Rovná kritéria pro přijímání dětí do mateřských školek jsou ve skutečnosti nerovná: vzhledem k nedostatku míst systém znevýhodňuje chudší rodiče, pro něž znamená nepřijetí dítěte citelný ekonomický problém.

Nedostatek míst v mateřských školách je jedním z nejčastějších problémů rodičů předškolních dětí v dnešní České republice. Tenhle rok není výjimkou, děti se nedostávají do školek už posledních několik let. V letošním roce se ale situace na mnoha místech vyostřila – do školek se prakticky dostávají především předškoláci, kteří přijati být musí.

V “naší školce” na Praze 7 se k přijetí hlásilo kolem sto padesát dětí a přijato jich bylo zhruba padesát. Slušný převis. Na celé Praze 7 pak prý nebylo přijato kolem sto třicet dětí. To už jde skoro o jednu pěknou školku. Podle místostarosty městské části jde prý ale “jen” o 130 dětí. To, že to je i sto třicet rodin, z nichž se bude celá řada potýkat se závažnými ekonomickými problémy, už je politické reprezentaci Prahy 7 jedno.

Rovné šance pro všechny?
“Prosím Vás, ale já jsem samoživitelka. Vy mi to dítě vzít musíte, co budu jinak dělat? Vždyť mu budou v listopadu tři a skončí mi rodičák.” Obdobné zděšení zaznělo z úst matek samoživitelek na dni otevřených dveří v jedné ze školek minimálně třikrát. Jediné, co se však dozvěděli, bylo, že takhle malé děti se nedostávají, jako první se berou předškoláci a pak všichni ostatní. Úřad ombudsmana zanalyzoval přijímací kritéria do mateřských škol v České republice. Konstatoval, že přijetí do školky je především právem dítěte a nikoli právem rodičů. To vedlo k tomu, že již není podstatné, zda je či není pracující rodič zaměstnán.

Konstatování, že jde o právo dítěte, je velmi progresivní a ukazuje na důležitost institucí předškolního vzdělávání. Ti, kteří rozhodují, si z něj však příliš nevzali a rozvíjení sítě mateřských škol se nevěnují. Politici a političky na všech úrovních i dotčená ministerstva celý problém nebývale dlouhou dobu okázale ignorují nebo dokonce aktivně vystupují proti síti veřejných mateřských škol a jeslí. Čelné místo mezi nimi zastává dnes už bývalý premiér Petr Nečas. Právě za dob Nečasova vedení ministerstva práce a sociálních věcí nabralo ministerstvo směr “pomalá a jistá likvidace sítě veřejných mateřských škol.”

Pravidlo, že se přijímají děti bez ohledu na ekonomické zázemí svých rodičů, se jeví jako rovnoprávné – dotýká se všech stejně. Ale opravdu jen na první pohled. Jiný důsledek to má pro ty, kteří mají stabilizovanou ekonomickou situaci, a jiný na ty, kterým se finančních prostředků nedostává. Nedostat dítě do školky s sebou nese bohužel velký handicap na trhu práce. Jiný dopad to má pro rodinu s dvěma živiteli, kteří si mohou dovolit díky očekávaným příjmům dítě dát do soukromé školky (případně si najít chůvu) a jiný dopad to má na ty, kteří si to dovolit nemohou. Rozdíl je i mezi těmi, kteří si to dovolit mohou – některým i tak zůstávají dostatečné finanční zdroje, ale většina na školné v soukromé mateřské škole věnuje i jeden celý plat. V Praze se měsíční sazby pohybují od 12 000,- Kč za měsíc (často bez stravy) a výše.

Nedostatek míst v mateřských školách vytváří velké nerovnosti mezi lidmi. Za rouškou “rovných kritérií” stojí systém, který dostává do ekonomických a sociálních problémů řadu rodin s malými dětmi. I děti samotné vylučuje ze systému výchovy a vzdělávání a vytváří velkou bariéru pro jejich budoucí rozvoj. Pokud nevznikne povinnost obcí a státu poskytnout místo v systému předškolního vzdělávání každému dítěti, které rodiče do mateřské školy přihlásí, budeme se muset všichni zamyslet nad logikou a funkčností přijímacích kritérií. Z hlediska sociálních dopadů je nemožné stavět na stejnou roveň rodiny vysoce postavených manažerů a samoživitelek, které pracují na běžných administrativních pozicích nebo v jiných nízkopříjmových zaměstnáních. Ekonomické možnosti i dopady jsou pro obě skupiny radikálně odlišné.

