Exprezident Klaus se před parlamentními volbami spojil s obskurními spojenci. Z prezidentského úřadu se tím posunul k okraji české politiky.

Nadešel čas říci, že Václav Klaus jako vlivná postava české politiky skončil? Odepisován byl za svou dlouhou kariéry už několikrát, ale vždy se vrátil. Pravdou však je, že se mu poté, co opustil funkci prezidenta, nedařilo. Když opouštěl Pražský hrad, objevovaly se dohady o jeho budoucích politických záměrech, sám Klaus je úspěšně přiživoval nejednoznačnými vyjádřeními typu: nechci být přímo v politice, ale před aktivní politikou si nezabouchnu dveře.

V momentě, kdy se v létě otevřela možnost předčasných parlamentních voleb, vypustil exprezident prostřednictvím České televize do veřejného prostoru slova „o beznadějné situaci“ a ochotě do ní „možná promluvit“. Nastartoval tím spekulace o založení vlastní strany. Na několik dní se ohlášený politický projekt stal mediálním tématem číslo jedna a začal žít vlastním životem.

O ochotě zapojit se do nové formace, která měla podle Klausových vyjádření integrovat pravici, začali veřejně mluvit někteří známí politici. Nicméně kredit mnohých „poslušně se hlásících“ ke Klausově záchraně pravice, ať už to byli bývalí poslanci ODS Pavel Bém či Boris Šťastný, nebyl nejlepší. Nechyběly ani drobné kuriozity, třeba vyjádření Mirka Topolánka, že by klidně šel s Klausem „na barikády“. Těžko by se přitom v české politice konce minulé dekády hledal antagonističtější vztah, než jaký měl Klaus s Topolánkem.

Až neskutečný rozruch rozpoutal projekt nové strany v ODS. Místo promýšlení alespoň trochu inteligentní volební kampaně se občanští demokraté veřejně rozhádali, zda přesvědčovat či nepřesvědčovat „otce-zakladatele“, aby jim nekonkuroval a aby se k nim v jejich historicky největší krizi přidal. Tento spor byl zbytečný. Exprezident zjevně neměl nejmenší chuť spojit v parlamentních volbách své jméno s ODS.

Klaus nakonec spekulace o novém politickém projektu ukončil odkazem na nedostatek času do voleb. Vzhledem k dojmu obskurnosti obestírajícím ještě nevytvořenou stranu se jednalo o rozumný krok.

„Metelesku blesku“

Konec Klausových úvah na téma vlastní strany však provázelo rozhodnutí podpořit Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové. Zjevně šlo o jakousi odměnu za její ochotu se na přípravě zmíněného exprezidentova projektu podílet. Pro to, co následovalo, se dobře hodí pořekadlo o podaném prstu a utržené ruce. Klaus se změnil v hlavní a fakticky jediné volební lákadlo seskupení Hlavu vzhůru. Ocitl se tím ve společnosti bývalé předsedkyně sociálnědemokratického svazu žen Jany Volfové nebo exposlance ODS Miloše Patery. Toho mimochodem kroužkující voliči v Karlovarském kraji posunuli v předchozích volbách z prvního místa tamní kandidátky hluboko dolů.

Při výčtu podivností nejde opominout Demokratickou stranu zelených, která se rovněž stala jednou ze složek Hlavy vzhůru. Těžko si představit větší paradox vzhledem ke Klausovu brojení proti environmentální ideologii. Volební popěvek Hlavy vzhůru s „vypůjčeným“ sloganem „Metelesku blesku (pojďme pomoct Česku)“ představuje příznačný symbol tohoto prazvláštního spojenectví.

Exprezidentova křečovitá snaha se od této sešlosti alespoň trochu distancovat s tím, že tato podpora je aktem zoufalství vzhledem k stavu české politiky, se utopila v masách billboardů s jeho tváří lemujících českou krajinu. Volební debakl seskupení Hlavu vzhůru, se tak stal i blamáží Václava Klause. Toto spojenectví zatáhlo dávný symbol české pravice směrem k politické periferii.

Ztráta politického citu

Několik týdnů před parlamentními volbami vydal Institut Václava Klause knihu s burcujícím názvem Česká republika na rozcestí. Čas rozhodnutí. Jejím autorem není jen exprezident, jde v podstatě o ideový manifest lidí, kteří se v této organizaci soustředili. Svým vyzněním kniha navazuje na dlouholetou linii zastávanou lidmi kolem Klause.

Při hodnocení české politiky je v ní nepřekvapivě kladen důraz na klasickou zastupitelskou demokracii a potřebu obrody skrze politické strany zakotvené ve společnosti. Mimo jiné se tam píše: naše politické strany jsou dnes „spíše politické kluby“ a „ideově se vyprázdnily“ (s. 88 a 90).

