Evropská rada 21. a 22. června bude mimořádně důležitá. Má rozhodnout o tom, jestli po dvou letech nejistoty se podaří nalézt cestu kupředu. Přešlapovat dále je nemožné. Globalizace je závod s časem. EU potřebuje lépe fungovat, vystupovat jednotněji navenek, posílit demokratičnost rozhodování. Jinak neobstojíme. Budeme ztrácet svou váhu i vliv i schopnost obhájit ve světě vlastní hodnoty i životní styl.

V Evropské unii dnes existuje všeobecné přání velké většiny členů vyřešit problém ústavní smlouvy a pohnout se konečně kupředu. Neschopnost se dohodnout by ohrozila všechny. Zároveň drtivá většina zemí trvá na tom, že není možné ustoupit ve smlouvě z toho, co je podstatné a co jí dává smysl. Není možné např. vypustit nový spravedlivější způsob hlasování, vymezení kompetencí mezi institucemi EU a členskými státy nebo posílení společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Evropská rada musí dát přesný a srozumitelný mandát mezivládní konferenci, který jí umožní dokončit práci na nové smlouvě do konce tohoto roku. Evropský parlament odhlasoval zprávu, v níž upozornil na to, že řekne "ne" každé dohodě, která by rezignovala na základní principy a přínos ústavní smlouvy. Podobně i předseda Evropské komise prohlásil, že komise nepodpoří smlouvu, která by byla krokem zpátky. Takový postoj by pak zřejmě ovlivnil i hlasování v národních parlamentech. Pro Evropskou komisi by takovou bariérou byla zřejmě např. červená karta pro národní parlamenty. Unii by paralyzovala situace, kdy vlády by se dohodly v Radě na směrnici, Komise by ji připravila a některý národní parlament by pak celou věc pohřbil. Národní parlamenty se nemohou stát jakousi třetí komorou. To by bylo nesystémové a rozkladné.

Osmnáct zemí, které ratifikovaly ústavní smlouvu, s lítostí nyní v Lucemburku připustilo, že jsou ochotny ustoupit a akceptovat myšlenku smlouvy, která bude pouze doplňkem dosavadních evropských smluv. Souhlasí i s vypuštěním evropských symbolů, charty lidských práv, nadřazenosti evropského práva a některých dalších prvků. Činí tak významný krok ke kompromisu. A co odpůrci? Tvrdým vyjednavačem je Británie, ale to není nic nového. Sarkozy zároveň vybídl Blaira, aby se stal evropským prezidentem. Blair určitě nebude chtít na své poslední Evropské radě skončit jako původce nedohody. Skutečný problém je Polsko, které bojuje se vším a se všemi. Je zlé, pokud dnešní Polsko vidí všude samé nepřátele - bojuje s Ruskem, Goethem, Kafkou i vším liberalismem. Je zlé, pokud jeho jediný cíl má být odejít z Berlína jako vítěz, který pokořil Německo. Polská ministryně Fotyga, jejíž angličtině se málo rozumí, mává usnesením polského parlamentu, že nesmí přijmout nic, co sníží postavení Polska.

Co když se červnové jednání Rady nezdaří? Obávám se, že by vznikla nová situace. Nebyla by chuť ani vůle k dalšímu pokusu. Angela Merkelová projevila mimořádnou snahu. Černý Petr zůstane těm, kteří svým egocentrismem jednání rozbíjí. Integrace by postupovala, ale jinak než dosud. Nešlo by se cestou využití možnosti posílené spolupráce. Uvnitř EU by se vytvořila skupina zemí, které by uzavřely dohodu o společném postupu. K této dohodě by se pak mohli přidávat i další. Mluví se o tom, že je třeba zbavit se těch, kteří jednoznačně rychlejší postup a další integraci blokují a zároveň žádné východisko nenavrhují. Nemá jít ani tak o vícerychlostní Evropu, ale o dvě různé kvality členství. Kdo nechce spolupracovat, může zůstat stranou, ale nebude se podílet na společném rozhodování.

Česká republika se dnes chová v EU tak, že by se při podobném vývoji mohla také ocitnout na periferii. Oficiálně se koncepce naší zahraniční politiky sice nezměnila, ale politika představitelů ODS kontinuitu naší zahraniční politiky fakticky popírá. Naše pozice není příliš srozumitelná, ale vykládá se jako pokus oslabit instituce EU i celý integrační proces. Pokud se budeme s Polskem podílet na snaze otevřít otázku způsobu hlasování, můžeme tím jednání Rady skutečně rozbít. Znepokojuje, že jsme se přihlásili k destruktivní pozici Polska, která hlásá, že je připraveno "zemřít na barikádách". Je snad naším národní zájmem zemřít za zájmy Polska? Výsledkem může být pouze to, že ztratíme možnost spolurozhodovat a ovlivňovat politiku na evropském kontinentu.