Václav Klaus měl v závěru svého úřadování zhruba čtvrtinovou důvěru veřejnosti, což bylo nejméně za předchozí dekádu. Kontrastuje to s prvními lety jeho prezidentství, kdy mu stabilně důvěřovaly více než dvě třetiny Čechů a ještě před dvěma lety byla tato důvěra jen o málo nižší. Existuje tady souvislost s Klausovými politickými názory a postoji?

Nejviditelnější evropský euroskeptik

Jednoznačně nejdůležitějším tématem, na němž se Klaus profiloval po celé své prezidentství, byla evropská integrace. Záplava článků, projevů či rozhovorů kritizujících vývoj EU bezkonkurenčně předčí jeho výtky na adresu teorií globálního oteplování a nejrůznějších z jeho pohledu nebezpečných „ismů“ jako jsou environmentalismus, multikulturalismus či feminismus. Ne náhodou se původ nálepky národa euroskeptiků, který si Češi v Evropě dost nepřesně vysloužili, pojí právě s Klausem.

Euroskepticismus hlavy českého státu dosvědčují četné často velmi ostré výroky. Už při slavnostním podpisu přístupové smlouvy k unii v Aténách v dubnu 2003 okomentoval český vstup slovy o „manželství z rozumu, nikoli z lásky“. Evropskou ústavu, která měla v polovině minulé dekády dát EU integrovanější podobu, označil za snahu vytvořit evropský superstát a „překročení Rubikonu, po němž už v Evropě nebudou existovat suverénní státy.“ Neúspěch euroústavy pak bral jako „vítězství svobody a demokracie“. Neméně vehementně se stavěl proti Lisabonské smlouvě, která euroústavu nahradila. V rámci EU byl nakonec posledním politickým hráčem, který ji blokoval.

Postoje Klause vyvolávaly často emotivní protireakce. Když při projevu v Evropském parlamentu během českého předsednictví v první polovině roku 2009 označil EU za revoluční experiment a její institucionální uspořádání „klasifikoval“ jako odporující racionálnímu uvažování, následovalo bučení a odchody některých europoslanců. Český prezident se tehdy dočkal zřejmě nejméně přátelského přijetí, jakého se kdy v europarlamentu nějaké hlavě členského státu dostalo.

I na domácí scéně vyvolávaly Klausovy postoje k EU časté pnutí a patřily k hlavním spouštěcím impulsům konfliktů mezi vládou a prezidentem. Například v době jeho razantní kampaně proti euroústavě hrozil premiér Jiří Paroubek omezením zahraničních cest hlavy státu. Paroubkův nástupce v čele vlády Mirek Topolánek, který pocházel paradoxně z řad ODS, tedy strany, kterou Klaus kdysi založil, zase používal v době schvalování Lisabonské smlouvy vůči prezidentovi argumenty, že „volba není Lisabon nebo nic. Skutečný výběr je Lisabon, nebo Moskva.“ Sugestivně tím narážel na prezidentův vstřícný postoj k Rusku, v českých poměrech často hodnocený velmi podezřívavě. Relativní poklid ohledně EU ve vztahu vlády a prezidenta se datuje vlastně až od parlamentních voleb 2010, kdy nový premiér Petr Nečas začal razit linii, která většinou Klausovi vyhovovala.

Český prezident byl někdy nesprávně a občas i dost účelově označován za toho, kdo zcela odmítá evropskou integraci. Ve skutečnosti už při českém vstupu do EU hovořil i o chybějící jiné alternativě pro Českou republiku. To, co hlavě státu vadilo, bylo obrazně řečeno, „nadměrné šlapání na plyn“ integrace. V jeho představách vždy hrálo důležitou roli zdůrazňování principu mezivládní spolupráce národních států, k níž by se EU měla vrátit. Podle Klause není Evropa při své historické, kulturní, jazykové i ekonomické rozmanitosti zatím zralá na proměnu ve federaci. Možná časem skutečně dospěje k jednotnému politickému národu sdílejícímu společnou identitu. Urychlování tohoto vývoje různými umělými integračními akty je ale podle českého prezidenta nežádoucí a nebezpečné.

Klausův postoj k EU se stal jedním z hlavních pilířů jeho soustavně budovaného konzervativního pojetí prezidentství. Toto pojetí doplňovaly další prvky jako odpor proti registrovanému partnerství homosexuálů či kritika nadměrné expanze nejrůznějších lidských práv. V kombinaci s ekonomickým liberalismem, na němž Klaus budoval svůj politický kapitál v devadesátých letech, to vytvořilo svébytný názorový profil, který se dost odlišuje od prezidentství jeho předchůdce Václava Havla.

