Končící český prezident je nahlížen většinou lidí velmi vyhraněně, ať už negativně, nebo naopak pozitivně. Obvykle se to odvíjí od Klausových postojů, což platí i o jeho vztahu ke katolické církvi. Stojí ale za pozornost, že Václav Klaus v tomto ohledu prodělal v posledních dvou dekádách pozoruhodný přerod.

Důsledky historických dědictví

Na začátku devadesátých let se Klaus, tehdy šéf ODS a předseda vlády, díval na katolickou církev a její veřejné působení diplomaticky řečeno skepticky. Nejnázornějším dokladem je jeho tvrdá kritika přenosu slavnostní mše na Velehradě na den svatého Cyrila a Metoděje Českou televizí v červenci 1993. Podle jeho dobových výroků byl prostor poskytnutý této události v televizním vysílání nepřiměřený a neodpovídal jejímu významu pro společnost. Příznačné je, že o den později - na svátek mistra Jana Husa – se Klaus zúčastnil bohoslužby Církve československé husitské v Betlémské kapli. Spříznění s touto církví mnoho z jeho tehdejších postojů vysvětluje. Duchovně nepochybně Klause ovlivnilo prostředí, které kdysi vzniklo na základě odmítnutí katolické církve a odštěpení od ní.

V závěru devadesátých let, kdy Klaus bojoval o politické přežití se navíc zvýraznila jeho starší averze k hlavě českých katolíků kardinálu Miloslavu Vlkovi. Vlk poněkud neuváženě Klausův nedobrovolný premiérský konec uvítal jako odstranění brzdy „potřebné dynamiky dalšího vývoje“. Klaus na to reagoval slovy o „expansionismu a vměšování katolické církve do politiky“.

Katolická církev jako užitečný spojenec

Na první pohled jasně daný Klausův vztah ke katolické církvi ale v době jeho prezidentství prošel významným posunem. Společenskou roli církví včetně té katolické označovala hlava státu za nezastupitelnou a mimořádnou. Provázely to momenty až neskutečně kontrastující s kauzou Velehrad 1993. Například v září 2011 se Klaus zúčastnil svatováclavské poutě ve Staré Boleslavi, kde v projevu vyzdvihl tradiční roli rodiny a ocenil papeže Benedikta XVI.

Čím tento radikální obrat vysvětlit? Klaus své prezidentství pojal v konzervativním duchu, což se projevilo nejenom v obhajobě národního státu, ale i v kulturně-hodnotových záležitostech. Názorně je to vidět například na jeho silném odporu k registrovanému partnerství homosexuálů. Své odmítnutí zákona, které registrované partnerství zaváděl, doprovodil na začátku roku 2006 slovy, že jde o jeho vůbec nejdůležitější veto během dosavadního prezidentského působení. Poslanecká sněmovna nicméně Klausovo veto přehlasovala.

Pro hlavu českého státu je katolická církev jako tradiční a konzervativní struktura užitečným a přirozeným spojencem. K narovnání Klausova vztahu také nemálo přispěla změna na postu hlavy českých katolíků, když Miloslava Vlka nahradil Dominik Duka, který s prezidentem vychází výborně.

Asi nejlepším dokladem svým způsobem až revolučního Klausova obratu je jeho pohled na církevní restituce. V devadesátých letech je odmítal s tím, že je možný návrat majetku potřebného k náboženským účelům, ale rozhodně ne „tisíců hektarů lesa“. V závěru svého prezidentského působení ale nevrátil sněmovně zákon, který vedle návratu lesů počítá i s restitucí dalšího rozsáhlého nemovitého majetku a navíc a velkými finančními náhradami. Klausovo doprovodné zdůvodnění „propuštění zákona“ sice bylo velmi odtažité až nevrlé, ale klíčový je jeho faktický postoj tedy nevetování.

V dnešním postoji Václava Klause ke katolické církvi a obecně vzato i roli církví ve společnosti je nepochybně velký kus pragmatismu. Tento pragmatismus je ovšem dobře pochopitelný, pokud vnímáme politický a myšlenkový svět, který český prezident hájí.

Text vyšel v Katolickém týdeníku. Zdroje k citovaným výrokům jsou uvedeny v autorově knize "Fenomén Václav Klaus. Politická biografie", která vyšla v nakladatelství v nakladatelství Barrister & Principal.