Neblázněte, za rok ty školky nebudou potřeba
Častým argumentem proti rozšiřování sítě veřejných mateřských škol je, že demografický vývoj se mění a silné ročníky budou končit. Ten se ale už používá nějaké tři, čtyři roky a vývoj se zásadně nemění. Nechystá se radikální pokles v porodnosti. (I když k němu z důvodu růstu sociálních nerovností, nedostatečných možností pro slaďování rodinného a pracovního života a ztráty ekonomických příležitostí může docházet.) Dnes je v jedné třídě v mateřských školách běžně dvacet osm dětí. Jde tedy o stav, proti kterému křičela řada politiků po listopadu 89: “komunistické” školství bylo špatné, protože bylo hodně dětí v jedné třídě. To se teď změní.” Ale nezměnilo.

Rodinná politika by se měla zabývat mateřskými školami a to nejen jejich počtem a regionální dostupností (i když v dnešní situaci je to základ), hygienou a kvalitou prostředí, ale i vzdělávací koncepcí nebo vzděláváním pedagogických pracovníků. To je v současném systému téměř nemožné a bohužel je řada veřejných mateřských škol rigidních ve vztahu k jakékoli změně a přijetí moderních pedagogických přístupů. A není se jim co divit, bojují hlavně s tím, aby zvládly přetlak dětí na jednu třídu a jednu učitelku.

Česká republika nabrala špatný směr
Bohužel předškolní vzdělávání považuje celá řada politiků a političek za okrajovou a drahou věc. Za něco, co si mají vyřešit především rodiče, kteří se dobrovolně rozhodli, že budou mít děti. Je to přeci jejich soukromá věc. Ale není. Děti mají jednak hodnotu samy o sobě a pokud žijeme v civilizované společnosti, neměli bychom rodičovství klást překážky. Děti jsou také důležitým prvkem pro kontinuitu našeho života i vývoje společnosti. Už za ministrování Petra Nečase bylo jasné, že mateřské školy budou nejenom přehlíženy, ale i oslabovány. Prim získaly úvahy o tzv. dětských skupinách, které jsou podle konzervativních politiků, odborníků ale i rodičů vnímány jako rodinné formy péče – na rozdíl od mateřských škol. Ministerstvo školství se později přidalo s návrhem na investování do firemních mateřských škol, které budou zřizovat zaměstnavatelé. Proč ne, ať se možnosti rozrůstají. Ale problém s nedostatkem míst v předškolním vzdělávání to nevyřeší a odebírá to potřebné finance, které by se daly využít jinak.

Nikdo si neklade otázku, proč se finanční prostředky, které jsou k dispozici pro tyto formy péče, nevyužívají pro síť veřejných mateřských škol. Ty vypadly z celé koncepce využívání evropských peněz. Ano, nemůžeme financovat něco, co funguje běžně, i když u sociálních služeb tahle výtka nikoho netrápí, ale můžeme přeci finance využívat na jejich další rozvoj. Když mohou čerpat peníze na vzdělávání a speciální programy základní a střední školy, proč ne ty mateřské. I tam je to třeba, a víc, než si myslíte. V tomto smyslu je pozitivní plán sociálních demokratů, kteří s tímto řešením také přišli. Nezbývá než kontrolovat, jestli ho politicky a političky ČSSD dostatečně prosazují ze svých pozic na regionální, krajské i celostátní úrovni.

Nemůžeme se však spoléhat jen na evropské peníze. Finanční investice do mateřských škol a jeslí musí být prioritou i pro lokální a regionální politiky a ministerstva. Rodiče malých dětí nezajímá, v čí kompetenci školky jsou, důležitý je pro ně výsledek. Dokud to politika nepochopí, bude to špatné. Nejen pro rodiče, ale i pro děti a celou společnost. A dotaz na závěr: Jak by si čeští politici a političky poradili, kdyby se splnil jejich dlouholetý sen a porodnost v ČR se začala zvyšovat?

Článek vyšel v Deníku Referendum (25. 6. 2013)