Parní válec a vrtošivý stařík
Jiskření ve vztahu Václava Klause a Petra Nečase v posledních měsících vyvolalo velkou pozornost a četné spekulace. Při pohledu do uplynulé dekády ovšem nejde o nic výjimečného, naopak v některých případech se situace vyhrotila mnohem více. Jedním z nejnázornějších dokladů je éra premiérství Jiřího Paroubka.
S Paroubkovým nástupem na konci jara 2005 začala řadu zákonů parlamentem tlačit levicová aliance ČSSD a KSČM. Stál za tím pragmatismus nového premiéra motivovaný snahou přitáhnout ČSSD zpátky ztracené voliče. Prostředkem bylo důsledné prosazování sociálnědemokratické agendy, která se s tou komunistickou v mnohém silně překrývala. Výstižně to shrnul Paroubkův proslulý výrok, že je ochotný zákony schvalovat třeba i s Marťany, pokud ovšem budou členy sněmovny. Obě menší vládní strany, lidovci a unionisté, se u některých důležitých zákonů ocitly v ponižující pozici pouhého přihlížejícího. Vládní koalice tak často fungovala jenom na okrasu.
Úměrně s touto premiérskou proměnou rychle narůstal počet Václavem Klausem vetovaných zákonů. Prezident se postavil proti klíčovým, takříkajíc vlajkovým normám nové parlamentní aliance, například novému a k požadavkům odborů velmi vstřícnému zákoníku práce či zákonu o neziskových nemocnicích, předpokládajícímu vznik zvláštní sítě veřejných nemocnic. Vzhledem k výrazné převaze levice ve sněmovně však Klausova veta neměla šanci na úspěch.
Prezident coby „vděčný“ terč
Paroubek prosazovanou agendu kombinoval s „válcujícím“ politickým stylem, kterým rozšiřoval svůj politický prostor i oblibu u levicových voličů. Tento styl razantně uplatňoval i vůči prezidentovi, v němž spatřoval zvláště atraktivní terč při získávání voličské popularity. Na rozdíl od svých premiérských předchůdců Špidly a Grosse, volících vůči prezidentovi spíše opatrnost, se nový premiér, médii příznačně překřtěný na politický buldozer, nijak nerozpakoval útočit na hlavu státu. Vzápětí po svém nástupu do funkce neváhal Klause „usměrnit“ v záležitosti evropské ústavy, vůči níž hlava státu razantně vystupovala, a to i mimo Česko. Paroubek přitom hrozil omezením Klausových zahraničních cest.
Následovala kritika prezidentovy role při transformaci v devadesátých letech. Na prestižním Žofínském fóru ekonomů a politiků na konci června 2005 se Paroubek uvedl tvrzením, že „Václav Klaus jako premiér selhal“, a slovy o „zbrklé šokové terapii nezkušených ekonomických teoretiků“. Klausova reakce, „mimořádně mě tím pozlobil“, svědčila o dobře mířeném zásahu. Premiér cíleně, a současně šikovně, vytvářel obraz Klause coby svého významného nepřítele. Podle některých Paroubkových výroků to dokonce byl nepřítel úhlavní suplující předsedu ODS Topolánka, „který je toho času někde na dovolené nebo na cestách, takže pan prezident to vzal obětavě za něj“.
Provázela to někdy mimořádně ostrá slovní konfrontace. Nejcitelněji se vyhrotila v první polovině července v souvislosti s premiérem avizovaným oceněním německých antifašistů, kteří po roce 1945 většinou během odsunu odešli spolu s ostatními Němci. Klaus na Paroubkovu iniciativu reagoval slovy o nezodpovědném, nešťastném a mimořádně nebezpečném návrhu. Premiér kontroval slovy o Klausově „nepochopení smířlivého gesta“. Uražený prezident mediální výměnu názorů korunoval výrokem o tom, že premiér „asi zcela přišel o rozum“.
Původně zdrženlivý Klausův přístup k novému premiérovi se tak posunul do úplně jiné polohy. Prezident se ovšem poté snažil držet zpátky, alespoň slovně. Uvědomoval si, že jeho podrážděné reakce premiérově politické strategii „náboru voličů“ prostřednictvím mediálních soubojů s historickým symbolem české pravice spíše nahrávají.
