Pozvánka na listopadové divadelní Interpelace. Téma: Umění revolty

"V roce 1989 měla Evropa společnou vizi: bourat hranice a hospodářsky i politicky se spojovat. Po dvaadvaceti letech se evropská jednota štěpí, pod tlakem krizí politických i ekonomických. Tázání se po příčinách tohoto dramatického oblouku bude jedním z témat listopadových Interpelací.

Další paralelu mezi rokem 1989 a současností nabízejí revoluční nálady zejména na jihu Evropy, v USA, severní Africe a na Blízkém východě.

A zatímco jižní a východní pobřeží Středozemního se nyní zmiňuje jako místo boje za svobodu a demokracii, severní pobřeží charakterizují předlužené evropské státy s frustrovaným obyvatelstvem. Na druhé polokouli, v srdci finančního světa, demonstruje různorodá skupina aktivistů za vyšší politickou a ekonomickou morálku establishmentu. Po několika desítkách let se zkrátka objevuje silná občanská aktivita napříč všemi kontinenty - vůbec poprvé v době internetu, videokanálů a sociálních sítí. Není divu, že novým fenoménem se stalo sdílení: informací, zážitků, přátel i nepřátel, idejí...

Listopadové téma Umění revolty je i tentokrát příslibem názorově bohaté diskuse. A to nejen proto, že každý ze tří hostů Tomáše Sedláčka, Aktuálně.cz a Nové scény ND je z jiného názorového proudu." (tolik citace spoluautora projektu Interpelace, hlavního dramaturga Nové scény ND Danielal Přibyla).

Prvním hostem našeho diskusního setkání, kterého chci dnes představit, je Tereza Stöckelová, socioložka a aktivistka činná v iniciativě pro kritiku vládou plánovaných reforem a na podporu alternativ Pro Alt (mimo jiné spolupořádala protestní shromáždění u příležitosti výročí 17. listopadu, na němž promluvil i známý slovinský filozof Slavoj Žižek).

Ještě předtím však jedno důležité upozornění: čtvrtý čtvrtek v měsíci (tedy tradiční termín našich divadelních Interpelací) vyšel tentokrát na 24. listopadu, shodou okolností den, kdy Nová scéna ND uvádí premiéru (pro zajímavost: jde o hru Petra Zelenky Ohrožené druhy).

Ta začíná pouhou hodinu po Interpelacích, což by nestačilo na to, aby technici a jevištní mistři připravili scénu. Tentokrát se tedy výjimečně sejdeme v horním foyer Nové scény (ze kterého se skleněnou stěnou otevírá pohled do Národní třídy).

Kapacita foyer je omezena na necelou stovku míst. Abychom předešli případnému zklamání, rozhodli jsme se v tomto případě umožnit rezervaci míst. Pokud máte zájem, vyzvedněte si „rezervační“ vstupenku již nyní v pokladně Nové scény ND. Samozřejmě zdarma.

Paní Terezu Stöckelovou představuji prostřednictvím několika základních iinformací, které jsem nalezl na internetu a především jejích odpovědí na otázky zaslané všem třem hostům.

Socioložka a aktivistka, od léta 2010 mluvčí ProAlt – občanské iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ.

V roce 2001 zakončila studium sociologii na Fakultě sociálních věd UK v Praze prací „Příroda jako kolektivní experiment: případ managementu kůrovce v Národním parku Šumava“. V roce 2008 dokončila doktorské studium prací „Biotechnologizace: Legitimita, materialita a možnosti odporu“.

Věnuje se sociologii vědy a technologií. Výzkumně se zaměřuje na současné proměny výzkumných a vzdělávacích institucí, roli expertizy ve sporech o životní prostředí a reflexivní pohyb znalostí mezi vědou a společností. Pohybuje se v oblasti kvalitativního poststrukturalistického proudu sociálních věd (sociologie, sociální antropologie, studia vědy a technologií). Spolupracuje s organizací Zelený kruh na projektu Rozvíjení spolupráce mezi nevládními organizacemi, veřejností a akademickým sektorem.

V současnosti pracuje v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR a vyučuje na Katedře obecné antropologie FHS UK. Působila i jako členka České komise pro nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty při ministerstvu životního prostředí.

