Nová úprava veřejné služby znamená citelný zásah do práv nezaměstnaných, přetváří aktivní politiku zaměstnanosti v aktivní politiku nezaměstnanosti, porušuje princip férové tržní soutěže a otevírá prostor pro korupci ve výběru jejich realizátorů.

Nová podoba veřejné služby nabízí úřadům práce zařadit do tohoto programu i takové uchazeče o zaměstnání, kteří jsou v evidenci pouhé dva měsíce a mají případný nárok na podporu v nezaměstnanosti. Pokud takový uchazeč odmítne nastoupit na veřejnou službu, je vyřazen z evidence úřadu práce a zároveň ztrácí nárok na podporu v nezaměstnanosti.

Domníváme se, že tato úprava zcela popírá princip sociálního pojištění. Pokud byl placen příspěvek na aktivní politiku zaměstnanosti minimálně po dobu jednoho roku za poslední dva roky, nezaměstnaný má nezpochybnitelný nárok na podporu v nezaměstnanosti a stát nemá jakékoliv právo podmiňovat výplatu podpory v nezaměstnanosti výkonem veřejné služby.

Ujištění ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka o tom, že institut veřejné služby bude přednostně „nabízen“ pouze dlouhodobě nezaměstnaným, tedy podle definice Mezinárodní organizace práce uchazečům o zaměstnání s dobou evidence delší než jeden rok, se podle údajů, které nám poskytlo Ministerstvo práce a sociálních věcí, nezakládá na pravdě. Ke 4. dubnu letošního roku bylo na veřejnou službu zařazeno 7046 osob s evidencí delší než jeden rok a 9353 osob s evidencí kratší než jeden rok.

Zároveň je podle nálezu Výboru expertů pro aplikaci úmluv a doporučení Mezinárodní organizace práce z roku 1998 podmiňování podpory v nezaměstnanosti vykonáváním další práce považováno za nucenou práci podle Úmluvy o nucené nebo povinné práci č. 29 z roku 1930 a podle nás se tak v případě současného nastavení veřejné služby jedná o protiústavní zákon, jelikož v České republice podle čl. 9 Listiny základních práv a svobod jsou nucené práce zakázány.

Celý systém veřejné služby je nastaven velice represivně pro ty, kteří ji odmítnou vykonávat. V případě uchazečů s nárokem na podporu v nezaměstnanosti je odmítnutí veřejné služby doprovázeno sankčním vyřazením po dobu šesti měsíců a ztrátou nároku na podporu. V případě dlouhodobě nezaměstnaných, kteří již nárok na podporu nemají, je odmítnutí veřejné služby doprovázeno sankčním vyřazením z evidence úřadu práce a úplnou ztrátou dávek v hmotné nouzi.

Opět se domníváme, že zde může jít o znaky, které naplňují podstatu zakázaných nucených práci, jelikož možné sankce, v případě odmítnutí, nutí uchazeče veřejnou službu přijmout. V Úmluvě o nucených pracích je tak definována jako taková práce nebo služba, jež osoba vykonává proti své vůli. A jak v roce 2007 upřesnil Výbor expertů pro aplikaci úmluv a doporučení Mezinárodní organizace práce: „Pokud existuje sankce, nejde o dobrovolnou nabídku.“

Jaromír Drábek zaštiťuje veřejnou službu její „efektivností“, která prý povede k udržení či zdokonalení pracovních návyků dlouhodobě nezaměstnaných a pomáhá navracet uchazeče o zaměstnání zpět na pracovní trh.

Jsme přesvědčeni, že veřejná služba tyto své proklamované cíle nemůže naplnit, a to i s poukazem k zahraničním zkušenostem s obdobnými programy pro nezaměstnané. Programy povinné pracovní činnosti razantně krátí čas na hledání si nového, placeného zaměstnání a v rozporu s proklamovanými cíli snižují pracovní dovednosti, které zaměstnavatelé požadují a oceňují.

