K výročí 30 let sametové revoluce promluvili v Senátu 3 bývalí členové KSČ: Petr Pithart, Milan Štěch a Jaroslav Kubera. Dodávám, že na slavnostním setkání vystoupili i bývalý předseda Senátu Přemysl Sobotka a bývalá předsedkyně Senátu Libuše Benešová.

Na úvod chci zdůraznit, že si všech uvedených osobností vážím. Jejich životní příběhy mohou být pro každého z nás v řadě ohledů inspirující. Přesto mi v jejich projevech chyběla vize, jak se vyrovnat s dědictvím minulého režimu. Petr Pithart nejpodrobněji vykreslil různé hříchy bývalých komunistických prominentů, ale ani jednou nezmínil ODPUŠTĚNÍ.

V odpuštění je síla. Možná si vzpomenete na biblický příběh o Josefovi, který si prožil éru nesvobody kvůli svým bratrům. Ta nesvoboda byla daleko horší, než to, co většina z nás prožívala v době komunismu a přesto Josef dokázal odpustit. A Josef se stal svobodným uvnitř režimu, který z dnešního pohledu označujeme jako autoritářský.

Odpuštění nemá být obchod
Když se řekne odpuštění, můžeme si vzpomenout na Havlovu nebo Klausovu amnestii. Někomu se může vybavit odpuštění daňových nedoplatků, s nímž je spojena nějaká protislužba. Odpuštění v pravém slova smyslu však neznamená, že „přimhouřím oko“ nad nějakým přečinem nebo zločinem s tím, že se mi pachatel odvděčí.

Pravé odpuštění spočívá v tom, že všechno negativní, co jsem prožil, dám do pomyslného batohu a pustím jej v loďce po řece. Tím, že odpustím, sice mohu pomoci lidem, kteří se vůči mně provinili, ale v první řadě uvolňuje odpuštění mě samotného.

Ve svém okolí vidím řadu lidí, kteří stále řeší chyby ostatních. Někteří jsou přesvědčeni, že musí stále s někým bojovat a to je uzavírá do vězení. Netvrdím, že se člověk nemá bít za právo, za spravedlnost. Když nás ale boj za cokoliv dobrého na roky paralyzuje, mohou nám uniknout lepší příležitosti. Minulost nezměníme. Můžeme změnit budoucnost.

Chceme-li v budoucnosti prožívat více pozitivních věcí, potřebujeme zaujmout správný postoj v srdci k těm, kteří negativní věci do našeho života v minulosti přinesli. Co platí pro život jednotlivce, můžeme přenést i na úroveň národa. Josef svým správným postojem v srdci získal svobodu i v nesvobodném režimu, a to nejen pro sebe, ale i pro celý svůj národ.

Nesvoboda ve svobodném režimu
Opakem toho, co v druhé půlce svého života prožíval Josef, je nesvobodný život ve svobodné zemi. Můžeme mít Ústavou zaručenou svobodu projevu, a přesto můžeme žít ve strachu se projevit např. v zaměstnání, když se kolem nás děje něco nekalého.

Někomu chybí svoboda finanční, jiný je svázaný představou, že stále musí být online na sociálních sítích. Znám člověka, který je již 20 let pohlcený soudním sporem, který vede. Je samozřejmě chybou státu, že nechává běhat po svobodě ty, kteří uvrhli řadu lidí do finanční nesvobody, ale je smysluplné strávit zbytek života soudními spory se státem?


Nesvoboda se může vrátit v jiné podobě, pokud neodpustíme
Nechci Vás strašit. :-) Ale věřím, že platí určité zákonitosti, které je dobré připomínat. V Bibli je popsán příběh člověka, který se dostal do takových dluhů, že je nemohl splatit do konce života. Jedním rozhodnutím mu byly odpuštěny. Ten člověk si ale neuvědomil, že je i na něm, aby odpustil ostatním. A tak začal vymáhat dluhy, dnes by se řeklo, že se z něj stal exekutor. A co se nestalo? Rozhodnutí o smazání jeho dluhů bylo zrušeno. A dostal se do vězení.

Pád komunistického režimu nás zbavil břemene, které jsme mohli nosit do konce svých dnů. Ale někteří z nás si vzali břemena jiná. Konzumní způsob života někoho zadlužil, někteří se v honbě za svým prospěchem začali chovat podobně hloupě jako pan exekutor. Hodně lidí si klade otázku, která má kořeny v socialismu: „Co stát může udělat pro mě? A málo lidí si klade otázku, která vychází z křesťanství: „Co můžu já udělat pro svou zemi?“

Budeme-li mít od státu velká očekávání, přijdou velká zklamání. V těchto zklamáních mohou přijít kazatelé politického globalismu, kteří začnou slibovat: „Když svěříte více pravomocí nadnárodním institucím, povede se Vám lépe. Problémy klimatu i jiné globální problémy vyřeší jen vláda jedné (mezinárodní) rady, stačí jen, když ji k tomu dáte autoritu.“

Máme s vládou jedné strany zkušenost. Víme, že nebe na zemi nepřinesla. Nebe na zemi mohou přinášet jen konkrétní lidé, kteří mají v srdci postoj služby, pokory, lásky.

Odpuštění komunistům nás neohrozí, ale uvolní
Byl v KSČ někdo z Vašich rodinných příslušníků nebo přátel? Můžeme za nimi přijít a (máte-li v tom svobodu) říct: „Odpouštím Ti, že jsi podporoval (toleroval) režim, který byl založený na atmosféře strachu, kontroly a lži, že se budeme mít líp, když vládu věcí svých předáme jedné straně. Nelíbí se mi, co jsi dělal(a), ale mám Tě rád, nechci se Ti mstít.“

Já chci jako politik sdělit toto odpuštění i všem, kteří jsou dnes členy KSČM. A přál bych si, aby se k mému prohlášení připojili aspoň někteří další křesťanští politici, a to nejen v KDU-ČSL, ale i v ODS, TOP09, ČSSD, ANO nebo v dalších stranách a hnutích. Nebojím se, že v této zemi bude mít KSČM někdy znovu 40% hlasů nebo více a tak směle píšu:

„Pane poslanče Filipe, Dolejši, Grebeníčku, … chci Vám sdělit, že jsem odpustil všem, kteří zde vládli do roku 1989 i Vám, kteří (zčásti) minulý režim obhajujete. Nesouhlasím s některými Vašimi názory, nelíbí se mi, jak někteří komunističtí soudci i po roce 1989 pošlapávali spravedlnost. Zároveň se mi nelíbí, že k Vám někteří politikové přistupují jako k lidem druhé kategorie, že se s Vámi nebaví, že jsou vůči Vám nepřátelští. Odpusťte prosím i Vy lidem, kteří Vám ublížili. Zkuste prosím konstruktivně spolupracovat s politiky, kteří usilují o to, aby naše země prosperovala, aby se nestala nevýznamnou figurkou na světové šachovnici, kterou lze jednoduše obětovat ve hře globálních hráčů. Děkuji.“