S končícím českým prezidentem je spojena řada sporných momentů či úletů, ať už jde o pověstné chilské pero, postoje k dnešnímu Rusko pohybující se na hraně politické „stravitelnosti" nebo některé škatulkující výroky, třeba o typických atributech levicovosti v podobě batůžku či plastové láhve. To, co ale nelze Václavu Klausovi upřít, je velká předvídavost v některých velmi důležitých otázkách. Názorným příkladem je Klausův pohled na euro. Je přitom dobré připomenout starší souvislosti.

Euro je „nejdokonalejší rys evropské jednoty a v mnoha ohledech její symbol". Těmito slovy společnou evropskou měnu v rámci oslav jednoho jubilea v červnu 2008 charakterizoval tehdejší šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet. Nijak se tím nelišil od tónu jiných unijních institucí či činitelů. Bilanční dokument Evropské komise zveřejněný měsíc před Trichetovým projevem projekt eura označil za „úspěch strategického významu pro EU a zajisté i pro celý svět, v němž se Evropa stala majákem makroekonomické stability".

Václav Klaus začal koncept eura kritizovat už v polovině devadesátých let, přičemž téma společné měny se stalo argumentačně nejlépe propracovaným v jeho postoji k unijním záležitostem. Připouštěl ekonomické výhody eura pro dokončení integrace evropského trhu nebo odstranění transakčních nákladů spojených s používáním národních měn. Současně ovšem uváděl řadu výhrad zpochybňujících vhodnost jeho zavedení v dohledné budoucnosti. Argumentoval často hlubokými ekonomickými, ale i kulturními či historickými rozdíly mezi jednotlivými členskými státy. Zdůrazňoval zvláště problém chybějící hospodářské a daňové soudržnosti eurozóny. Jak psal, heterogenita členských států EU „není překážkou pro nižší formy ekonomické integrace, jako je společný trh či celní unie, ale je překážkou pro vznik a bezkonfliktní fungování měnové unie".

V.K. rozebíral i problém potřeby vyrovnávání rozdílů pro udržení unie a z toho plynoucí konflikty „o rozsah a trvání transferů z bohatších do chudších zemí a z rychle rostoucích do stagnujících zemí, (což) bude permanentní charakteristikou měnové unie". Právě zahrnutí příliš nesourodého spektra států do eurozóny bylo podle Klause cestou do pohromy.

Klaus poukazoval i na hrozbu, že měnová unie zafunguje jako překážka sbližování hospodářské úrovně mezi rozvinutějšími a méně vyspělými částmi Evropy. Ty méně vyspělé s nástupem příliš silné měny přijdou o svou konkurenceschopnost. Devalvace, která konkurenceschopnost umožňuje obnovit, už nebude možná.

Předvídavé malování čerta na zeď

Po většinu první dekády 21. století, kdy panovala hospodářská konjunktura, se Klausovy pochybnosti jevily jako malování čerta na zeď. Potvrdily se v momentu, kdy dobré časy skončily a Evropu zasáhla finanční krize a hospodářská recese. Stále více času na často dost zoufale působících evropských summitech od roku 2009 vyplňovala otázka, jak zachránit Řecko i některé další hospodářsky slabé země unie, pro něž se přijetí eura ukázalo břemenem táhnoucím je k ekonomickému dnu.

Měnový projekt tak ve svém důsledku působil zcela opačně, než jak byl původně zamýšlen. Místo podpoření hospodářské prosperity dramaticky zvýraznil ekonomické potíže a místo politické soudržnosti unie roznítil bolestivé animozity mezi věřitelskými státy a jejich dlužníky. Vyhrocená podoba, do níž se dostávají vztahy na obrovských finančních transferech závislého Řecka a jeho hlavního věřitele Německa, už Klausovy starší obavy dokonce překonává. Vyobrazení kancléřky Merkelové v nacistické uniformě s hákovým křížem na rukávu v řeckém tisku nebo rostoucí alergie německé společnosti na hesla o nutnosti záchrany Řecka před bankrotem svědčí o politické výbušnosti současné krize jednotné měny.

