Je bydlení, především důstojné bydlení, jedním ze základních lidských práv, nebo tržní statek, na který mají nárok jen ti, kteří si ho mohou dovolit? Tyto otázky ovlivňují nejen koncepční práci v oblasti bytové politiky, ale i každodenní životy těch, již nejsou majiteli bytu či domu a využívají nájemní bydlení. Mnohem intenzivněji se vysoké nájmy a často nevyhovující kvalita bydlení dotýkají těch, kteří mají nízké příjmy, a také Romů, kteří se vedle ekonomických problémů potýkají s diskriminací.

Reakcí na zcela alarmují situaci v oblasti bydlení byl v letošním roce vznik dvou iniciativ – Bydlení pro všechny a Platformy pro sociální bydlení, které se tématem dostupného a kvalitního bydlení zabývají z různých hledisek, navzájem se doplňují a posilují.

Sociální bydlení ve víru ministerských návrhů

Už od devadesátých let nejsou čeští politici schopni dohodnout se na tom, co se má rozumět pod pojmem sociální bydlení. Proto jsme to dotáhli do stavu, kdy mohou dostávat pronajímatelé astronomické částky za hygienicky i technicky nevyhovující pokoje o výměře několika málo metrů čtverečních, často se společnými hygienickými prostory na chodbách. Neexistuje žádná ucelená právní norma či koncepce sociálního bydlení, která by garantovala, co je a není možné a za jakých podmínek mohou být využívány finance z veřejných zdrojů.

O zákonu o sociálním bydlení se hodně mluví, na jeho vzniku však mají zájem především neziskové organizace a odborníci na bytovou politiku. Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) a ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „MMR“), zdá se, se kloní spíše k jiným a podle mnohých nevyhovujícím řešením.

MMR považuje za nejdůležitější nástroj bytové politiky investiční podporu. Představitelé MMR tvrdí, že se mají starat pouze o existence investičních programů; samotná bytová politika by měla spadat výlučně do samostatné působnosti obcí. Sociální rozměr a individuální podpora jednotlivých osob spadá podle ministerstva do kompetence rezortu práce a sociálních věcí.

MPSV zase deklaruje, že má v gesci nastavení sociálních dávek a sociální práci. Chce zvyšovat kapacitu obcí v oblasti sociálních služeb a upravit sociální systém tak, aby lidé podle jejich slov lépe dosáhli na sociální dávky. Ve výsledku ale chybí zajištění dostatečné kapacity bytů, což je podstatným nedostatkem současného systému.

Obě ministerstva se tak vynikajícím způsobem podporují v nečinnosti a nedostatečném řešení nevyhovující situace. MPSV ještě na začátku letošního roku chtělo připravit zákon o sociálním bydlení. Šlo o výsledek a jedno z hlavních doporučení analýzy, kterou k tématu zpracovalo. Samostatný zákon byl představen jako nejvhodnější řešení. Později ale ustoupili názoru MMR, podle kterého má hlavní roli ve státní bytové politice hrát právě MMR.

MMR společně s MPSV připravují v současné době společné řešení. Ve druhé polovině letošního roku bude vládě předložen materiál obsahující analytickou a návrhovou část. MMR se zasazuje především za legislativní zakotvení stavebně technických parametrů prostor pro bydlení v ubytovnách, které by umožňovaly plnění veškerých funkcí dlouhodobého, nikoli přechodného bydlení tak, jak je tomu nyní.

MMR se také v minulosti ústy náměstka Miloslava Kalouse vyjádřilo, že systém ubytoven mají doprovázet povinné sociální služby pro jejich obyvatele, které mají podle kritiků fungovat především jako nucený dohled a nástroj pro znepříjemnění života v nich.

Ani jedno ministerstvo tak i přes velmi intenzivní kritiku ze všech stran stále neustoupilo od plánu podpory výstavby ubytoven (a určité standardizace těch stávajících, která by měla dílčím způsobem zlepšit život na nich). Ubytovny mají být klíčovým prvkem koncepce takto pojímaného „sociálního bydlení“. To však například Platforma pro sociální bydlení striktně odmítá. Podle tohoto sdružení není přípustné, aby byly ubytovny využívány jako dlouhodobé nebo dokonce trvalé bydlení pro chudé.