Do dalšího sporu se premiér a prezident dostali po policejním zásahu na technoparty CzechTek. Výsledkem zásahu na akci pořádané koncem července 2005 na jedné zapadlé louce nedaleko Tachova byla kromě několika desítek zraněných i největší bouře veřejného mínění během celého Paroubkova premiérství. Nepřiměřená tvrdost zásahu vedla k analogiím s masakrem studentů 17. listopadu 1989. Paroubek policejní zásah nejprve schválil a poté i obhajoval. „Technaře“ označoval za nebezpečné lidi. Klaus naopak brutalitu zásahu považoval za hrubou chybu a po vládě žádal, aby ho vysvětlila. Později si stěžoval na účelovost a nekompletnost zprávy dodané ministerstvem vnitra.
V tomto Klausově postoji rezonovala jeho averze k násilí, která se projevila už několikrát v minulosti. S několikaměsíčním odstupem označil policejní akci za „teatrální gesto a předem připravenou demonstraci síly“ Paroubkovy vlády.
Kauza David Rath
Paroubek se při sporech o evropskou ústavu či německé antifašisty snažil prezidenta zatlačit do defenzívy a do role ceremoniálního kladeče věnců. V praxi se ovšem Klaus většinou dokázal bránit a naopak působit jako brzda příliš expanzivního premiéra. Nejnázorněji se to ukázalo při sporu o jmenování ministra zdravotnictví Davida Ratha v říjnu 2005. Rath patřil k pozoruhodným politickým postavám: kdysi člen ODS, poté flirtující s antikomunistickou a moralizující Demokratickou unií a v jedněch parlamentních volbách kandidující i za liberální Svobodné demokraty. Cestu na politický vrchol mu ovšem otevřelo založení Lékařského odborového klubu, s jehož pomocí se dostal do čela České lékařské komory. Paroubkovi se průrazný Rath coby možný ministr zdravotnictví jevil jako správná volba pro získání podpory lidí z tohoto prostředí. Plán ovšem narazil na odpor prezidenta, který nominovaného ministra odmítl jmenovat, dokud se nevzdá funkce v čele lékařské komory. Klaus vcelku oprávněně poukazoval na problém střetu zájmů v situaci, kdy by ministr zdravotnictví současně vedl nejvlivnější lékařské stavovské sdružení.
Následovalo několikatýdenní přetahování, kdy premiér označoval prezidentovo jednání za protiústavní, prezident ovšem odmítal ustoupit. Pro veřejnost celý konflikt ještě zatraktivnil sám Rath, který sice jevil ochotu vzdát se funkce v čele komory, ale až po jmenování ministrem. Slova navrženého ministra zdravotnictví o Klausovi coby „vrtošivém staříkovi“, který by mohl i po Rathově odstoupení z čela komory hledat záminku, „aby dělal další problémy“, se stala trvalou součástí politického folklóru. Dobře to ovšem signalizovalo, jak se bude tento politik chovat ve veřejné funkci. Spor nakonec skončil Rathovým ústupem, když se vedení komory vzdal. Klaus jej následně bez „dalších problémů“ ministrem zdravotnictví jmenoval.
Na celé kauze Rathova jmenování byla příznačná vzájemná nevraživost aktérů bránící normální komunikaci mezi premiérem a prezidentem. Žádná konzultativní schůzka řešící, jak se z nepříjemné patové situace dostat ven, mezi nimi neproběhla. Paroubek dokonce původně uvažoval o možnosti obejít prezidenta a Ratha fakticky dosadil na post prvního náměstka, aby mohl ministerstvo řídit i bez oficiálního jmenování. Toto podivné řešení naštěstí přežilo jen několik dní do Rathovy rezignace na vedení lékařské komory. Konfliktní jiskření mezi premiérem a prezidentem naprosto zapadalo do zpolarizované politické atmosféry, která předcházela parlamentním volbám v červnu 2006.