Václav Klaus samozřejmě před zavedením eura nebyl jeho jediným kritikem. Stejně jako on na „neudržitelnost projektu za stávajících podmínek" ještě před spuštěním projektu společné měny protestní peticí upozorňovaly desítky německých univerzitních profesorů. Proti euru se stavěli i někteří lidé z vedení Bundesbanky. Lze zmínit také pochyby vyslovené například uznávaným sociologem Ralfem Dahrendorfem nebo držitelem Nobelovy ceny, ekonomem Miltonem Friedmanem. Většina ambiciózním projektem oslněných evropských elit nicméně k varovným hlasům zůstala hluchá.

Klaus měl pravdu i v další věci, když upozorňoval na hrozbu fiskální nezodpovědnosti neboli černého daňového pasažérství některých zemí. Její podstatou je zvyšování rozpočtových deficitů a státního zadlužení, protože mizí bič bezprostřední reakce finančních trhů na špatné hospodaření členských států. Jak Klaus dovozoval, snaha o odstranění tohoto problému povede nezbytně k tlaku na vytvoření jednotného daňového systému unie, tedy daňové unie. Ta nebude možná bez dalšího prohloubení politické integrace. Václav Klaus to v roce 2000 formuloval provokativními slovy: „Potřeba obsluhování EMU (Evropské měnové unie) si - dříve či později - vynutí změnu na EFU (Evropskou fiskální unii), (...) a to bude dříve či později přeměněno na EPU (Evropskou politickou unii), na jakousi USE podle vzoru známé zkratky USA."

Masivní tlak na rozpočtovou unifikaci skutečně přišel s koncem konjunktury, kdy se dramaticky prohloubily potíže slabších zemí unie, a naplno se projevily důsledky, použijeme-li Klausova výrazu, černého pasažérství zejména jižních států Evropy. Tyto země z nemalé části své narostlé státní výdaje používaly k uspokojení spotřeby svých obyvatel.

Obhajoba koruny

V evropském měřítku nemohl Klaus zrod eurozóny nijak ovlivnit, zato se velmi angažoval v otázce českého přijetí eura. Argumentačně logicky čerpal ze své nedůvěry k podobě evropské měny. Rychlé přijetí eura odmítal s poukazem na ztrátu samostatné měnové politiky coby nástroje podpory hospodářského růstu, konkurenceschopnosti a flexibility. Spojoval to s potřebou pokračování hospodářského sbližování České republiky se sousedními vyspělejšími zeměmi EU, tedy s Německem a Rakouskem. V jednom rozhovoru doslova prohlásil, že eliminace koruny by reálné přibližování k těmto zemím „zabila".

Je dobré dodat, že Klaus není ani v případě eura dogmatický, opakovaně například otevřeně připouštěl, že přijetí stejné měny, jakou má největší český obchodní partner, Německo, může být někdy v budoucnu pro Českou republiku výhodné.

Mistr radikálních prohlášení by v souvislosti s debatou o euru občas mohl výrazně zabodovat v pomyslném žebříčku nepopulárních výroků. V jednom svém textu pro Lidové noviny například českou ekonomickou výkonnost s tou německou srovnal slovy: „Nepracujeme tak tvrdě jako lidé v této zemi." Zjevně to souvisí s Klausovým workoholismem i mírně ironickými poznámkami o jeho respektu „k odlišnému sklonu k práci a - jak je teď módní říkat - volnočasovým aktivitám".

Během první dekády 21. století byl Klaus nejviditelnějším a nejdůležitějším veřejným kritikem rychlého přijetí eura. Hlavní spojence nacházel v euroskeptické části ODS reprezentované europoslanci Hynkem Fajmonem nebo Janem Zahradilem. Prezidentovi nahrávalo, že sociální demokracie sice z rychlého přijetí eura udělala jeden ze svých vývěsních štítů, ale v realitě přijetí eura rozhodně nebylo pro ČSSD klíčovým tématem. Za premiérství Vladimíra Špidly v roce 2003 vláda schválila centrální bankou připravený dokument obsahující strategii přistoupení České republiky k eurozóně. V podmínkách téměř permanentních vládních krizí se ale přijetí eura přesunulo na vedlejší kolej zájmu vládních politiků. Střídající se vlády zaměstnané neustálým bojem o vlastní přežití a zahlcené krátkodobou agendou neměly na rozdíl od prezidenta čas ani chuť investovat energii do tak dlouhodobé záležitosti, jakou byla příprava a realizace nahrazení koruny eurem.

