Sněmovna se sešla na mimořádné schůzi a mělo to být mimořádně důležité jednání s mimořádně důležitým bodem. Datum všichni znali dlouho dopředu. Měl to být první velký strategický koncepční krok vlády.
Kdybyste u toho byli, nevycházeli byste z úžasu. Člověk měl dojem, že předáci vládních stran jsou myšlenkami úplně někde jinde. Vystoupení premiéra prozrazovalo, že se do svého baťohu ani pořádně nepodíval. Mluvil tak, jako by vzpomínal, co o tom říkal v červnu. Ostatní šéfové koaličních stran nevystupovali prakticky vůbec. Jednání Sněmovny se muselo uměle protahovat, protože se na poslední chvíli teprve hledala dohoda mezi koaličníky. Po klopotných schůzkách koalice nám nakonec vyžvýkli šedesát dva stran naprosto nepřehledného pozměňovacího návrhu, který postrádal jakoukoliv obecnou zdůvodňovací pasáž. A ve kterém – za to ručím – se sotva mohla vyznat drtivá většina poslanců, ať už koalice, nebo opozice. Krátce potom, co premiér tento pozměňovací návrh Sněmovně předložil, se zjistilo, že některé pasáže jsou tak problematické, že je třeba je znovu upravit. Rozprava se musela znovu přerušit a my jsme museli čekat na další korekci pozměňující pozměňovací návrh, kterou předložil předseda klubu ODS Petr Tluchoř.
Pochopitelně chaotická debata nad těmito pozměňovacími návrhy ukázala, že ani členové vlády nemají jasno, co je přesně výsledkem celé šarády. I když ještě v úterý odpoledne premiér v úvodní řeči hovořil o tom, že budeme daně snižovat, na druhý den po všech pozměňovácích jsme spočítali, že příští rok ve skutečnosti daňoví poplatníci odvedou do státního rozpočtu o osmnáct miliard víc. Po všem slavném troubení o snižování daní se nakonec daně zvýší. Čemu v téhle reformě se dá ještě věřit? Ale především – rozumí tady něčemu sami koaliční poslanci? Vědí, co budou schvalovat? Je to vůbec to, co chtěli? Do úterý mají čas, aby si to sami srovnali v hlavě. Ptal jsem se některých, jaký je smysl tohohle chaosu a jaký cíl sledují. Mávli většinou rukou a říkali: „No jo, je to strašné. Ale hlavně, ať už to projde.“ Když jsem se ptal, jestli jim nevadí, jaký je to všechno chaos, že ani na otázky, které mají hlavu a patu není nikdo schopen odpovědět, že tenhle premiér na nějaký cíl evidentně kašle, že je mu obsah reformy ukradený, tak na to odpovídají: „Ano, ale když on nakonec stejně všechno vyhraje. I tohle nakonec Sněmovnou protlačí.“ Prostě hlavní je, že se narodil na šťastné hvězdě a počítají se ty čárky vítězství, že se to nakonec proválcuje.
Pan premiér nám to oznámil v úvodu. Mával nějakým výzkumem a říkal: „Většina lidí v této zemi chce reformu.“ Má ji tedy mít. Co to dál udělá, zřejmě teprve uvidíme. V každém případě ti bohatší na ní neprodělají. To je skoro jediná jistota.
Rozumím pravicovému týdeníku Respekt, který napsal v tomto týdnu ve svém editorialu, abychom se učili mít chladný odstup od politiky a svého premiéra. Je to sice divoká jízda z kopce, ale některým se může zatraceně vyplatit. Respekt se nechal inspirovat textem známého francouzského krasořečníka Bernard-Henri Lévyho, jeho textem Novodobý Bonaparte, o současném francouzském prezidentu Sarkozym. Je to kuriózní věc. Lévy si hraje na kritika Sarkozyho - a vlastně mu pochlebuje. Možná právě prázdnota, absence paměti a cynismus patří do politiky tohoto věku, ba přímo na prezidentský trůn. Respekt tohle plácání nabízí i české intelektuální pravici. V tom je elegance dnešní doby, že dokážeme, že nám nebude vadit premiér, který ani nedokáže vysvětlit, co je to ta reforma, kterou předkládá. Který se obklopuje lidmi bez zábran, lidmi, kteří nedokáží rozlišit, kde končí podnikání a začíná kriminální činnost. Který možná vyhrává, přitom ale netuší k čemu má to vítězství sloužit.