„Jsme se studenty“ daly jsme si ještě s jednou spolužačkou na svoji lavici, když jsme přišly do školy po dnes notoricky známých událostech z 17. listopadu 1989. Cedule strhla neuvěřitelnou bouři. Bylo nám kolem deseti let a alespoň já jsem skoro nevěděla, o co jde. I tak jsem ale chodila na demonstrace. Vůbec mě nenapadlo, že o dvacet let později se na tyto události budu dívat (nejen) genderovou optikou a zajímat se o to, jaké změny listopadové události znamenaly pro postavení žen a mužů ve společnosti.

Po roce 1989 se pro české ženy a muže změnila řada věcí a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Objevila se celá řada nových fenoménů, mezi nimi např. nezaměstnanost. Raná devadesátá léta byla ve znamení vzniku nových hnutí a neziskových organizací – ekologických, občansko - právních i ženských, genderových či feministických. Mezi jejich zakladatelkami byly i významné ženské osobnosti z disidentského hnutí a ženy, které se s feminismem a hnutím za ženská práva setkaly v emigraci. Do české republiky přicházely i cizinky – hlavně Američanky, které měly na rozvoj ženského a genderového hnutí zásadní vliv a poskytly mu řadu nenahraditelných impulsů. A to i přesto, že řada českých aktivistek a akademiček jejich činnost hodnotila negativně. Hlavním argumentem byla přílišná „militantnost“. Jako podstatný neporozumění v 90. letech se zdá být neschopnost „naslouchat a vzájemně se učit“ na obou stranách. Nemůžeme ani pominout fakt, že řada genderových aktivistek a aktivistů často vůči východní a střední Evropě vystupovala a vystupuje z mentorské pozice. Jana Hradilková, jedna z významných představitelek ženského hnutí k tomu uvedla: „Západní feminismus kopíruje mužský systém ve snaze vyrovnat se druhé polovičce lidstva. To je to, čemu se chce český feminismus vyhnout.“

Vliv „západních“ zemí byl pro Českou republiku nenahraditelný i z toho důvodu, že právě z Německa či Spojených států amerických přicházely první finanční prostředky pro činnost ženských neziskových organizací. Z hlediska záběru jednotlivých organizací se dá říct, že devadesátá léta byla různorodá a zaměření organizací nebylo příliš ovlivňováno specifickými projekty a požadavky donorů. Obecně prospěšné společnost Gender Studies, kterou dlouhodobě finančně podporovala nadace Heinrich-Boll-Stiftung, se mohla zaměřovat na své široké cíle a reagovat na aktuální problémy a situace v České republice a nikoli se podřizovat úzkým grantovým zadáním.

Devadesátá léta byla ale i léty intenzivního odmítnutí feminismu a. K tomu přispěly i významné osobnosti, které podávaly svědectví o negativních dopadech feminismu a jeho hysterii. Jednou z morálních autorit, která hovořila o ebezpečí feminismu v americké podobě, byl český spisovatel Josef Škvorecký. Dalším, neméně významným důvodem, byla negace všeho, co pocházelo z období před rokem 1989 – to, že něco fungovalo v období socialismu, automaticky implikovalo negativní ohodnocení. Významní političtí představitelé, např. Marián Čalfa, vyzývaly k návratu žen do domácnosti – ten byl vnímán jako vyslyšení jejich přání. Negativní vlna se svezla bohužel i s jeslemi a mateřskými školami, kritizováno bylo i zapojení žen do technických a stavebních profesí a vysoká zaměstnanost žen. Z dnešního hlediska se to ukazuje jako neprozřetelné a krátkozraké. Kritická analýza a zhodnocení postavení žen a mužů před rokem 1989 zůstává stále nedostatečné. Důležitý je pro genderovou analýzu života socialistického muže a ženy postřeh spisovatelky a publicistky Aleny Wagnerové, která od 80. let žije v Německu: v Německu se cítila mnohem svobodnější jako občanka, ale zároveň pociťovala zhoršení svého postavení ve společnosti jako ženy.