Jde nepochybně o výstižné hodnocení. Při pohledu na zatažení Klause do nedávné volební kampaně se však nedá ubránit dojmu, že se ocitl ve středu přesně takového ideově amorfního klubu. Pro veřejné vnímání věci je málo podstatné, jak k tomu došlo. Zvláštní světlo na celou záležitost navíc vrhá Klausova povolební kritika, někdejších svých příznivců, Strany svobodných občanů, za jejich neochotu zapojit se do jeho plánovaného integračního projektu. Při pohledu na Hlavu vzhůru se lze těžko divit Petru Machovi, že se nechtěl spojit s něčím tak politicky rozbředlým.

Klausovým problémem je viditelná ztráta politického citu spojená s velkými taktickými chybami. Nejde přitom jen o nedomyšlenost toho, že podal prst Janě Bobošíkové, ale o dlouhodobější záležitost výrazně se podepisující už na závěr jeho prezidentství. Proslulým příkladem nepochopení možných destruktivních politických následků je kauza chilské pero. Tehdy ani tak nešlo o „zmizení“ protokolárního pera před televizními kamerami, ale hlavně o naprosto neadekvátní reakci - Klausovo mlčení a mlžení. Veřejná omluva téměř po roce, jako by se v době facebooku a youtube vůbec neodehrála.

Ještě silnější reakci vyvolala lednová amnestie, která zdecimovala jeho politickou důvěryhodnost. Opět nejde jen o tento rozsahově sporný počin, ale mnohem více o zarputilé lpění na tom, že amnestie byla naprosto v pořádku a její kritika je namířena vůči němu osobně. Názorně to dokládá Klausovu neschopnost připustit si a tlumit drtivý negativní efekt záležitosti, která bude ve společnosti doznívat ještě dlouho.

Klausovy politické chyby zřejmě hodně ovlivňuje věk. Není to nic neobvyklého, na podobný problém narazilo v minulosti více výrazných politických vůdců. Připomenout je možné třeba předsedu německé CDU Konrada Adenauera, který se v posledních letech svého kancléřského působení stával i pro své spolustraníky stále nesnesitelnějším.

Poněkud jinak to vypadá s Klausovým dlouhodobějším politickým a ekonomickým myšlením. Tady se stále projevuje velký znalostní základ a také zázemí vlastního institutu. Za pozornost stojí už zmíněná kniha Česká republika na rozcestí. Čas rozhodnutí. Největší pozornost při jejím představení vyvolala mediálně atraktivní teze o potřebě odchodu z EU. Při bližším pohledu ale nejde o nic převratného. Spíše se jedná o logické dotažení starších Klausových názorů, což ovlivňuje hekticky se měnící podoba dnešní Evropy i fakt, že po odchodu z prezidentské funkce má Klaus volnější ruce. Právě odchod z EU pomáhá vysvětlit exprezidentovu ochotu podpořit euroskeptickou Hlavu vzhůru.

Zajímavější je ovšem fakt, že kniha má i některé zjevné doktrinální ambice. Za pozornost stojí snaha zavést nový pojem „eurokapitalismus“, který je používán jako označení neúspěšné varianty kapitalismu, která existuje v podmínkách EU.

Klausova kritika Evropské unie však naráží na omezený zájem veřejnosti. Přestože je nepochybně pravda, že například podpora eura v posledních letech výrazně klesla, českou společnost EU zajímá poměrně málo. Mnoho lidí považuje aktuální české problémy za něco, co s unií a obecně s tím, co se děje v Evropě, příliš nesouvisí. I když to není pravda, jde o úskalí jakékoliv antiunijní mobilizace. Vysvětluje to také, proč mají příliš jednostranně euroskeptické formace v národních volbách tak slabé výsledky.

Ani nahý, ani oblečený

Václavu Klausovi se při nedávných parlamentních volbách nevyplatil přístup pověstné chytré Horákyně, která přijela ke králi napůl nahá a napůl oblečená, napůl na oslu a napůl pěšky. Klaus ve volbách tak trochu chtěl být, i trochu nechtěl. Výsledek tomu odpovídá.

Je nepravděpodobné, že by Klausova snaha vstupovat do politiky po tomto fiasku zmizela. Zabudovaný pud žít pro politiku v něm zjevně nevyhasl a neoslabil ho ani odchod z prezidentského úřadu. Jako homo politicus se bude patrně znovu snažit spojit své vizionářské představy s čistě praktickými politickými ambicemi.

Blížící se volby do Evropského parlamentu otevírají pro Klause další příležitost, kterou zřejmě bude chtít využít. Je otázka, zda poslední hodně nevydařený pokus zapůsobí jako varování před spojováním se s obskurními spojenci. V opačném případě hrozí další Klausovo posouvání se k okraji české politiky.

Text vyšel v Mladé frontě Dnes v příloze Kavárna.