Termín přistoupení k eurozóně, ve zmíněné strategii ze Špidlovy éry zasazený do horizontu let 2009 až 2010, se tak ukázal nerealistický. Naopak, v této době se objevila myšlenka dojednání výjimky z povinnosti připojit se k eurozóně, k čemuž se Česko zavázalo při přistoupení k EU. S Klausovým viditelným přispěním s návrhem na výjimku přišla Česká národní banka.

Prezident a jeho kritici

Prezident měl poměrně málo eurooptimistických politických oponentů, kteří by se pokoušeli profilovat na kampani propagující euro. K těm nejviditelnějším patřil Josef Zieleniec, exministr zahraničí a jeden z důležitých aktérů politické krize roku 1997, která ukončila Klausovo premiérské působení. Mezi lety 2004 a 2009 byl Zieleniec europoslancem za Sdružení nezávislých kandidátů - Evropské demokraty. Ve stejné době, kdy z úst Evropské komise či šéfa Evropské centrální banky Tricheta zaznívaly ódy na euro, psal Zieleniec v podobném duchu o úspěchu společné měny navzdory Klausovu sýčkování. Exministr, původní profesí ekonom, nicméně stejně jako unijní elity přehlížel rýsující se problémy. Mimo jiné si pochvaloval dodržování rozpočtové disciplíny v eurozóně a fakt, že společná měna prý národním politikům vzala z rukou „hračku nezodpovědného zadlužování". České otálení s přijetím eura podle něho hrozilo „sestupem do evropské druhé ligy na celou generaci". Zieleniecovy vývody hezky dokládají, jak bezvýhradné vnímání evropské integrace coby apriorního dobra dokáže zaslepit i velmi inteligentní lidi.

U některých lidí se v souvislosti s Klausovým názorem na euro dají vypozorovat až pavlovovsky podmíněné reakce, někdy kuriózní vzhledem k vlastním původním názorům. Hezky to dokumentuje například ekonomický novinář Jan Macháček, který v jedné ze svých glos z podzimu 2011 označkoval prezidenta jako „jájsemvámtoříkala", jednoho z těch lidí, kteří, „pokud se trefí do černého, je to svým způsobem náhoda". Taktně přitom pozapomněl na své vlastní, pouhé tři roky staré komentáře o euru jako zdravém projektu a svou obavu, že bez jeho urychleného přijetí zůstane Česká republika „obskurní oázou v srdci Evropy".

Klausův recept na krizi eurozóny

Klausovi se často vyčítá, že pouze kritizuje, ale sám žádné řešení problémů eurozóny nenabízí. Není to pravda, nicméně jeho návrhy v očích eurooptimistů znamenají nežádoucí zvrácení integračního vývoje EU. Prezident zmiňoval možnost rozpuštění eurozóny, odchod některých zemí, pro něž se euro evidentně stalo přítěží, či rozdělení stávající měnové unie na zjednodušeně řečeno ekonomicky soudržnější „severní" a zbytkovou „jižní" část. Dokonce v nadsázce nabízel své zkušenosti s rozdělením československé koruny v roce 1993. Na jedné přednášce v polské Vratislavi například pobavenému publiku oznámil, „pokud bude třeba likvidovat euro, hlásím se jako dobrovolník".

Pozornost si zaslouží Klausova prognóza budoucnosti eura. Pod provokativním, ovšem zároveň trochu matoucím názvem „Kdy zkrachuje eurozóna?" publikoval na jaře 2010 text, v němž s poukazem na množství politického kapitálu nainvestovaného do společné měny napsal, že v dohledné budoucnosti s jejím koncem nepočítá. Slovo krach z názvu článku představovalo pro Václava Klause synonymum ekonomického neúspěchu, což je ovšem hodně sporné. Politicky motivované pokračování eura spojoval s vysokou cenou v podobě nárůstu finančních transferů směrem ke slabým členům a dlouhodobého zpomalení hospodářského růstu. Obojí se negativně dotkne i nečlenských států eurozóny. I s krátkým časovým odstupem se zdá, že se tato prognóza zatím naplňuje.

Text je s výjimkou úvodního odstavce úryvkem z autorovy knihy „Fenomén Václav Klaus. Politická biografie“, která vyšla v nakladatelství Barrister & Principal. Úryvek byl publikován v Revue Politika, odkazy na citace jsou dostupné v knize.