Radikální genderová změna

Česká, a potažmo československá, společnost prodělala po roce 1989 velkou genderovou změnu – částečně ji ovlivnil nový politický režim a kapitalistická ekonomika a částečně také společenský vývoj, celoevropské trendy změn hodnot a rolí žen a mužů ve společnosti. Velký podíl mají na této změně i informační, vzdělávací a politické aktivity neziskových organizací zaměřených na prosazování rovných příležitostí žen a mužů a genderu.

Česká republika podobně jako ostatní evropské země zaznamenala statistické nerovnosti mezi muži a ženami: vyšší nezaměstnanost žen, zvýšené platové rozdíly mezi muži a ženami, růst segregace trhu práce a prekarizaci pracovních podmínek žen na trhu práce (zvláště pak migrantek či žen z etnických minorit). Svou negativní roli sehrálo i dědictví socialistického režimu – dvojí směna žen, tedy plné pracovní zapojení žen na jedné straně a hlavní odpovědnost za péči o domácnost a rodinu. I když socialistický režim výrazně ovlivnil postavení ženy na trhu práce a rozvíjel zařízení péče o děti, naprosto se nezabýval nabouráváním genderových stereotypů a hlavní odpovědnost za rodinu a domácnost stále ležela na ženách. Odstraňovány byly spíše formální než praktické překážky zrovnoprávnění žen ve společnosti.
Velké změny zaznamenaly i názory české veřejnosti na postavení žen a mužů ve společnosti. Zatímco před zhruba pěti lety se v médiích i ze strany české veřejnosti objevovaly spíše jen negativní názory, dnes lze např. z reakcí na činnosti řady neziskových organizací odvodit, že česká veřejnost se k řadě témat rovných příležitostí žen a mužů nebo diskriminace začíná stavět otevřeně a podporovat je. Změna postojů nastala i u zaměstnavatelů. Kolem roku 2000 firmy výslovně odmítaly spolupráci na programech rovných příležitostí žen a mužů. Dnes o ně samy usilují, nebo alespoň zachovávají neutrální postoj. O téma se zajímají lidé napříč generacemi, včetně mladé generace. Stále však zůstává faktem, že rovné příležitosti a gender zůstávají prioritním tématem hlavně pro ženy a dívky, které se častěji než muži setkávají s diskriminací na základě pohlaví.

Konzervativní obrat?

I přesto se v některých průzkumech veřejného mínění objevují postoje, které poukazují na to, že Češi by uvítali „návrat“ žen do domácnosti. Je však otázka, zda si Češi a Češky ve významné míře takovou otázku pokládají. Faktem také zůstává, že i přes tyto deklarované názory, je v české společnosti poměrně hluboce zakořeněn model aktivní, emancipované ženy a dvoukariérových partnerství. Samozřejmě v kombinaci s důrazem na nenahraditelnou roli ženy – matky v prvních třech letech života dítěte. Tento postoj významně ovlivňuje postavení mužů – otců ve společnosti: ať už právě jako rodičů malých dětí (často jsou nuceni k velmi intenzivnímu pracovnímu nasazení, protože jsou odpovědni za finanční zajištění rodiny) či jejich postavení v porozvodových situacích.

Tyto názory mohou být i reakcí na velký posun v postavení žen ve společnosti a pojetí jejich rolí. Role žen ve společnosti se liberalizovala a diferencovala. Rozšiřuje se uplatnění žen v práci, ve sportu, ve volném čase, zvyšuje se jejich finanční samostatnost apod. Vedle toho se mění i mužské role, zdá se ale, že mnohem pozvolněji a tišeji. I to může být důvodem, proč se objevují až protiženské postoje - jako např. výroky prezidenta lékařské komory Milana Kubka o negativním vlivu feminizace lékařských profesí na české zdravotnictví. České genderové expertky v této souvislosti hovoří o konzervativním obratu.

Vzrůstající vliv neziskových organizací zaměřených na rovné příležitosti žen a mužů a pozitivní vnímání tohoto tématu částí veřejnosti přinesl i vzrůstající opozici v konzervativním politickém spektru. I přes tyto vlivy však zůstává v české společnosti poměrně hluboce zakořeněn respekt k aktivní roli žen ve společnosti a na trhu práce.

Článek byl publikován na Heinrich-Böll-Stiftung.

Na stejném webu najdete i rozhovory s osobnostmi neziskového a veřejného života.