Kontext krize české politiky

I v době nejvyhrocenějších Klausových útoků na směřování EU a s tím spojených konfliktů, zůstávala důvěra veřejnosti v hlavu státu vysoká. Naopak s tím, jak se v posledních letech propadala spokojenost české společnosti s EU, klesala i důvěra v prezidenta. Čechům na hlavě státu tak zjevně nevadilo její antiintegrační brojení ale jiné záležitosti. Na tomto omezeném prostoru je možné zmínit pouze několik z nich.

Velký význam měl Klausův vstřícný postoj k pravostředové vládě Petra Nečase, jejímž neformálním patronem po určitý čas byl. Provázela to prezidentova snaha získat mezi vládními stranami loajálního spojence. V situaci, když část ODS nejevila přílišné proklausovské nadšení, to vedlo k pozoruhodnému, i když přechodnému, politickému sblížení prezidenta s podivným subjektem - Věcmi veřejnými.

Kuriózně Klaus ještě před volbami 2010 tuto stranu-firmu či možná přesněji politickou odbočku bezpečnostní agentury s despektem označoval za formaci, která má „jednu dvě viditelné osoby a žádný program“. Ani ne o rok později ovšem už jejího faktického šéfa Víta Bártu považoval za „nejvýraznější nové jméno české politiky“. Pochválený mu to devótně oplácel, když o prezidentovi hovořil jako o „nejchytřejším a nejschopnějším politikovi v této zemi“. Odér afér devastujících kredibilitu Věcí veřejných pak dopadl i na prezidenta.

Ještě mnohem více prezidenta poškodila extrémní nepopularita Nečasova kabinetu. Příznačně na stotisícové protivládní demonstraci zorganizované na jaře 2012 odboráři v Praze se jako vystavený „maskot“ objevil i gumový Klaus v kleci. Ve víru protivládních protestů trochu zanikalo, že se prezident od kabinetu hlavně v posledním roce svého mandátu už dost distancoval.

Je dobré nezapomenout také na širší perspektivu krize české politiky, která se projevuje nejenom personálním a programovým vyčerpáním vládnoucí pravice, ale i vysokou obecnou nedůvěrou v politiky i stranickou politiku jako takovou. I to muselo důvěryhodnost Klause, který vždy obhajoval soutěž politických stran coby základ demokracie, zasáhnout. Neuchránila ho před tím ani poloposvátná aura tradičně obklopující české prezidenty.

Nefungující krizový management

Propad důvěry v prezidenta ovšem ovlivnily i další svou povahou velmi viditelné záležitosti. Zmínit je nutné kauzu „chilské pero, neboli „vypůjčení si“ protokolárního pera při státní návštěvě Chile na jaře 2011 a rozsáhlou amnestii vyhlášenou na začátku letošního roku. Nejde jen o, v prvním případě trochu dětinský, v druhém pak zjevně nedomyšlený akt, ale (a možná hlavně) nezvládnutí jejich destruktivních následků. Na negativní veřejnou odezvu na „chilské pero“ reagoval Hrad nejprve vytáčkami a až s mnohaměsíčním zpožděním veřejnou omluvou.

U amnestie byla reakce ještě horší, když Klaus na obrovskou vlnu veřejného nesouhlasu popuzeně reagoval slovy o tom, že to není „kampaň proti amnestii samotné, je to kampaň proti mně“. V obou případech na Hradě vůbec nezafungoval krizový mediální management, který by dokázal na kritiku adekvátně reagovat a utlumit negativní dopady.

Nevnímání dopadů některých záležitostí trochu připomíná uzavření do věže ze slonoviny a nepochybně se bude zmiňovat při hodnocení posledních Klausových prezidentských let. Je ale dobré, aby to nezastínilo celkovou perspektivu politického a hodnotového vyznění jeho prezidentství. Nepochybně platí, že pro početný tábor Klausových názorových odpůrců se jednalo o špatného či „zpátečnického“ prezidenta. Tento antiklausovský pohled sdílí nejenom politická levice ale i vlivná část českých intelektuálních elit. Kořeny tohoto pohledu ovšem sahají hlouběji, ještě do transformačních devadesátých let, která Klaus významně ovlivnil. Naopak pro stoupence konzervativního nahlížení na svět, zvláště ty, kterým se nelíbí příliš akcelerující trend evropské integrace, to byla hlava státu, která reprezentovala jejich hodnoty a měla mnohdy odvahu jít proti proudu.

Text vyšel ve slovenském deníku Pravda.