Češi a Češky jsou citliví na ageismus. Zatímco kvůli diskriminaci Romů nebo žen jsou ochotní a schopní vést diskusní války na sociálních sítích a tvrdit, že nic takového neexistuje, diskriminaci na základě věku připouštějí. Buď s ní mají sami zkušenost, nebo se s ní setkal někdo jim blízký. Týká se přitom i mladých lidí.

Ageismem se rozumí stereotypizování a potažmo i diskriminace na základě věku. První česká definice říká, že „ageismus – neboli věková diskriminace je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Projevuje se skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.“ Uvedená definice staví rovnítko mezi ageismus a věkovou diskriminaci. Z právního hlediska je však vhodnější vnímat ageismus jako širší kategorii, která zahrnuje celou škálu výroků, komentářů a činů. Věková diskriminace, jak je pojatá v české a evropské legislativě, je potom jen její podmnožinou. Nadávky do „špinavých důchodců“ nebo „mladých slečen, které nic nezažily“ nikoho k soudu nepřivedou, ale neznamená to, že nejde o projevy ageismu.


Patří do starého železa

Citlivé vnímání věkové diskriminace v naší společnosti dokládají i výzkumy veřejného mínění. Znevýhodnění na základě věku považovalo v roce 2014 za nejzávažnější 44 procent lidí v České republice. Z časového srovnání s lety 2011 a 2012 vyplývá, že na důležitosti získávají i další typy diskriminace – výrazné je to u diskriminace na základě rasy a národnosti. Znevýhodnění na základě věku častěji za nejzávažnější považují lidé starší 45 let (51 procent) a obecně lidé nad šedesát let. European Social Survey z roku 2009 ukazuje, že téměř sedmdesát procent Čechů starších šedesáti let se v posledním roce setkalo s projevy nedostatku respektu nebo se špatným chováním druhých kvůli jejich věku. Rozšířenost věkové diskriminace v Česku potvrdily i výsledky výzkumu Lucie Vidovićové, podle nichž má přímou zkušenost s věkově diskriminačním jednáním osmnáct procent Čechů.

Když budete vyhledávat na Googlu nebo se podíváte do akademické literatury, ageismus je nejčastěji spojován se seniory a staršími lidmi. Česká společnost si od devadesátých let cení především dynamičnosti, chuti ke změně a mládí. Právě kult mládí má v české společnosti velmi silnou pozici. Pojem „stará generace“ je u nás spojen s negativním vnímáním všeho, co se dělo před rokem 1989, a starší lidé jsou vnímáni jako nositelé „starého“ a „zkaženého řádu“. Starší generace je chápána jako neflexibilní, nedostatečně dynamická, neschopná a závislá na jiných. To ovlivňuje různé sféry života – práci, postavení starších ve veřejném prostoru nebo jejich místo v sociální politice či zdravotnictví. Zvlášť alarmující je plošné vnímání starších a seniorů jako těch, kteří jsou závislí a vyžadují péči. A to v situaci, kdy velké množství žen po padesátce vykonává pečující profese (sociální pracovnice, zdravotnické sestry, pomocný personál a podobně) nebo jsou v rodinné sféře v pečující roli vůči svým blízkým. Bez jejich zapojení by se české zdravotnictví i sociální služby pravděpodobně zhroutily. Se stále náročnějším trhem práce roste i důležitost prarodičů v péči o vnoučata. Už jen pomoc s vyzvedáváním ze školek nebo družiny je naprosto zásadní.

Média a lidé na sociálních sítích si ageismus víc než oblíbili. Mezi top témata patří „senio­ry v MHD nechceme“. Posilují se tu snad všechny stereotypy spojované se seniorskou generací – nepotřební, nepoužitelní a zatěžující. V některých případech jde o nadsázku či satiru, avšak řada aktivit z prostoru mediálních vyjádření a sociálních sítí překračuje se sféry skutečného života, kde už končí veškerá legrace. Patří sem třeba návrhy na omezování cestování důchodců v dopravní špičce, protože to nepotřebují a obtěžují pracující. Vnímání seniorů jako pasivních je naprosto s rozporem reality života. Senioři v důchodovém věku často pracují, protože pro řadu z nich je vyjít s jedním důchodem nemožné. Zvlášť v případě, že žijí sami.


