Řada opatření připravovaných současnou vládou je protichůdná. Na jednu stranu se snižují dotace na provoz různých zařízení sociální péče (např. domovů důchodců), na druhou stranu se však zvyšuje deregulované nájemné, které způsobuje velké sociální a ekonomické problémy pro seniory a vytlačuje je do sféry sociálního vyloučení. Podobné procesy lze sledovat i v rámci rodičovské dovolené, kdy stát nemá zájem více podporovat veřejné mateřské školy a jesle, odpovědnost přesouvá na rodiny a svou pozornost směřuje spíše k podpoře firemních mateřských škol nebo jiných typů komerčně hrazené nerodičovské péče.

Rodinnou politiku v České republice koordinuje a realizuje především stát (Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy), ale důležitými aktéry jsou také kraje a obce, které mají v této oblasti řadu kompetencí a rozhodují o financování či nefinancování aktivit pro podporu rodinné politiky. Jedním ze zřetelných a velmi problematických rysů současné rodinné politiky je, že v posledních letech dochází v systému rodičovské a mateřské dovolené a čerpání sociálních dávek minimálně k jedné podstatné změně ročně, což celý – už tak nepřehledný – systém dále komplikuje. Rodinná politika by se neměla věnovat pouze mateřské a rodičovské dovolené, ale i dalším fázím lidského života a dalším věkovým skupinám (příkladem je péče o seniory, podpora handicapovaných dětí a mládeže, dětí bez rodičů atd.). Bohužel však nejsou všechny tyto oblasti dostatečně akcentovány a především na úrovni obcí a krajů je hlavní pozornost směřována spíše na období mateřské a rodičovské dovolené a předškolní děti.

Současná i předešlé vlády usilují o odklon od institucionalizované péče směrem k té individuální a rodinné (a to jak v oblasti péče o děti, tak např. v oblasti péče o seniory). To je v mnohém pozitivní. Tento proces umožňuje nejen vznik nových typů péče, ale přispívá i k zvyšování práv klientů a snižování rigidity institucionalizované péče. Na druhou stranu se však zvyšuje tlak na osobní odpovědnost a rodinné zabezpečení péče o závislé osoby (ať už jsou to děti, senioři nebo handicapovaní), aniž by stát vytvářel dostatečnou infrastrukturu a systém podpůrných opatření. V souvislosti s dalšími změnami v ekonomické a sociální oblasti se pak stupňuje zatížení rodin i jednotlivců.

Řada opatření připravovaných současnou vládou je protichůdná. Na jednu stranu se snižují dotace na provoz různých zařízení sociální péče (např. domovů důchodců), na druhou stranu se však zvyšuje deregulované nájemné, které způsobuje velké sociální a ekonomické problémy pro seniory a vytlačuje je do sféry sociálního vyloučení. Podobné procesy lze sledovat i v rámci rodičovské dovolené, kdy stát nemá zájem více podporovat veřejné mateřské školy a jesle, odpovědnost přesouvá na rodiny a svou pozornost směřuje spíše k podpoře firemních mateřských škol nebo jiných typů komerčně hrazené nerodičovské péče. To pak staví rodiče a především matky do problematické situace – bez školky nemáte šanci pracovat, bez práce nezískáte volné místo ve školce. Také ve veřejných mateřských školách, jejichž kapacita je omezená, totiž většinou preferují děti pracujících rodičů.

Současná rodinná politika je prezentována především pod hlavičkou odpovědného rozpočtování a nezadlužování, což s sebou přináší snižování sociálních dávek, ale také investic do sociálních služeb a především omezování nejen finanční podpory veřejného sektoru, který je pro rozvoj rodinné politiky a rovných příležitostí žen a mužů klíčový.

