaci vodních toků považovat ve srovnání s rokem 2002 za relativně lépe zvládnutou. Pro připomenutí: škody při povodních v roce 2002 přesáhly 70 miliard korun, zatímco letos jsou odhadovány na 10 miliard korun.

Zkusme si na chvíli představit, že by žádná regulace vodních toků neprobíhala. Nebo by Eurovia stavěla bariéry na jedné straně řeky o 2 m nižší než na straně druhé s odůvodněním, že jí to takto odsouhlasil nějaký zaměstnanec Povodí Vltavy. Podobně absurdní je představa, že by se stavěly protipovodňové bariéry mezi Davlí a Zbraslaví, ale nikoliv už na Kampě. Politici, kteří by takovou „pseudoregulaci“ realizovali, by asi mohli mluvit o štěstí, pokud by neskončili ve Vltavě, a to nikoliv v důsledku opilosti. Existují oblasti, kde regulace selhala podobným způsobem, pouze absurdita není tak zjevná, jako např. u záplavy herních automatů.

Uvedu dva příklady, kdy nedostatečná nebo zpackaná regulace finančních toků může napáchat škody daleko větší než ty, které nastaly v důsledku povodní. Prvním příkladem je „regulace“ v druhém pilíři penzijního „systému“ a v související oblasti pojišťovnictví. Za hlavní důvod nízkého počtu klientů v druhém pilíři se považuje mj. to, že zprostředkovatelé ve druhém pilíři nedostávají za uzavřené smlouvy ani 1000 Kč, zatímco u podobných produktů pojišťoven (tzv. čtvrtý pilíř) mají provize i více než 10 000 Kč.

Pokud Vám přijde nemístné srovnávat následky povodní s tím, kolik peněz inkasuje sektor pojistných zprostředkovatelů, můžete se podívat na stránky ČNB do základních ukazatelů o sektoru pojišťoven. V roce 2012 „odteklo“ na tzv. pořizovací náklady na smlouvy jen v oblasti životního pojištění skoro 12 miliard korun. Při vhodné regulaci by přitom mohla stačit částka o řád nižší. Ale pozor! Nejde jen o regulaci při vstupu do systému. Podobně jako na Vltavě by asi nestačila jen přehrada na Lipně, i u finančních toků je třeba se dívat dál.

Rozhodnete-li se pro penzijní spoření, ve spořící fázi se můžete spoléhat na to, že si penzijní společnost nevezme více než 0,8% průměrně naspořené částky ročně. Budete-li mít v průměru na účtu 200 000 Kč po dobu 25 let, zaplatíte penzijní společnosti „jen“ 40 000 Kč. Zástupce ministerstva financí tvrdí, že se jedná o nejlevnější finanční produkt. Ve spořící fázi bych tomu i věřil.

Ale výplatní fáze? Kolik byste tipovali, že do doby dožití dostane v průměru vyplaceno od pojišťovny člověk, který si do 65-ti let naspořil 400 000 Kč? Uvedete-li částku 320 000 Kč, nebudete daleko od pravdy. Pojišťovně ale může zůstat i 120 000 Kč, bude-li prostředky ve výplatní fázi zhodnocovat na úrovni 2% p.a. a s klientem se o zhodnocení nepodělí.

Skutečně není výjimkou, když pojišťovně zůstane 30 i více procent z částek, které na pojistném inkasuje. Je tedy efektivní regulace, která „postaví hráz“ tomu, abyste za 25 let spoření nezaplatili více než 40 000 Kč? Asi příliš ne, pokud pro dalších třeba 12 let čerpání důchodu žádná bariéra postavena nebude a pojišťovně zůstane za poloviční dobu trojnásobek toho, co předtím dostala penzijní společnost. Těžko odhadnout, jaké škody by napáchala Vltava, kdyby na posledních 120-ti km nebyla vůbec regulována nebo by měla průtok trojnásobně větší. Při „provizích“ za vyplácení doživotních důchodů je ale odhad jednodušší. Pokud by pojišťovnám zůstávalo od 2,8 miliónů důchodců v průměru 10 000 Kč p.a., přišly by si ročně na 28 miliard korun.

Ale není to jenom sektor pojišťoven a pojistných zprostředkovatelů, kde zůstává různým šmejdům bezbariérový přístup k penězům nás občanů. Ani ve státních institucích a podnicích či státem ovládaných firmách se manažeři při „vypouštění“ veřejných prostředků externím „služebníkům“ často nedrží zásady „Just a little bit´s enough“ (jen trochu stačí…). Vyplývá to ze statistiky, která byla zpracována v souvislosti s návrhem zákona o ochraně whistleblowerů. Ze zhruba stovky (polo) státních institucí a firem odteklo v roce 2012 na nákladech na různé právní, konzultační, reklamní, IT či jiné (ostatní) „služby“ přes 65 miliard korun. To je o 12 miliard korun více, než v těchto úřadech a firmách činily mzdové náklady!

Dal by se regulatorně snížit „průtok“ peněz na různé ostatní „provozní“ výdaje třeba na polovinu mzdových prostředků? Samozřejmě ano a desítky subjektů je možné uvádět jako příklady. A pochopitelně v odůvodněných a vládou schválených případech by bylo možné připustit „průtok“ větší. Co by se ale rozhodně připouštět nemělo, aby státem ovládaná firma poskytovala na darech částku 460 miliónů korun ročně nebo aby nějaký státní fond dával na reklamní služby více než 250 miliónů korun. Také bych hodně zvažoval, zda má lesnická firma dávat přes 300 miliónů na IT, aby spočítala, kolik má v revíru divočáků. Ono se řekne čtvrt miliarda sem či čtvrt miliarda tam, ale na stovce firem se takto může nasčítat úspora i 25 miliard korun.

Uvedený příklad se týká „jen“ vybrané skupiny „běžných“ provozních nákladů, srovnávat a limitovat se ale dají i náklady na infrastrukturní stavby. A to jsou náklady násobně větší. Když jsem začínal městečkem Grein, není problém se tamní radnice dotázat, na kolik je v průměru přišlo 100 metrů protipovodňových zábran.

A než přijde další povodeň, můžeme začít stavět. Nejdříve ty méně viditelné protikorupční zábrany v legislativě a potom i ty viditelné bariéry, aby Ústí již příště nebylo pod Labem. Vhodně nastavené zábrany mohou ušetřit nejen miliardy korun při povodních, ale hlavně desítky miliard korun ročně mezi nimi.