Iniciativa Bydlení pro všechny

Iniciativa Bydlení pro všechny vznikla v souvislosti s kauzami ostravského Přednádraží a ústeckých Předlic. Ty ukázaly, že na osudu nemajetných rodin nezáleží (kromě pár výjimek) téměř nikomu, především pak místním samosprávám:

„Po kauze ostravského Přednádraží přišla kauza ústeckých Předlic. Romské rodiny s malými dětmi jsou vystěhovávány nejprve na ubytovny, nyní mají být rodiny rozděleny a ženy s dětmi jít do azylových domů. Úřady ani neziskové organizace nejsou schopny zajistit romským rodinám běžné bydlení. To chceme změnit,“ uvádí se na facebookových stránkách iniciativy.

Aktivita iniciativy byla zahájena lednovým happeningem před MPSV, kde aktivisté a aktivistky poukázali na zcela nevyhovující podmínky a hrozící vystěhování obyvatel ubytovny v Krásném Březně na ulici. Její obyvatelé se tam dostali nezaslouženě poté, co se technickým stavem jejich původního bydliště v Předlicích nezabýval majitel ani dotčené úřady a jeden z domů spadl. (K tomu vyšel v Solidaritě např. článek Ústí nad Labem – řešení pro chudé rodiny v nedohlednu, dostupný na webu – pozn. red.)

Romové a jejich životní podmínky obecně stojí mimo hlavní zájem. Navíc téměř všichni automaticky předpokládají, že špatný technický stav budov a „vybydlenost“ jsou důsledkem právě toho, že v domech žijí. Že velká část budov nebyla v tom nejlepším stavu, už když se do nich lidé stěhovali (nebo byli nastěhováni), a že je jejich chátrání velmi často zapříčiněno nezájmem a nečinností majitelů, se nebere příliš v potaz.

Zdá se, jako by u mnohých majitelů šlo o vykalkulovaný podnikatelský plán. Levně nakoupit domy v ne příliš dobrém stavu; co nejdéle to jde je využívat jako byty nebo ubytovny pro lidi, kteří nemají šanci nalézt byt na běžném „trhu“; nestarat se o ně a jenom vybírat „nájemné“; v momentě, když už bydlení v domech nelze ani předstírat, využít pozemky na nové developerské projekty, tentokrát už pro jinou, „movitější“ klientelu.

Lednový happening před MPSV ukázal nebývalou odhodlanost aktivistů, kteří vnikli do prostor ministerstva. Proti nim zasáhla – podle mnohých brutálně – policie. Téma bydlení se tak dostalo zvýšenou měrou do médií. Iniciativa Bydlení pro všechny nepohasla ani po této akci. Řada lidí se rozhodla bránit vystěhování dotčených rodin z ubytovny v Ústí nad Labem.

V poměrech České republiky šlo o zcela přelomový okamžik; o aktivitu, která je sice známa ze Španělska nebo USA, u nás se ale do té doby většinou vystěhovávání přihlíželo a v horším případě i tleskalo. Desítky dobrovolníků a dobrovolnic nejen bránily přístřeší pro ty, kterým se nedařilo získat vhodné bydlení, ale zároveň se snažily jednat s politiky a hledat nové, kvalitní bydlení. To se povedlo. Zároveň se tedy podařilo ukázat, že takové akty solidarity nesou své ovoce a také pomáhají posilovat a aktivizovat ty, jichž se problémy přímo dotýkají.

Platforma pro sociální bydlení

Platforma pro sociální bydlení vznikla jako uskupení nevládních neziskových organizací a zástupců odborné veřejnosti, kteří se dlouhodobě věnují tématu sociálního bydlení. Jedním z hlavních cílů platformy je prosazení zákona o sociálním bydlení; ústy svého mluvčího Štěpána Ripky deklaruje, že zákon o sociálním bydlení je nezbytně nutný:

„Žádná jiná úprava sociálního bydlení není schopna jednoznačně a dlouhodobě garantovat zapojení všech relevantních subjektů do řešení situací konkrétních lidí ohrožených nedostatečným bydlením. Garantem práva na bydlení by měl být stát. Toto právo by měl realizovat prostřednictvím obcí.“

Platforma poukazuje na to, že zajištění sociálního bydlení by mělo být povinností obce a nejen jejím dobrovolným rozhodnutím. Pomoc by měla být přístupná všem občanům bez ohledu na to, jaký osobní pohled má ten který starosta nebo starostka na sociální bydlení.