Za našich mladých let

Věková diskriminace nedopadá negativně jen na starší generaci. Ani mladí se nevyhnou hodnocení na základě svého věku a i pro ně je diskriminace tématem. I když jiným způsobem. V reprezentativním výzkumu společnosti Ipsos Tambor, který se zabýval postojem mladých k diskriminaci a rovným příležitostem žen a mužů, se ukázalo, že mladá generace velmi citlivě vnímá jako diskriminaci posuzování svého vzhledu. S tímto typem znevýhodnění se setkalo 25 procent mladých ve věku 15–29 let. Týká se to situací, kdy dochází ke generačním konfliktům a jinému vnímání toho, co je a co není akceptovatelné jako slušný vzhled. Alternativní vzhled je často dáván do souvislosti s neseriózností a u starší generace může být tento trend posilován i negativními pohledy na mladší generaci. Co bylo dřív, je považováno za dobré, kdežto mladá generace svým chováním „starý a lepší svět“ narušuje a boří. Podobným postojům podléhají často i dříve nonkonformní lidé. Za honbou na „emaře“, kteří byli zesměšňováni i ze strany jiných alternativců, například punkerů, je možné hledat i generační rozdíly. Emo nebylo vnímáno jako skutečné alternativní hnutí s pevnými základy, jako tomu bylo dříve.

Analýzy na úrovni firem často ukazují, že na pracovištích se zaměstnanci navzájem velmi často hodnotí podle věku. Nejen že mladí soudí starší, ale i starší velmi normativně hodnotí své mladší kolegy a kolegyně na základě příslušnosti k věkovým skupinám. Starší generace vidí tu mladou jako méně schopnou a je přesvědčena, že nevydrží tolik „jako my dřív“. Mladší kolegové jsou vnímáni jako ti, kteří nemají zkušenosti a nechtějí se učit, jako příliš „namachrovaní“. Tlak na zlepšování pracovních podmínek, například slaďování rodinného a pracovního života, je pak hodnocen jako důsledek neschopnosti postarat se o sebe a své děti.

Právě téma slaďování práce a rodiny je zajímavým exkursem do generačních a genderových pnutí a konfliktů. Požadavky mladých žen v reprodukčním věku na větší možnosti v oblasti smiřování rodinného a pracovního života, na rozšíření flexibilních forem práce a firemní školky jsou poměrně často odmítány generací starších kolegů a kolegyň, specificky pak žen po padesátce. Argumentují zpravidla tím, že to, co oni museli zvládat samovolně a často i současně, mladí nezvládají a v posledku nejsou schopni stíhat ani práci, ani rodinu. Tento postoj zcela postrádá zhodnocení dnešních a tehdejších podmínek na trhu práce, nehledě na to, že například firemní a mateřské školky byly v minulosti rozšířenou službou a délka pracovní doby byla také úplně jiná. Potřeba vyplývající z problematických pracovních podmínek a nedostatečné sociální infrastruktury se na úrovni vztahů mezi kolegy popisuje jako selhání mladé generace, která nedosahuje kvalit té předchozí. Proč se do odmítání podpory rodičů a slaďování rodinného a pracovního života zapojují v takové míře ženy, lze vysvětlit konkurenčním bojem mezi těmi, kteří jsou na trhu práce ve znevýhodněném postavení.

Diskriminací mladší generace se zabýval i úřad veřejného ochránce práv. Za inzerát s diskriminačním potenciálem označil bývalý ombudsman Pavel Varvařovský i tuto pracovní nabídku: „Pracovní technik, práce na částečný úvazek, praxe nejméně 20 let v oboru.“ Ve svém stanovisku konstatoval, že „ačkoliv je legitimní, aby zaměstnavatel požadoval určitou dobu praxe, požadavek dvaceti let je zcela zjevně absurdní a nepřímo diskriminační na základě věku“.


Jde to jinak?

Za příčinu nezaměstnanosti mladých jsou často neprávem označováni pracující důchodci. Špatné podmínky pro starší lidi zase podle častých názorů způsobují mladí dravci, kteří nemají žádné zkušenosti. V individuálních případech to určitě může být pravda. Podmínky na trhu práce ale určují především firmy, korporace a stát. Za narvané autobusy a tramvaje nemohou cestující žádného věku, ale spíše nedostatečně koncipovaná veřejná doprava. Ve společnosti, která se štěpí a v níž se tříští solidarita, selhávají i mezigenerační vztahy a spolupráce. Tam, kde jsou diskriminováni starší, nemají ani mladí na růžích ustláno. Padají dřívější jistoty, například přirozený respekt ke starší generaci. Vedle systémových změn by pomohla podpora solidarity a spolupráce mezi generacemi. Proč víc nezapojovat mladé do fungování sociálních služeb už od základní a střední školy? Tento krok by jistě přispěl k rozbíjení mezigenerační nevraživosti.

Článek vyšel v časopise A2, 5/2017.