Jen robustní systém finančně a kvalitativně dostupného bydlení je ochranou před tím, aby lidé v České republice padali pod hranici chudoby a dostávali se do složitých sociálních situací. Musí nastoupit systém robustní a systémové prevence a vymahatelnosti zákona. Podpora musí přijít již dávno před tím, než se lidé dostanou do problémů.

Vnímaní bydlení a bytové politiky prošlo v posledních dvou letech nebývalým vývojem. Především díky zneužívání dávek na bydlení ze strany majitelů ubytoven a nezájmu řady obcí o bydlení svých občanů v krizových i méně krizovaných sociálních situacích. Ještě před pár lety bylo mluvit o veřejné funkci bydlení téměř zakázané.

Díky působení expertů, neziskových organizací a aktivistů – hlavně pak Platformy pro sociální bydlení nebo iniciativy Bydlení pro všechny, jsme se posunuli k tomu, že si česká společnost začíná uvědomovat nezbytnost nájemního a podporovaného bydlení. Nejprve se začalo hovořit o sociálním bydlení a dnes se mluví dokonce o dostupném bydlení, roli a poslání bytů ve veřejném vlastnictvím.

Naše společnost zažívá diskuze, které před nedávnem byly v českém prostředí nepředstavitelné. Na tlak neziskových organizací reagovala i současná vláda, která si jako jednu ze svých priorit stanovila vznik zákona o sociálním bydlení.

Dnes Ministerstvo práce a sociálních věcí hovoří spíše o bydlení dostupném, které by mělo být pro lidi v bytové nouzi a ty, kteří vynakládají na bydlení významné množství svých příjmů (samozřejmě vzhledem k průměrným příjmům), hovoří se o variantě 40 %.

Chystaný zákon by měl především stanovit systém, který stanoví podmínky nároku na dostupné bydlení pro všechny občany na území České republiky. Zamezí se dělení na občany žijící v osvícenějších obcích, které si potřebu sociálního bydlení uvědomovaly, a občany, jejichž obce na tuto roli rezignovaly. Omezit by se mělo také chování těch obcí, které parazitovaly na úkor jiných obcí.

Proč nezůstat jen u sociálního bydlení?
Štěpán Ripka z Platformy pro sociální bydlení preferuje, aby bylo bydlení v rámci připravovaného zákona o sociálním či dostupném bydlení přidělováno především na základě bytové nouze a jeho koncepce se nezaměřovala příliš široce. S tím prvním nelze než souhlasit.

Prioritou by měli být lidé, kteří jsou nejvíce ohroženi a jejichž situace si vyžaduje rychlé řešení. Pro tyto případy skutečně bytová nouze představuje jedno z nejlogičtějších řešení. Jakákoli připravovaná koncepce a zákon nesmí opomíjet skupiny, které jsou často ze společnosti vylučovány. Jde o lidi žijící na ulici, v ubytovnách nebo občany navracející se z vězení. A mohli bychom pokračovat.

Problém však nastává v momentě, kdy začne vznikat mylná představa, že bytová nouze je objektivní a možná i přirozeně daný pojem. Evropská federace organizací pracujících s lidmi bez domova (FEANTSA) sice tento pojem částečně operacionalizuje v rámci definice bezdomovectví ETHOS, ale z logiky věci nemůže tento pojem vyložit zcela.

Asi se dokážeme shodnout, že lidé žijící bez přístřeší – na ulici – jsou skutečně jednou z těch nejvíce ohrožených skupin, která by měla mít prioritní nárok na získání podporovaného bydlení.

Jak si ale stanovíme priority u dalších skupin není založeno na žádné objektivitě, ale situaci v dané lokalitě či oblasti a řekněme si i upřímně na přesvědčení subjektů, kteří jsou a budou do plánování a realizace podporovaného bydlení zapojeni. Cílem by mělo být vždy reagovat na skutečné potřeby a situaci v dané geografické oblasti.

Je člověk žijící v přelidněném bytě (dejme tomu, když rodiče žijí se svými dětmi, které již založily rodinu) v horší a krizovější situaci než osaměle žijící seniorka, která sice hradí komerční nájemné, ale nezbývá jí už na léky a kvalitní stravu? Na to ne vždy existuje snadná odpověď a jednoduché schéma, které jen proto, že se nazve objektivním, je skutečně objektivní. Nezbývá nám než se jen k tomu dlouhými diskuzemi a velkým zvažováním drobnými kroky blížit.

