Vladimír Kučera před pár dny v MF Dnes psal o dnešních padesátnících a šedesátnících jako o zatracované generaci. Kdo máme těch padesát, šedesát, jsme prý příliš dlouho žili v socialismu, příliš jsme deformováni a už nemáme moc šancí naučit se žít v současném moderním světě. Jsme prý odsouzeni bojovat s elektronikou i cizími jazyky. My už se tady jako doma cítit nebudeme.
Měl jsem štěstí, že jsem mohl shlédnout pár filmů na festivalu ve Varech. Hlavní dojem: nikdo, žádná generace nemá patent na život v současném světě. Je to těžké, přetěžké, ať je vám dvacet, třicet nebo padesát. Většina filmů byla skoro depresivních. Pokud byl někde k vidění humor, tak výlučně černý a šibeniční. Podobná zpráva - ať už byla z Německa, Srbska či Ruska, nebo o imigrantech z Íránu či Afghánistánu. Ať šlo o život svobodné matky v Německu, či německého studenta, který slouží civilní službu v Osvětimi, nebo o život anesteziologa na klinice v Moskvě, ať šlo o příběhy imigrantů z Íránu či Afghánistánu - všude život jako těžký rébus. Jak říká jeden z hrdinů: „Je to tady všechno příliš komplikované.“ Přesně naopak, než jak předvádí Bruce Willis ve Smrtonosné pasti v komerčních multikinech. Zatímco Willis zvládá dokonale naprosto šílené situace, hrdinové ve Varech zápasí na pokraji sil. Napadlo mě Sokratovo „Všechno se učíme, ale umění života se neučí nikde“. Přitom právě tohle umění je pořád to nejtěžší.
Podle počtu diváků ve Varech se mi ale nezdá, že by ty neveselé filmy vyvolávaly v divácích skutečnou depresi. To by promítací sály asi nepraskaly ve švech. Měl jsem úplně opačný dojem. Ta vyprávění na plátně mi připadala přesná a poctivá. Leckdo si uvědomí, že v těch šlamastykách není sám. A probudí se vzdor. Právě proto, že moderní svět je tak nebetyčně komplikovaný, měl by se život v něm zkusit.
Něco podobného jsem zažil na Colours Of Ostrava. Každý rok zase o pár tisíc více návštěvníků. Znám řadu těch, kteří se v oněch třech a půl dnech snažili stihnout co nejvíc a v pondělí padli únavou. Někteří mi říkali, že z té energie, co načerpali, budou žít celý rok. Už na první večer přišly tisíce lidí. A nikdo z těch, kdo viděli balkánskou dechovku srbského hudebního mága Gorana Bregoviče, nelitoval. Bože, jak ho to baví! Člověk hned pochopí, že chuť a radost z hudby elektrizuje. Stejné nadšení vyvolali bretaňští Orange Blossom, Bajofondo Tango Club z Latinské Ameriky nebo Salsa Celtica z Velké Británie. Každý přinesl do Ostravy kousek z té své „kmenové“ zkušenosti a strhl publikum. I tenhle festival mi připadal jako rychlokurs života v moderním světě. Příležitost využilo více lidí něž kdykoli v minulosti možná také proto, že i město Ostrava ukázalo supervlídnou tvář. Hrálo se v kostelích, kinokavárně, účastníci festivalu měli zdarma městskou hromadnou dopravu a příroda nabídla tropickou noc, dalo se i koupat v Ostravici pod obleženým Ostravským hradem. Dokonce se seniorům nad 65 let umožnil poslední den vstup na festival zdarma. A hned je bylo v publiku vidět. Zřejmě pochopili, že je nejvyšší čas něco se dovědět o world music.
Rád bych připomněl, že iniciátoři těchto festivalů vlastně také patří k oné „zatracené“ - či ztracené? - generaci šedesátníků (Jiří Bartoška, Eva Zaoralová ve Varech) nebo padesátníků (Zlata Holušová v Ostravě). Snad tedy nejsou za odpad všichni, kteří dospěli za socialismu. Zdá se mi, že právě tihle si ten moderní svět úplně vychutnávají. A kolem nich pobíhají celé týmy daleko mladších. K čertu s tím vším dělením generací!