Pozornost médií se nyní točí kolem Afgánistánu, ale daleko více pozornosti by si zasloužila dlouhodobá válečná politika USA. Nedojde-li totiž k zásadní změně této politiky, hrozí, že NATO bude vtaženo do daleko bolestnějšího konfliktu, než kterého jsme dnes svědky.

Války pod vedením USA- více škody, než užitku

Spojené státy bojovaly s komunismem od konce druhé světové války. Soupeření o sféry vlivu s tehdejším Sovětským svazem (a v některých konfliktech i s Čínou) probíhalo v Korejské válce, v rámci Vietnamské války, při tzv. Sovětské válce v Afgánistánu i při Karibské krizi. Žádná z těchto válek neskončila vítězstvím USA, natož demokracie. V lepším případě se jednalo o pat resp. o potvrzení toho, že se sféry vlivu mocností nemění.

Po konci studené války následovaly horké války s islámem: v Iráku, v Afgánistánu, v Lybii. A opět: stovky tisíc obětí, stovky miliard dolarů a žádný posun okupovaných zemí směrem k demokracii. Naopak. Na místech konfliktu se často situace ještě zhoršila. Podle mého názoru by tedy vojenská politika USA měla projít zásadním přehodnocením.

Česká republika by se v rámci NATO měla v budoucnu razantně postavit proti případným opětovným snahám USA měnit diktátorské režimy na demokratické vojenskou silou. Vojenské operace mimo území Aliance by již neměly mít podtext soupeření s Ruskem nebo Čínou, ale mělo by jít jen o opravdu nutné zásahy při průkazném ohrožení spojenců.

Odcházení nemuselo být tragédií jako v Havlově dramatu

NATO splnilo základní cíl mise v Afgánistánu v roce 2011 (smrt Usámy bin Ládina odpovědného za teroristické útoky v New Yorku). Tehdy bylo okno příležitosti pro „vítězné ukončení“ akce mimo území Aliance otevřené dokořán. 10 let byla dostatečně dlouhá doba, aby tajné služby spojenců zjistily, že šance na zavedení demokracie v zemi s kmenovým uspořádáním, kde se 99% obyvatel hlásí k islámu, jsou téměř nulové.

Připomeňme, že tajné služby USA i Velké Británie měly negativní zkušenost s působením v Afgánistánu již z let 1979 až 1989, kdy podporovaly povstalecké skupiny mudžáhedínů v tzv. Sovětské válce v Afgánistánu. Již tato válka ukázala, že Afgánistán se nenechá ovládnout ani Sovětským svazem ani Spojenými státy americkými.

Při operaci Trvalá svoboda (mise NATO v Afgánistánu z let 2001 až 2014) padlo asi 3,5 tisíce spojeneckých vojáků. To je více obětí, než bylo obětí teroristického útoku v září 2001. Přesto mise NATO v Afgánistánu pokračovala, od roku 2015 pod názvem Operace Rozhodná podpora. V roce 2019 zveřejnil deník The Washington Post dokumenty nazvané Afganistan Papers, z nichž plyne, že američtí generálové, diplomaté i politici opakovaně lhali o situaci v Afgánistánu, aby zdůvodnili další boje. Přitom již roky předtím byly dostupné informace, že válku v této zemi nelze vyhrát. To jsou trestuhodné skutečnosti.

NATO mělo v Afgánistánu začátkem tohoto roku asi 10 tisíc vojáků (z toho 2500 Američanů), počet bojovníků Tálibánu byl ale odhadován už na skoro 150 tisíc. Z tohoto pohledu bylo jasné, že musí dojít ke stažení vojsk NATO. Stažení však mohlo proběhnout důstojně resp. postupně, v etapách, během nichž by se ukázalo, zda afgánská vláda je schopna přebírat kontrolu nad „vyklizeným“ územím či nikoliv. Způsob stažení vojsk byl proveden tak neprofesionálně, že by to mělo vést k zásadním změnám ve vedení NATO.

Nejlepší obranou je útok, ale …

Souhlasím s názorem, že biblické přikázání „Nezabiješ“ v sobě zahrnuje též „Nenecháš zabít“. Jak říkala už chůva v pohádce Pyšná princezna: „Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje.“ Když třeba teroristé drží jako rukojmí několik stovek civilistů (viz např. škola v Beslanu) a každých 10 minut někoho popraví, je správné schválit zásah znamenající smrt teroristů. Podobně v mezinárodním měřítku: Bude-li Írán dál vyhrožovat Izraeli likvidací a pokračovat ve vývoji jaderných zbraní, bude preventivní úder zcela na místě.

Na straně druhé: Útok nebo odveta nemůže být vedena způsobem, že s jedním teroristou padnou za oběť desítky nebo stovky civilistů. Počet obětí války v Afgánistánu převýšil za 20 let 240 tisíc osob ! ! ! To je asi 80krát více, než byl počet obětí při útoku v New Yorku v roce 2001. Taková odveta je naprosto nepřiměřená.

Celkový počet obětí terorismu na CELÉM SVĚTĚ se ročně pohybuje mezi 14 až 18 tisíc. Jestliže byl počet obětí války v Afgánistánu ročně podobný, nelze se divit, že většina Afgánců nevítala vojáky NATO jako spasitele a považovala je za okupanty.