Text je s výjimkou úvodního odstavce úryvkem z autorovy knihy „Fenomén Václav Klaus. Politická biografie“, která vyšla v nakladatelství v nakladatelství Barrister & Principal. Úryvek byl publikován v Lidových novinách, mezititulky doplněny.
S Paroubkovým nástupem na konci jara 2005 začala řadu zákonů parlamentem tlačit levicová aliance ČSSD a KSČM. Stál za tím pragmatismus nového premiéra motivovaný snahou přitáhnout ČSSD zpátky ztracené voliče. Prostředkem bylo důsledné prosazování sociálnědemokratické agendy, která se s tou komunistickou v mnohém silně překrývala. Výstižně to shrnul Paroubkův proslulý výrok, že je ochotný zákony schvalovat třeba i s Marťany, pokud ovšem budou členy sněmovny. Obě menší vládní strany, lidovci a unionisté, se u některých důležitých zákonů ocitly v ponižující pozici pouhého přihlížejícího. Vládní koalice tak často fungovala jenom na okrasu.
Úměrně s touto premiérskou proměnou rychle narůstal počet Václavem Klausem vetovaných zákonů. Prezident se postavil proti klíčovým, takříkajíc vlajkovým normám nové parlamentní aliance, například novému a k požadavkům odborů velmi vstřícnému zákoníku práce či zákonu o neziskových nemocnicích, předpokládajícímu vznik zvláštní sítě veřejných nemocnic. Vzhledem k výrazné převaze levice ve sněmovně však Klausova veta neměla šanci na úspěch.
Prezident coby „vděčný“ terč
Paroubek prosazovanou agendu kombinoval s „válcujícím“ politickým stylem, kterým rozšiřoval svůj politický prostor i oblibu u levicových voličů. Tento styl razantně uplatňoval i vůči prezidentovi, v němž spatřoval zvláště atraktivní terč při získávání voličské popularity. Na rozdíl od svých premiérských předchůdců Špidly a Grosse, volících vůči prezidentovi spíše opatrnost, se nový premiér, médii příznačně překřtěný na politický buldozer, nijak nerozpakoval útočit na hlavu státu. Vzápětí po svém nástupu do funkce neváhal Klause „usměrnit“ v záležitosti evropské ústavy, vůči níž hlava státu razantně vystupovala, a to i mimo Česko. Paroubek přitom hrozil omezením Klausových zahraničních cest.
Následovala kritika prezidentovy role při transformaci v devadesátých letech. Na prestižním Žofínském fóru ekonomů a politiků na konci června 2005 se Paroubek uvedl tvrzením, že „Václav Klaus jako premiér selhal“, a slovy o „zbrklé šokové terapii nezkušených ekonomických teoretiků“. Klausova reakce, „mimořádně mě tím pozlobil“, svědčila o dobře mířeném zásahu. Premiér cíleně, a současně šikovně, vytvářel obraz Klause coby svého významného nepřítele. Podle některých Paroubkových výroků to dokonce byl nepřítel úhlavní suplující předsedu ODS Topolánka, „který je toho času někde na dovolené nebo na cestách, takže pan prezident to vzal obětavě za něj“.
Provázela to někdy mimořádně ostrá slovní konfrontace. Nejcitelněji se vyhrotila v první polovině července v souvislosti s premiérem avizovaným oceněním německých antifašistů, kteří po roce 1945 většinou během odsunu odešli spolu s ostatními Němci. Klaus na Paroubkovu iniciativu reagoval slovy o nezodpovědném, nešťastném a mimořádně nebezpečném návrhu. Premiér kontroval slovy o Klausově „nepochopení smířlivého gesta“. Uražený prezident mediální výměnu názorů korunoval výrokem o tom, že premiér „asi zcela přišel o rozum“.
Původně zdrženlivý Klausův přístup k novému premiérovi se tak posunul do úplně jiné polohy. Prezident se ovšem poté snažil držet zpátky, alespoň slovně. Uvědomoval si, že jeho podrážděné reakce premiérově politické strategii „náboru voličů“ prostřednictvím mediálních soubojů s historickým symbolem české pravice spíše nahrávají.