Velkým spouštěčem pro činnost platformy byl pseudovýzkum, který si zadalo MMR k tématu ubytoven a jejich fungování v systému sociálního bydlení. Ministerstvo výzkum publikovalo v únoru 2013 na svém webu jako závěrečnou zprávu – Sociální ubytovny jako dlouhodobé řešení pro sociálně slabé – kterou zpracovala jeho příspěvková organizace Ústav územního rozvoje.

Hlavním sdělením zprávy je, že na ubytovnách vlastně není nic špatně, autoři zprávy dokonce zdůvodňují vysoké částky vybírané za ubytování – ubytovaní mají k dispozici i různé spotřebiče, za které musí zaplatit. Zpráva dokonce tvrdí, že „obecně lze konstatovat, že platby za ubytování v šetřených soukromých i městských ubytovnách jsou srovnatelné. Přičemž požadované platby za ubytování odpovídají kvalitě poskytovaných služeb.“

Štěpána Ripku, jednoho ze zakladatelů Platformy pro sociální bydlení, tato zpráva „zvedla ze židle“ a požádal řadu uznávaných expertů a lidí z praxe o oponentské posudky. Ti se vyjádřili jednoznačně, že takový podklad není možné považovat za kvalitní výzkumnou práci a už vůbec ne za podklad k realizaci politiky, která bude dlouhodobě ovlivňovat životy občanů v Česku. Štěpán Ripka pak zprávu okomentoval následovně:

„Závěry zprávy otevírají dveře pro legitimizaci ubytoven jako dostatečného domova pro lidi, kteří se nedostanou ke standardnímu nájemnímu bytu. Aby toto zjistily, udělaly výzkumnice během oněch deseti měsíců šest rozhovorů s majiteli a provozovateli ubytoven [...] Byly by samozřejmě třeba přinejmenším rozhovory s ubytovanými a fyzická návštěva ubytoven, adekvátní zadání by pak bylo dlouhodobé zúčastněné pozorování na vybraných ubytovnách. Nutností by byla též právní analýza ubytovacích kontraktů. Časová dotace výzkumu (10 měsíců) toto řešení dovolovala.“

Platforma podněcuje veřejnou diskuzi o sociálním bydlení, prosazuje různé příspěvky do médií a zaměřuje se i na ovlivňování vznikajících politik a opatření na úrovni ministerstev. V červnu zorganizovala happening před sídlem MMR na Staroměstském náměstí v Praze „Papuče patří domů“, který upozorňoval na velký deficit Česka v oblasti sociálního bydlení a zahájil tlak platformy na ministerstva a tvůrce politik.

Platforma prozatím striktně trvá na prosazení svých požadavků – na vzniku norem, které zaručí důstojné sociální bydlení i těm nejchudším. Snad se nenechá omámit pozlátkem ministerských jednání a bude tak činit i do budoucna.

Bez spolupráce to nepůjde

Někteří „radikálnější“ aktivisté kritizují nevládní organizace za přílišnou umírněnost a slabé požadavky v rámci systému. Ti z etablovaných nevládních organizací zase varují před demonstracemi nebo přímou akcí, protože to údajně odrazuje veřejnost. Bez spolupráce a využití všech možných prostředků se ovšem ničeho nedosáhne.

Obětem vystěhovávání bezprostředně – tady a teď – nepomůže vyjednávání s MPSV nebo MMR a musí nastoupit aktivisté, kteří jsou ochotni vystěhovávané bránit. Na druhou stranu dlouhodobá koncepční změna se neobejde bez nudné politické a odborné práce.

Autorka je socioložka a členka Platformy pro sociální bydlení.

Vyšlo v rámci dvojčísla 80-81 časopisu Solidarita.