Nesnažit se budovat demokracii tam, kde dominuje islám

Podobně jako by nebylo reálné pěstovat ananasy nebo banány na Sibiři, nelze očekávat, že vypěstujeme demokracii v Afgánistánu, když se zde skoro 100% obyvatel hlásí k islámu a rovněž okolní země (Turkmenistán, Tádžikistán, Uzbekistán, Irán a Pákistán) mají dominantní náboženství (většinou přes 80% obyvatel) islám. Na straně druhé má smysl chránit např. Izrael, byť je muslimskými zeměmi obklopen, neboť ochrana (izolovaných) menších států, které ctí demokratické hodnoty, by měla být prioritou vyspělých demokracií.

Svět demokracie potřebuje chránit, ale efektivně

Nelze očekávat, že Rada bezpečnosti OSN resp. Organizace „spojených“ národů (přesněji řečeno rozdělených národů) bude tuto roli vždy řádně plnit, má-li Rusko a Čína právo veta. Většina států v OSN nejsou demokratické. Ze 193 zemí, které jsou členy OSN se pouze u 75 států dá hovořit o tom, že mají buď demokracii vyspělou nebo alespoň z větší části funkční (index demokracie viz odkaz níže). Pro ochranu demokratického světa před vizemi typu „šaría bude vládnout světu“ je tedy nutná jiná platforma, než OSN. NATO by mohlo tuto roli plnit, muselo by však projít zásadní reformou, a to ve více směrech.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Index_demokracie

NATO se potřebuje vymanit z dominance USA

„George W. Bush rozhodl o invazi do Afgánistánu (2001), Barack Obama schválil útok na úkryt Usámy bin Ládina (2011), Joe Biden rozhodl o stažení vojsk z Afgánistánu (2021)…“

Tyto výroky mohou vypadat jako mediální zkratky, neboť v rámci NATO se rozhoduje jednomyslně, ale realita je taková, že dominance USA v rámci NATO je značná. Pravdou je, že USA vynakládá na obranu skoro 3 krát více peněz, než Velká Británie, Německo, Itálie a Francie dohromady, ale závislost na jednom státu (na jednom prezidentovi) není zdravá. Koncentrace moci má vždy více rizik, než případných výhod.

Uvítal bych tedy, aby náš budoucí premiér nebo prezident otevřel příští rok na summitu v Madridu diskusi týkající se transformace NATO např. na Alianci demokratických států, která by měla více (silných) členů, než dnešní NATO, nebyla by omezena jen na Severní Ameriku a Evropu a operovala by na základě kvalifikované většiny.

Demokracii je jistě třeba chránit také v Hongkongu, v Singapuru nebo na Tchaj-wanu. Mají ale v Indickém oceánu nebo v Pacifiku operovat námořní flotily USA nebo Velké Británie? Neměly by se v tomto regionu více zapojit do obrany např. Jižní Korea, Japonsko, Filipíny, Austrálie a příp. i Indie, která je podle mezinárodních měřítek rovněž řazena mezi demokracie, byť s řadou nedostatků? (v indexu demokracie má 51. pozici)

Cíle Aliance demokratických států by bylo dobré přesněji stanovit:
Ochrana ANO, odveta jen výjimečně a vždy přiměřená, okupace NE

Je-li napaden jeden stát Aliance, všichni se zavazují pomoci. K této zásadě by bylo vhodné dodat: chránit alianční hranici (v oblasti, kde byla narušena) nebo strategické cíle, které jsou ohroženy např. teroristickými útoky. Ochrana by se neměla vztahovat na námořní flotily, které se pohybují např. v Jihočínském moři nebo v jiných sporných vodách resp. obecně na operace, kde se velmoci snaží demonstrovat svou sílu a provokují mimo území Aliance.

Příklad provokace (viz odkaz níže):
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ukazeme-nasi-silu-britanie-vysle-k-cine-obrovskou-namorni-flotilu-152364

Odvetná opatření nebo dokonce preventivní údery mimo území Aliance by měly mít vždy jen krátkodobý charakter s tím, že by nebyla povinná účast všech zemí, ale jen těch, které s invazí mimo území Aliance souhlasí. Dlouhodobá přítomnost aliančních vojsk na území státu, který by nebyl členem Aliance, by měla být alianční smlouvou vyloučena. Výjimkou by mohly být případy, kdy se většina obyvatel na daném území obává genocidy, pomoc aliančních vojsk požaduje a Rada bezpečnosti OSN ochranu nehodlá zajistit.

Provokace a zvláštní případy

Severoatlantická smlouva má jen 14 článků, to je potřeba ocenit. Na straně druhé je chybou, že smlouva neobsahuje pravidla členství resp. ukončení členství. Například Turecko (110. příčka v indexu demokracie), které se pohybuje na rozmezí hybridních a autoritářských režimů, může vyprovokovat válečný konflikt, a to nejen na vnější hranici Aliance, ale např. i s Řeckem. Platná smlouva nepamatuje na situace, že se uvnitř Aliance může objevit „trojský kůň“ a nestanovuje podmínky vyloučení. To by kvalitní smlouva měla.

Ve stručnosti: pokud by se nějaký člen Aliance posunul do zóny nedemokratických zemí (v rámci NATO se jedná o Albánii, Černou Horu, Severní Makedonii a Turecko) nebo svými kroky konflikty rozněcuje (a nedá se očekávat změna kurzu v dohledné době), je potřeba, aby Aliance měla nástroje na vyloučení takového státu.