Své texty publikuje například v časopisech Vesmír nebo A2. Je autorkou knihy Akademické poznávání, vykazování a podnikání - Etnografie měnící se české vědy

Co považujete za svoji nejdůležitější životní revoltu?

Moje první revolta ve veřejném prostoru se odehrála na týden přesně před 22 lety. Byla jsem v sedmé třídě na základní škole, rodiče byli opatrní pozorovatelé dění, pamatuji se, jak vážně sledovali v televizi, zda bude Urbánek lepší než Jakeš. Já jsem hned v prvních dnech po 17. listopadu, kdy to bylo ještě dost viditelné, nasadila trikoloru. V den generální stávky jsem pak o přestávce zorganizovala útěk naší třídy ze školy. Když šatnář dole otálel s otevřením šatny, přelezla jsem pletivo a par lidem hodila věci. Zmizelo nás asi pět, ostatní stačil třídní chytit, než se dali do pohybu. Šli jsme „do města“ sledovat dění v ulicích. V podvečer se pak u nás doma stavovaly spolužačky a říkaly, že mám pěkný průšvih. Když jsem ale druhý den přišla do školy, nedělo se vůbec nic. Tehdy mi úplně nedocházelo, jak je to možné. Teprve s odstupem jsem si uvědomila, že se vedení školy bálo ještě víc než já. Báli se, aby náhodou nezasáhli proti tomu, kdo nakonec skončí na „straně vítězů“. Nikdy se pak už o té události ve škole nemluvilo. Nenazývala bych to „nejdůležitější životní revoltou“, ale byl to pro mě určující zážitek v tom smyslu, že je dobré riskovat a nebát se - že to vyjde.

Co se Vám při slově revolta vybaví v dnešních dnech?

Dnes je pro mě revolta ve smyslu kladení odporu samozřejmě ProAlt, stejně jako hnutí Occupy v USA a ve Velké Británii, Rozhořčení ve Španělsku, řecké protesty…

Jakou revoltu byste podpořila a co byste od ní očekávala?

Nesouhlasím nutně se všemi požadavky, které dnes různí protestující formulují (především považuji za nebezpečnou iluzi volání po „vládě odborníků“, neboť jako socioložka vědy mám o odbornících velmi realistické mínění; nechci vládu s NERVem vyměnit za NERV ve vládě, stejně jako nic podstatného neřeší výměna Berlusconiho za Montiho), ale kladení odporu dnes považuji za jedinou správnou reakci na celosvětový vývoj po krachu v roce 2008. Místo rekonfigurace finančního systému, byť i dílčí, došlo k tomu, že ekonomická elita využila zmatku k dalšímu masivnímu přerozdělení bohatství ve svůj prospěch (včetně vytvoření kanálů pro budoucí příjmy prostřednictvím půjček na školné atd.).

To, co se během minulého roku celosvětově podařilo, je prolomit i v hlavním proudu veřejného prostoru nedotknutelnost kapitalismu v jeho současné podobě jako jediného myslitelného socioekonomického řádu pro soudobé západní společnosti. Příští rok bude, domnívám se, rokem prohlubování materiálních forem odporu, nejen v podobě dalších stanových městeček, o jaké se dnes pokouší hnutí Occupy, ale také třeba přesunů soukromých účtů do malých komunitních bank apod. Bude pokračovat boj o virtuální prostor, ten samozřejmě neskončil poškozením Wikileaks.

Jakou (ať už konkrétní či ve smyslu formy) naopak odmítáte?

Obávám se takové odpovědi na současnou situaci, která ze strachu z ekonomického neoliberalismu smete i sociální liberalismus; která místo zobecnění principu solidarity bude hledat údajná „přirozená společenství“ typu tradiční rodiny, etnické většiny, církevně definované civilizace. Čili, v našem kontextu, odpovědi typu DSSS ale taky Bobošíková, Klaus, Řápková, národovci nalevo. Vlastně to není žádná revolta, ale spíš reakce: nabízení pseudojistot „my“ vs. „oni“. Já naopak říkám, že v dnešní ekonomicky, ale i sociálně a ekologicky krizové situaci je potřeba socialitu a přináležitost „my“ nově vytvářet.

Divadelní Interpelace na Nové scéně ND. Téma: Umění revolty
24. listopadu 2011 od 17 hodin (rezervace míst v pokladně Nové scény)

Přímý přenos můžete sledovat na Aktuálně.cz a druhém programu ČT 2