Koncepce mateřské a rodičovské dovolené a participace na trhu práce
Česká koncepce mateřské a rodičovské dovolené je v mnohém nastavena pozitivně, na druhé straně však má řadu kritických momentů, které mohou zhoršovat sociální postavení rodin. Chybí především podpůrné prvky, které by umožňovaly zapojení pečujících osob (hlavně matek) do trhu práce, anebo naopak jejich dlouhodobější setrvání v domácnosti, aniž by takové osoby ztratily sociální jistoty a podporu státu (jde např. o nedostatek zařízení péče o děti, finanční znevýhodnění při výpočtu výše důchodu u žen, které se rozhodly pečovat primárně o děti atd.).

To pozitivní se skrývá v možnosti pracovat v rámci rodičovské dovolené, přičemž neexistuje omezení formou či výší úvazku ani výší výdělku. Jedinou, i když pro mnohé zásadní překážkou, je nemožnost vykonávat u stávajícího zaměstnavatele práci stejného druhu. Toto opatření má negativní dopad především na osoby zaměstnané v institucích, které fungují na základě tabulkově definovaných míst a kde není možné flexibilně udělat změnu v pracovních pozicích.

Nová úprava čerpání rodičovského příspěvku platná od 1. ledna 2012 (o kterou si mohou zažádat také osoby čerpající rodičovský příspěvek podle starých pravidel) navíc zmírňuje limity pro návštěvu zařízení péče o děti, jako jsou mateřská škola nebo jesle, při současném pobírání rodičovského příspěvku. Pro děti do dvou let je stanovena horní hranice 46 hodin měsíčně, ale pro děti nad dva roky tento limit mizí úplně. Pro pracující matky a otce tak jde o velmi zásadní úpravu – tedy v případě, že naleznou místo ve veřejném zařízení péče o děti, což je však u dětí mladších tří let v současnosti téměř nemožné.
Snad v rozporu s řadou genderových odbornic a odborníků se pak domnívám, že na české úpravě rodičovské dovolené je pozitivní její tříletá délka (zákon umožňuje i prodloužení na čtyři roky, pokud zaměstnavatel poskytne neplacené volno, avšak ztrácí se tím ochrana původního pracovního místa). Rodičovská dovolená není povinná, může být zkrácena a kdykoli ukončena. Navíc je institut rodičovského příspěvku oddělen od samotné rodičovské dovolené. Proto je rodičovská dovolená spíše ochranou a možností pro ty matky a otce, kteří chtějí, potřebují nebo musí (např. z důvodu diskriminace nebo nedostatku mateřských škol) zůstat s dětmi delší dobu. Rodič však může v případě, že to umožní i zaměstnavatel, působit v zaměstnání na částečný úvazek či formou brigády a neztratit tak zcela možnost participovat na trhu práce. Problém se špatným uplatněním žen po rodičovské dovolené není dán ani tak jejím tříletým či čtyřletým trváním, ale spíše diskriminací na trhu práce, předsudky, nedostatkem zařízení péče o děti a malou mírou pozitivně flexibilních pracovních úvazků, které umožňují slaďování rodinného a pracovního života. Zvlášť obtížná je situace lidí z vesnic či menších měst, kteří musejí za prací dojíždět a slaďování rodinného a pracovního života je tak komplikováno také časovou zátěží spojenou s dojížděním.

Právě odstraňování diskriminace, dostupnost zařízení a služeb péče o děti a pozitivní flexibilita práce jsou jedněmi ze základních předpokladů kladně působící rodinné politiky. Kladné působení je přitom chápáno ve smyslu podpory rodičovství (nikoli penalizace bezdětných) a vytváření prostoru pro svobodná rozhodnutí týkající se rodičovských strategií a participace na ekonomickém a veřejném životě. Vedle přímých a viditelných dopadů, které přináší snižování sociálních dávek či zvyšování DPH, zhoršuje a problematizuje postavení rodin s dětmi také to, co vládní návrhy zákonů neobsahují a co potlačují: žádný ze zákonů, ať už stávajících či připravovaných, se nezabývá rozvojem veřejných zařízení péče o děti (návrhy se týkají pouze alternativních služeb péče o či firemních školek), negativní flexibilita na trhu práce roste a postavení zaměstnanců se oslabuje.

