Jak udělat z Václava Klause mučedníka
Senátní žaloba na končícího prezidenta představuje dobrý způsob, jak udělat z Václava Klause pro část veřejnosti oběť a udržet jej v politice.
Nechci debatovat důvody uváděné v žalobě, i když o lecčems vypovídá, že o její šanci na úspěch veřejně pochybují i někteří senátoři, kteří ji podepsali. Zajímá mne jiná otázka: co může žaloba ve vrtkavé náladě veřejnosti vyvolat?
Václav Klaus končil ve funkci českého prezidenta jako člověk se strmě padající důvěrou veřejnosti a mimořádně pošramocenou reputací. Sám jsem to v jiném textu bilancujícím jeho prezidentství přirovnal k „slavnému“ kůlu v plotě Milouše Jakeše ze závěru éry komunistického režimu. To, co jsem v poslední době pozoroval i u lidí, kteří Klause jinak měli názorově rádi a respektovali ho, byla únava z jeho prezidentství.
Senátní žaloba na prezidenta kvůli velezradě je něco, co představuje obrazně řečeno nejenom „atomovou bombu“ českého ústavního pořádku, ale i trhavinu vhozenou do veřejného mínění. Sám výraz velezrada je něco, pod čím si běžný člověk představí neslýchaný čin – a on by opravdu svou povahou takový být měl. Představa žalujících, že udělám „průzkum bojem“ a zjistím, co pod velezradou Ústavní soud přesně rozumí, fatálně nedoceňuje možné psychologické dopady celé věci.
Je dobré připomenout jednu vzdálenou - ale ne zase tak vzdálenou - situaci z konce roku 1997. Tehdejší předseda ODS, jmenoval se Václav Klaus, se po vlně skandálů z podivnými sponzory a údajným (a dodnes nejasným) tajným účtem své strany v zahraničí, ocitl v zavržení a s nízkou důvěrou veřejnosti. Média jej tehdy zcela zatratila. Dobová antiklausovská kampaň, která šéfa ODS zatížila i hříchy, za něž často nemohl, ovšem přestala být díky své přehnanosti pro část veřejnosti během několika měsíců věrohodná. To, co následovalo, byla úspěšná „mobilisace ODS“ a šokový výsledek voleb 1998.
Senátní žaloba na Klause by mohla vyvolat velmi podobný efekt. Už teď je zjevné, že politik, který měl zmizet z vysoké veřejné funkce, čímž by výrazně klesl veřejný zájem o něj, se udrží v „záři reflektorů“ i v nejbližších týdnech. Antiklausovská kampaň žalobou překročila nebezpečný bod. Žalovat hlavu státu, která končí za několik dní v úřadu, když jediným „velkým“ trestem je ztráta tohoto úřadu, nepůsobí věrohodně a vyvolává to dojem politické msty a snahy o dehonestaci.
Emoce, které se obracely v posledních měsících proti Václavu Klausovi, se stejně dobře můžou v průběhu času obrátit v jeho prospěch. Šance, která se tím otevírá pro člověka odcházejícího z politického výsluní, je to velmi lákavá. Je otázka, jak ji bude chtít využít.
Nechci debatovat důvody uváděné v žalobě, i když o lecčems vypovídá, že o její šanci na úspěch veřejně pochybují i někteří senátoři, kteří ji podepsali. Zajímá mne jiná otázka: co může žaloba ve vrtkavé náladě veřejnosti vyvolat?
Václav Klaus končil ve funkci českého prezidenta jako člověk se strmě padající důvěrou veřejnosti a mimořádně pošramocenou reputací. Sám jsem to v jiném textu bilancujícím jeho prezidentství přirovnal k „slavnému“ kůlu v plotě Milouše Jakeše ze závěru éry komunistického režimu. To, co jsem v poslední době pozoroval i u lidí, kteří Klause jinak měli názorově rádi a respektovali ho, byla únava z jeho prezidentství.
Senátní žaloba na prezidenta kvůli velezradě je něco, co představuje obrazně řečeno nejenom „atomovou bombu“ českého ústavního pořádku, ale i trhavinu vhozenou do veřejného mínění. Sám výraz velezrada je něco, pod čím si běžný člověk představí neslýchaný čin – a on by opravdu svou povahou takový být měl. Představa žalujících, že udělám „průzkum bojem“ a zjistím, co pod velezradou Ústavní soud přesně rozumí, fatálně nedoceňuje možné psychologické dopady celé věci.
Je dobré připomenout jednu vzdálenou - ale ne zase tak vzdálenou - situaci z konce roku 1997. Tehdejší předseda ODS, jmenoval se Václav Klaus, se po vlně skandálů z podivnými sponzory a údajným (a dodnes nejasným) tajným účtem své strany v zahraničí, ocitl v zavržení a s nízkou důvěrou veřejnosti. Média jej tehdy zcela zatratila. Dobová antiklausovská kampaň, která šéfa ODS zatížila i hříchy, za něž často nemohl, ovšem přestala být díky své přehnanosti pro část veřejnosti během několika měsíců věrohodná. To, co následovalo, byla úspěšná „mobilisace ODS“ a šokový výsledek voleb 1998.
Senátní žaloba na Klause by mohla vyvolat velmi podobný efekt. Už teď je zjevné, že politik, který měl zmizet z vysoké veřejné funkce, čímž by výrazně klesl veřejný zájem o něj, se udrží v „záři reflektorů“ i v nejbližších týdnech. Antiklausovská kampaň žalobou překročila nebezpečný bod. Žalovat hlavu státu, která končí za několik dní v úřadu, když jediným „velkým“ trestem je ztráta tohoto úřadu, nepůsobí věrohodně a vyvolává to dojem politické msty a snahy o dehonestaci.
Emoce, které se obracely v posledních měsících proti Václavu Klausovi, se stejně dobře můžou v průběhu času obrátit v jeho prospěch. Šance, která se tím otevírá pro člověka odcházejícího z politického výsluní, je to velmi lákavá. Je otázka, jak ji bude chtít využít.