Proč by měly bohaté země pomáhat chudým?

To je přece jasné, řekne si každý. Pomáhat slabším by měla být morální povinnost každého člověka a každé vyspělé společnosti. Kromě humanitárních důvodů však existuje i celá řada dalších, navzájem propojených důvodů globálně ekonomických, bezpečnostních a samozřejmě zdravotních.

Je známo, že infekční nemoci nerespektují hranice. Vzpomeňme jen na celosvětové nebezpečí ptačí chřipky, či epidemii SARS v jihovýchodní Asii před několika lety. Uvádí se, že za posledních 30 let se objevilo v rozvojových zemích 30 nových smrtelných infekčních nemocí s velkým potenciálem diseminace do celého světa.

Hrozba pandemie chřipky, či jiného infekčního onemocnění zaměstnává také ekonomy. Existuje reálné nebezpečí, že v případě takové pandemie dojde k obrovskému poklesu světové ekonomiky. V malém měřítku to lze již dnes pozorovat v zemích rovníkové Afriky těžce postižených nemocí AIDS. Průměrný věk je zde jen 47 let, zatímco bez AIDS by byl 62 let. Podle údajů Světové banky má AIDS v těchto zemích na svědomí snížení HDP o mnoho desítek procent.

Špatný zdravotní stav populací v chudých zemích však ohrožuje také celosvětovou bezpečnost. Ne nadarmo věnuje americká CIA tomuto tématu mimořádnou pozornost. Jedním z parametrů, které CIA sleduje, je novorozenecká úmrtnost, neboť je prokázáno, že její výše má přímou souvislost se státními krizemi, politickými nepokoji, masovou migrací obyvatel a porušováním lidských práv. V této souvislosti je jistě znepokojivé, že například Rusko má 4x vyšší novorozeneckou úmrtnost než západní země. Podobně znepokojivý je i fakt, že mezi státy spadající z pohledu zdraví populace mezi velmi rizikové, patří i čtyři země disponujícími ohromnými armádami vybavenými nukleárním arzenálem.

No a jak je to tedy vlastně s pomocí vyspělých států chudým zemím s velmi špatným zdravotním stavem? V roce 1990 představovala tato pomoc 2 miliardy amerických dolarů, v roce 2004 již miliard 12. Na první pohled ohromná suma. Ovšem uvážíme-li, že tyto vyspělé země ročně věnují například na subvence zemědělcům 300 miliard dolarů a celý svět utratí za zbraně celý bilión dolarů, je to částka opravdu směšná. Přitom je odhadováno, že zlomek těchto sum by byl schopen zachránit milióny životů ročně. V této souvislosti je možné připomenout paralelu s Marshallovým plánem pomoci poválečné Evropě, který vedl k rychlé obnově zpustošené západní Evropy. Nejchudší země by si podobný plán zaměřený na zlepšení životních podmínek a celkového zdravotního stavu populace jistě také zasloužily.