Veřejná služba může být vykonávána v rozsahu až dvaceti hodin týdně, což se rovná polovičnímu úvazku. Jak si má dotyčný shánět nové zaměstnání, které vyžaduje přípravu a čas? A jak si osvojí nové pracovní dovednosti, když dlouhodobě nezaměstnaného kuchaře pošleme na úklid parku? Či učitelku z mateřské školky pošleme jako výpomoc do kuchyně v domově důchodců?

Snad až absurdním se zdá, když je veřejná služba obhajována jako rozlišovací faktor pro zaměstnavatele. „Zásadním přínosem veřejné služby je mimo jiné to, že konkrétní nezaměstnaný získává ,tvář', je spokojený s konkrétním úsilím a výsledky. To pomáhá potencionálním zaměstnavatelům rozlišovat mezi uchazeči o zaměstnání.“ Tuto myšlenku můžeme nalézt ve Zprávě o činnosti Úřadu práce ČR za období leden až červen 2012.

Pokud je institut veřejné služby představován buď jako nástroj pro aktivizaci a obnovení pracovních návyků dlouhodobě nezaměstnaných nebo jako „trest“ pro ty uchazeče, kteří podle ministra Drábka zneužívají nastavený systém podpor v nezaměstnanosti a opakovaně se registrují na úřadech práce, dokážeme si opravdu představit nějakého potencionálního zaměstnavatele, který dá přednost uchazečům na veřejné službě, kteří jsou v „trestu“ či si obnovují pracovní návyky? A není v tom všem jiná logika? Není veřejná služba pouze ukazatelem pro potencionální zaměstnavatele, kteří nezaměstnaní mohou být využiti v tzv. „veřejném zájmu“?

Zahraniční zkušenosti, konkrétně z Velké Británie, dokládají, že nezaměstnaní jsou mnohdy v rámci programů povinné pracovní činnosti zařazování do soukromých firem, kde pracují až třicet hodin týdně bez nároku na mzdu po několik týdnů. I v České republice se může stát, a také se děje, že v rámci veřejné služby jsou nezaměstnaní umisťováni do soukromých firem ve „veřejném zájmu“, který ale není nikde v zákoně definován.

Jako velice problematické vnímáme to, že veřejná služba je vykonávána bez nároku na mzdu. Věříme, že odvedená práce v rámci veřejné služby by měla být řádně ohodnocena a lidé pracující ve veřejné službě by měli dostávat za odvedenou práci mzdu. Taktéž se ukazuje, že zavádění bezplatné veřejné služby přispívá jen k dalšímu snižování počtu pracovních míst.

Závěrem se domníváme, že nefunguje předpoklad, že lidé uplatnění ve veřejné službě si lépe hledají zaměstnání na běžném trhu práce. V prvním pololetí roku 2012 bylo na veřejnou službu zařazeno 37 768 uchazečů o zaměstnání a z toho 1522 uchazečů našlo uplatnění na trhu práce (509 bylo zařazeno na veřejně prospěšné práce). Celkově tedy pouhá čtyři procenta uchazečů o zaměstnání přešla na běžný pracovní trh.

Nová úprava veřejné služby znamená citelný zásah do práv nezaměstnaných. V protikladu ke svým cílům stěžuje uchazečům o zaměstnáni opětovný vstup na pracovní trh. Současně přetváří aktivní politiku zaměstnanosti v aktivní politiku nezaměstnanosti, jejímž primárním cílem není vrátit co nejdříve nezaměstnaného zpět na pracovní trh, ale bezplatně ho využívat pro účely obce a jiné subjekty.

V neposlední řadě znamená nová úprava veřejné služby porušení principu férové tržní soutěže, neboť soukromé firmy využívající bezplatnou práci nezaměstnaných tímto způsobem snižují své náklady a to jim poskytuje konkurenční výhody na trhu. Navíc otevírá prostor pro korupci ve výběru firem jako realizátorů veřejné služby.

Spoluautor Lukáš Němec.

Článek vyšel v Deníku Referendum.