V české publicistice a na nejrůznějších fórech se běžně vyskytuje klišé pohlížející na devadesátá léta negativně. Často se objevuje kritika o „zrazení sametových nadějí“ z listopadu 1989, „divoké privatizaci“ a „tunelování“ státních podniků nebo „nevyrovnání se“ s komunistickou minulostí.

V tomto textu chybí prostor debatovat, zda či do jaké míry jsou tyto a podobná tvrzení oprávněná. Pro hlubší pochopení devadesátek mi ale přijde mnohem podstatnější něco jiného. Velmi pěkně to „něco“ ukazuje úryvek o nošení zbraní do budovy parlamentu z knihy "Návrat parlamentu. Češi a Slováci ve Federálním shromáždění 1989-1992", který je umístěný na konci tohoto textu.

Nevázaný duch doby umožňoval věci předtím, ale i dnes, nepředstavitelné. Vysvětlit to jde jednoduše. Lidé vstupující do politiky postrádali, až na vzácné výjimky navrátilců z exilu a pamětníky meziválečné republiky, jakoukoliv zkušenost s fungováním demokratické politiky. Znalost základních demokratických procedur a vlastně i hranic „normálního“ chování se všichni teprve učili. Platilo to i pro ty, kteří svou politickou kariérou začínali ještě ve strukturách starého komunistického režimu.

Základní politické struktury samozřejmě existovaly i před Sametovou revolucí. Avšak vládě a parlamentu, či přesněji vládám a parlamentům, protože Československo mělo díky federální struktuře vedle československé vlády a parlamentu ještě republikové orgány, byla za starého režimu přisouzena úloha pouhých poslušných převodových pák komunistické strany.

Přelom na konci roku 1989 změnil zásadně obsah jejich fungování a udělal z nich klíčové politické nástroje vznikající demokracie. Místo šedivých a pro veřejnost od sebe takřka nerozlišitelných postav, se v nich objevili noví lidé, kteří vynikali nadšením pro věc (ať už jakoukoliv), ale také politickým amatérismem a často i velkou naivitou. Duch doby samozřejmě zasáhl nejenom klíčové politické instituce. Politický prostor se zaplnil pestrobarevným, nepřehledným, někdy až chaotickým pohybem. Výstřelky v podobě nošení zbraní do parlamentu nepůsobily v tomto kontextu divně.

Bez přípravy na demokracii vstupovali do nové doby nejenom politici ale i veřejnost. Jak ukazuje pohled do dobových novin či sociologických šetření, politika byla vnímána jako zásadní nástroj proměny země. V této důvěře veřejnosti ve všemocnost politiky a politiků bylo mnoho naivity a přehnaných očekávání. Připomínalo to publikum sledující čaroděje, který se chystá předvést svá kouzla.

Ovšem čarodějnická kouzla patří do krásné říše fantazie, kde se odehrávají věci lehce. Čerstvě zrození politici museli najít řešení zděděných problémů a těžko řešitelných otázek. Za všechny zmiňme alespoň jednu z těch kardinálních: Jak ekonomiku, která byla takřka kompletně státem vlastněná a řízená, a svou povahou zcela neefektivní, proměnit v normální tržní hospodářství?

Právě schopnost nabídnout a hlavně veřejnosti „prodat“ atraktivní verzi cesty k tržnímu hospodářství nastartovala kariéru řady českých politiků. Na prvním místě zmiňme Václava Klause, tehdejšího ministra financí a později předsedu české vlády a ODS, největší pravicové strany. Budoucí hlavní tváři české levice a ČSSD, Miloši Zemanovi, zase vydláždily cestu vzhůru řečnické dovednosti použité k napadání Klausovy cesty, ať už z parlamentní tribuny nebo v televizní debatě.

S plynutím měsíců a let nastoupila profesionalizace politické profese provázená přibývajícími zkušenostmi a orientací v demokratickém provozu. Zbraně z parlamentu zmizely, stejně jako ti, kteří v politice neuspěli, případně se sami rozhodli pro jinou kariéru. Svou roli sehrály i historické okamžiky, jako byl zánik Československa na konci roku 1992, který připravil o křeslo a tím i o práci federální poslance a ministry.

Přesto étos prvotní politické nevinnosti dozníval ještě několik let. Vysokou důvěru veřejnosti v politiku silně nahlodaly až ekonomické těžkosti, aféry s financováním politických stran a stupňující se vládní spory, které vyústily na konci roku 1997 v první polistopadový pád vlády. Tento pád vlády Václava Klause provázený neobyčejně silnými emocemi, jež na dlouho poznamenaly politiku, v podstatě devadesátky uzavřel.

Několik měsíců nato došlo k uzavření paktu mezi hlavními silami pravice a levice, ODS a ČSSD, který dojednali jejich lídři Klaus a Zeman. Pakt, nazvaný opoziční smlouvou, přetrval následující čtyři roky a na jeho konci se vnímání politiky diametrálně lišilo od předchozího období. Přehnaná veřejná očekávání v éře nevinnosti, vystřídala deziluze, nutno podotknout stejně přehnaná. Sociolog Lukáš Linek to výstižně nazval „zrazením snu“. Snu, který zrodila chybějící zkušenost s demokratickou politikou, jež nemá po ruce kouzla.

Úryvek z knihy "Návrat parlamentu. Češi a Slováci ve Federálním shromáždění 1989-1992", autoři Adéla Gjuričová a Tomáš Zahradníček.
„Nošení zbraní do parlamentu řešilo dokonce (jeho) předsednictvo. (…) Budova Federálního shromáždění v té době neměla zavedený jakýkoliv bezpečnostní režim, volně se v ní mísili poslanci, ministři, novináři i návštěvníci, a to bez jakékoliv kontroly. (…) Zákonodárci seděli ozbrojení i v plenárním sále, mimo jiné také tehdy, když v něm v září 1990 hovořila britská premiérka Margaret Thatcherová. Oskar Bizík, tehdejší vedoucí Kanceláře Federálního shromáždění, v následné debatě v předsednictvu označil jakékoliv osobní kontroly za absolutně nepřípustné. Členové nejvyššího orgánu parlamentu se přesto shodli, že zbraně do sněmovní síně nepatří, a že je tedy potřeba vytvořit alespoň jakýsi prostor pro odkládání těchto zbraní tak, aby když poslanec odejde z budovy a jde na odlehlý kus města, mohl mít zbraň zase u sebe.“

Text blogu byl napsán pro knihu Johany Fundové "Devadesátky! Roky nespoutané svobody".