Svým způsobem bychom navíc mohli oponovat, že právě příjmové a majetkové kritérium je mnohem objektivnější než bytová nouze, která musí být nejprve nějak definována. Příjmovou situaci stačí „jen” spočítat. Já to ale neudělám, protože praxe ukazuje, že i to má své proti a negativní dopady.

Hašení požáru je málo
Navíc zaměřovat se až na lidi, kteří se dostanou do bytové nouze, je krátkozraké a je to navíc příliš pozdě. Není nejlogičtější čekat, až se lidi dostanou na ulici nebo na ubytovnu a teprve potom jim pomoci. Začít se musí co nejdřív. Je nutné tomu přizpůsobit celou bytovou politiku a nespoléhat se pouze na vlastnické formy bydlení, které jsou v současné době preferovány v pojetí bytové politiky České republiky.

Lidé, kteří vynakládají významné procento svých příjmů na bydlení, nemusí mít rovnou nárok na byt, může je pokrývat systém sociálních dávek či další formy pomoci a podpory. Stranou by neměl zůstat ani daňový systém.

Jen robustní systém finančně a kvalitativně dostupného bydlení je ochranou před tím, aby lidé v České republice padali pod hranici chudoby a dostávali se do složitých sociálních situací. Musí nastoupit systém robustní a systémové prevence a vymahatelnosti zákona. Podpora musí přijít již dávno před tím, než se lidé dostanou do problémů.

Řada lidí v České republice bohužel uznává pouze pomoc těm, kteří jsou ve složité sociální situaci a často jedním dechem dodává, do které se nedostali vlastní vinou. Což je velmi limitující a sociálně nespravedlivé. Tuto omezenost koncept bytové nouze překonává, zároveň však rezignuje na sociální kohezi a sociální realitu české společnosti, která se vyznačuje nízkými příjmy.

To se pak zintenzivňuje u řady skupin, které mají vysoké životní náklady – rodiny s dětmi, osaměle žijící senioři atd. Tyto skupiny je nutné podpořit dříve, než se dostanou na ulici a není na tom nic problematického či nevítaného. Neustálé zužování skupin, které mají nárok na veřejné služby a dávky, nás může přivést do situace, kdy nebude mít nárok pomalu nikdo.

Ti, kteří by rádi viděli jen systém sociálního bydlení, také často poukazují na nedostatečné množství bytů. To je situace, která může být aktuální i pro ČR, zvláště pak v některých oblastech. Je však nutné si uvědomit, že jen může, protože záleží na tom, jak obce se svým bytovým fondem nakládají, a přemýšlet o tom, že bytový fond lze i rozšířit řadou nástrojů. V některých městech je realitou, že jsou ve veřejném vlastnictví byty, o kterých obec ani neví a dlouhodobě je nevyužívá.

Lze se proto domnívat, že s tou nedostupností to nebude tak horké. I když v současné době určitě poptávka převyšuje nabídku. Pokud se budou muset postarat všechny obce, situace bude ovlivněna i tím. Dá se však předpokládat, že větší města a města s možností ekonomického uplatnění se budou muset se zvýšenou poptávkou vypořádávat stále.

Kritici mixu kritérií mají pravdu v tom, že sloučit různé požadavky je vždycky náročné a složité. A na to se musí systém připravit, mít nástroje zajišťující nediskriminaci a právní rozhodování. A jeho součástí budou muset být i speciální služby pro ty, kteří je nezbytně potřebují – pro lidi s psychiatrickým onemocněním, občany se závislostmi či lidi ohrožené násilím.

To, že se systém zaměří pouze na bytovou nouzi, dostatek bytů pro tento účel nezajistí. To lze očekávat spíš u systému skutečně fungujícího dostupného a podporovaného bydlení, které bude vytvářet síť bydlení dostupného regionálně, finančně a kvalitativně. Bydlení, které bude zaměřeno na sociální inkluzi i prevenci pádu do chudoby.

Článek vyšel 16. února v Deníku Referendum.