Do dalšího sporu se premiér a prezident dostali po policejním zásahu na technoparty CzechTek. Výsledkem zásahu na akci pořádané koncem července 2005 na jedné zapadlé louce nedaleko Tachova byla kromě několika desítek zraněných i největší bouře veřejného mínění během celého Paroubkova premiérství. Nepřiměřená tvrdost zásahu vedla k analogiím s masakrem studentů 17. listopadu 1989. Paroubek policejní zásah nejprve schválil a poté i obhajoval. „Technaře“ označoval za nebezpečné lidi. Klaus naopak brutalitu zásahu považoval za hrubou chybu a po vládě žádal, aby ho vysvětlila. Později si stěžoval na účelovost a nekompletnost zprávy dodané ministerstvem vnitra.
V tomto Klausově postoji rezonovala jeho averze k násilí, která se projevila už několikrát v minulosti. S několikaměsíčním odstupem označil policejní akci za „teatrální gesto a předem připravenou demonstraci síly“ Paroubkovy vlády.
Kauza David Rath
Paroubek se při sporech o evropskou ústavu či německé antifašisty snažil prezidenta zatlačit do defenzívy a do role ceremoniálního kladeče věnců. V praxi se ovšem Klaus většinou dokázal bránit a naopak působit jako brzda příliš expanzivního premiéra. Nejnázorněji se to ukázalo při sporu o jmenování ministra zdravotnictví Davida Ratha v říjnu 2005. Rath patřil k pozoruhodným politickým postavám: kdysi člen ODS, poté flirtující s antikomunistickou a moralizující Demokratickou unií a v jedněch parlamentních volbách kandidující i za liberální Svobodné demokraty. Cestu na politický vrchol mu ovšem otevřelo založení Lékařského odborového klubu, s jehož pomocí se dostal do čela České lékařské komory. Paroubkovi se průrazný Rath coby možný ministr zdravotnictví jevil jako správná volba pro získání podpory lidí z tohoto prostředí. Plán ovšem narazil na odpor prezidenta, který nominovaného ministra odmítl jmenovat, dokud se nevzdá funkce v čele lékařské komory. Klaus vcelku oprávněně poukazoval na problém střetu zájmů v situaci, kdy by ministr zdravotnictví současně vedl nejvlivnější lékařské stavovské sdružení.
Následovalo několikatýdenní přetahování, kdy premiér označoval prezidentovo jednání za protiústavní, prezident ovšem odmítal ustoupit. Pro veřejnost celý konflikt ještě zatraktivnil sám Rath, který sice jevil ochotu vzdát se funkce v čele komory, ale až po jmenování ministrem. Slova navrženého ministra zdravotnictví o Klausovi coby „vrtošivém staříkovi“, který by mohl i po Rathově odstoupení z čela komory hledat záminku, „aby dělal další problémy“, se stala trvalou součástí politického folklóru. Dobře to ovšem signalizovalo, jak se bude tento politik chovat ve veřejné funkci. Spor nakonec skončil Rathovým ústupem, když se vedení komory vzdal. Klaus jej následně bez „dalších problémů“ ministrem zdravotnictví jmenoval.
Na celé kauze Rathova jmenování byla příznačná vzájemná nevraživost aktérů bránící normální komunikaci mezi premiérem a prezidentem. Žádná konzultativní schůzka řešící, jak se z nepříjemné patové situace dostat ven, mezi nimi neproběhla. Paroubek dokonce původně uvažoval o možnosti obejít prezidenta a Ratha fakticky dosadil na post prvního náměstka, aby mohl ministerstvo řídit i bez oficiálního jmenování. Toto podivné řešení naštěstí přežilo jen několik dní do Rathovy rezignace na vedení lékařské komory. Konfliktní jiskření mezi premiérem a prezidentem naprosto zapadalo do zpolarizované politické atmosféry, která předcházela parlamentním volbám v červnu 2006.
Text je s výjimkou úvodního odstavce úryvkem z autorovy knihy „Fenomén Václav Klaus. Politická biografie“, která vyšla v nakladatelství v nakladatelství Barrister & Principal. Úryvek byl publikován v Lidových novinách, mezititulky doplněny.