Ivan Medek, stálí čtenáři paní Valburga či pánové Marko, Hajný, VK-Can… a teď Jiří Dienstbier.

Tyto stránky a my, co si sem chodíme povídat (ale samozřejmě nejen), opět ztrácejí někoho, kdo k nim (k nám) pro mnohé neodmyslitelně patřil (jeho blog najdete ZDE).

Neumím v tuto chvíli asi napsat nic, co by neznělo banálně, ale mám neodbytný pocit, že něco napsat chci… A tak jsem sáhl do knihovny pro útlý paperback, který vydaly Lidové noviny jen pár měsíců po listopadu 1989 (nese pořadové číslo 6, snad si dobře vzpomínám, že dříve se dostal ven jen esej Václava Havla Moc bezmocných, možná Rok zázraků Timothy Gartona Ashe a ještě tři další knížky).

Mnozí z nás nad cyklostylovaným vydáním tohoto souboru úvah Jiřího Dienstbiera plamenně debatovali v době, kdy se takřka vše, o čem tehdy v roce 1986 psal (LN je mohly vydat až čtyři roky poté), zdálo být opravdovou utopií, vizí snílka, který nevidí, co se kolem něj děje. A titul - Snění o Evropě – jeho úvahy obsažené v tomto svazku tehdy skutečně spíš odkazoval do ne moc reálných sfér…

Mnohé z toho, co se v následujících letech stalo, dalo Jiřímu Dienstbierovi za pravdu (a něco také ne).

Následující řádky z této úvahy jsem přepsal coby poctu člověku, jehož názoru (a i jeho samotného) si vážím (byť jsem s ním ne vždy nutně souhlasil):

„Evropa má zkušenosti ze soužití různých společenství. Tato společenství vždy musela hledat vlastní identitu nejen sama o sobě, ale také v interakci odlišných skupin, žijících v těsném sousedství. Impuls ke změně samozřejmě může vyjít i z evropských tradic Ameriky nebo Ruska, avšak zkušenost z interakce malých evropských komunit je nenahraditelná. Oběma gigantům je tu na překážku jejich váha a rozměr, který umožňoval napětí ředit v prostoru. V případě Ruska také rezidua orientálního despotického vládnutí, v Americe tradice individuálního amerického snu a „melting pot“, stvrzující sice suverenitu jedince, rozpouštějící však individualitu různých komunit.

Evropu nelze stvořit tak, že všechny národy se „rozpustí“ ve Francouzích, Němcích či Rusech. Zkrátka: Evropan se nemůže stát Evropanem tak, jak se mohl stát Američanem. Svoboda jednotlivce má v jeho zkušenosti širší, hlubší – a také trpčí – obsah než pro Američana. Respekt k sousedovi jako k jedinci je také respektem jeho zvláštnosti („Být jiný než ostatní je zločin,“ řekl jeden americký autor), k jeho osobní, ale také jazykové, skupinové, národní, ideové odlišnosti, sociálnímu zařazení. Evropan má předpoklady chápat tyto rozdíly jako tvořivé prvky pluralitní evropské společnosti.

Zhodnocení evropských zkušeností, které by v nové syntéze nabídlo přitažlivý model lidských a mezinárodních vztahů, by posloužilo i oběma mocnostem; k rozvoji občanské společnosti, překonání paternalismu a autoritářství v Sovětském svazu; v Americe k řešení protikladů mezi bílými, černošskými, latinskoamerickými a dalšími kulturami, které prohlubují a živí sociální rozpory a na něž sociální individualismus a kulturní uniformizace nejsou účinným lékem.“

RIP

P.S. Požádal jsme včera večer pana Hanse-Jörga Schmidta, dopisovatele deníku Die Welt a zdejšího blogera, zda by se nepokusil sehnat vyjádření Hanse-Dietricha Genschera, bývalého německého ministra zahraničí, s nímž Jiří Dienstbier 23. prosince 1989 symbolicky přestřihával na hranici u Nových Domků nedaleko Rozvadova ostnaté dráty železné opony.

Zde jsou jeho slova, které napsal pro Aktuálně.cz:

"S Jiřím Dienstbierem jsem ztratil velkého přítele. Nejen Česká republika, ale celá Evropa je s jeho smrtí chudší. Jiří Dienstbier věnoval svůj život svobodě svého národa. Byl i přesvědčeným Evropanem. Jiří Dienstbier se zasloužil o porozumění mezi Němci a Čechy."