Zařízení a služby péče o děti a flexibilní pracovní úvazky
Páteř systému péče o předškolní děti tvoří v současné době veřejná zařízení. Do budoucna by to tak mělo zůstat, protože jsou dostupná nejen finančně, ale také místně a kvalitativně pro většinu obyvatelstva. Využívání soukromých zařízení je limitováno vysokou cenou a navíc není možné garantovat jejich rovnoměrné geografické rozložení: vznikají především v lokalitách, kde je větší poptávka nebo kde může být tato poptávka povzbuzena.

Vznik a fungování veřejných mateřských škol je do velké míry v rukou obcí, je však nutné si uvědomit, že podmínky určuje stát. Např. rigidní a často nesmyslné hygienické nároky, které neodpovídají současným standardům, tato zařízení prodražují a znemožňují jim další flexibilnější rozvoj. Naopak stranou zájmu zůstávají pedagogické standardy, které by měly být jedním z klíčových prvků. Podstatným problémem ve veřejných mateřských školách je navíc platové podhodnocení odborného pedagogického personálu, nedostatek dalších spolupracujících odborníků (např. z oblasti psychologie, inkluzívního vzdělávání nebo asistentů pedagogů) a celkově nízká personální kapacita. Existuje řada mateřských škol, kde na dvě pedagožky připadá až 25 dětí, což ovšem snižuje možnosti péče o předškolní děti a tím i jejich plnohodnotného rozvoje. V této situaci je v obecném měřítku téměř nemožné přemýšlet o dalším rozvoji veřejných mateřských škol a zkvalitňování jejich prostředí. Odpůrci tohoto typu zařízení danou situaci často zneužívají v jejich neprospěch a požadují náhradu veřejných mateřských škol alternativními formami péče o děti. Chyba však není v samotných veřejných mateřských školkách, ale v politické reprezentaci, která vytváří pravidla a podmínky pro jejich fungování.

Je ovšem pravda, že systém mateřských škol a jeslí vyžaduje v současné době novou koncepci týkající se jejich formy, obsahové náplně, hygienických a dalších podmínek. Bez toho se neobejdeme. V alternativních a soukromých zařízeních a službách péče je mnoho věcí, které mohou sloužit veřejné síti jako inspirace (lesní mateřské školy, propojování věkových ročníků, flexibilita pro navštěvování těchto zařízení atd.). Je však nutné, aby stát a obce poskytly pro další rozvoj finanční i legislativní podmínky. Také je třeba si uvědomit, že ústup od financování a rozvoje těchto zařízení přinese v krátké budoucnosti prohlubování problémů spojených s postavením rodičů, především žen na trhu práce, a další oslabování středních a nízkopříjmových vrstev.

Dalším kamenem úrazu je, že současná vláda nepodporuje pozitivní flexibilitu na trhu práce. Nejde pouze o odklon od diskutované podpory částečných úvazků formou daňových úlev u zaměstnavatelů, která může být z řady důvodů problematická (nebude např. docházet k navyšování počtu nucených úvazků?), ale i o celkové změny relevantní legislativy. Ty se týkají zákoníku práce, zákona o zaměstnanosti v ustanoveních o podpoře v nezaměstnanosti nebo omezení odměn za práci přes čas, dále omezování aktivní politiky zaměstnanosti či celkového opomíjení finanční a kapacitní podpory inspektorátů práce, které mají kontrolní roli i v oblasti dodržování legislativních norem a nediskriminačního chování zaměstnavatelů.
Všechna tato opatření a nekonání pouze posilují negativní flexibilitu na trhu práce, která rodičovství a slaďování rodinného a pracovního života rozhodně nenahrává, spíše naopak.

Příspěvek byl napsán v únoru 2012 pro Gender Studies, o.p.s.
Publikace vychází v rámci projektu „Slaďování soukromého a pracovního života v mezinárodním kontextu: výměna know-how a rozvoj tematické sítě“, koordinovaného Gender Studies, o.p.s.
Editorky: Nina Bosničová, Jitka Kolářová
ISBN: 978-80-86520-40-7